13. října  2013 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

955. schůzka: MUDr. Pavel Durdík, lékař, etnograf, cestovatel, překladatel a publicista

Pavel Durdík - Foto:  Pozitivní noviny

Pavel DurdíkFoto:  Pozitivní noviny

Manželé Durdíkovi, kteří bydleli do roku 1845 v Hořicích v Podkrkonoší a po tomto roce v Hradci Králové… tak tihleti manželé Durdíkovi měli dětí jako smetí.

Nejstarší syn se jmenoval Josef. Ten se stal filosofem, universitním profesorem (jeho oblíbeným myslitelem byl Tomáš Štítný ze Štítného). Další syn dostal jméno Antonín. Následující dítě – zase to byl syn – byl obyčejnější. Převzal po tatínkovi kloboučnickou dílnu a velmi zdokonalil výrobu i prodej buřinek, širáků a vydrovek. Alois vystudoval práva a stal se doktorem právnické vědy, leč neproslavil se žádným mistrným procesem, nýbrž tím, že přebásnil do češtiny Lermontovovy a Puškinovy verše. Další syn… čtvrtý: Jaroslav. Také se dal na práva. Ve svém volném čase sepsal příručku Klasická studia na středních školách (velmi svěží dílko). A máme tu další jméno: Leopold. Poldík vystudoval inženýrství a pak se věnoval kontrolní činnosti v jednom technickém ústavu. 

Pavel Durdík: Pět let na Sumatře - Foto:  Antikvariát Jihlava

Pavel Durdík: Pět let na SumatřeFoto:  Antikvariát Jihlava

Zdali se těm Durdíkovým narodily taky nějaké holky? Ale ano – Marie, Růžena, Josefina. Všechny tři se daly na dráhu učitelskou, stejně jako jejich další bratr – Petr. Ten pracoval v redakci Ottova slovníku naučného, překládal Lva Nikolajeviče Tolstého a přednášel na universitě, kterak náležitě vychovávati. A ještě tu máme Václava. To byl lékař. Své rodné město (tím už byl Hradec Králové) obdaroval (jaksi mimochodem) výborem z městských letopisů. 

A my už se může – konečně! – dostat k poslednímu z Durdíkovic rodného hnízda. On se sice nenarodil ze všech dětí kloboučníka Durdíka jako poslední, ale my jsme si jej nechali na konec záměrně. Mimochodem: všichni (snad až na dědice otcovy kloboučnické dílny Antonína) – vystudovali. I ten poslední, i ten, který nám ještě zbyl. Doktor medicíny Pavel Durdík

Zpočátku to u Pavla Durdíka vypadalo na spořádanou kariéru pana doktora. Po gymnásiu v Hradci Králové dostal od městské rady stipendium 300 zlatých ročně a mohl jít na pražskou medicínu. Objektem jeho touhy nebyla dívka, nýbrž znalosti. Chtěl si je prohloubit. A učinil tak na universitě v Lipsku, což je vlastně kousek za českými hranicemi, ale – jakési cestování už to bylo. Co teprve, když přišla nabídka stát se tělesným lékařem ruského knížete Repina v jeho sídle Jagotina u Kyjeva. Tehdy bylo novopečenému doktorovi medicíny Pavlu Durdíkovi pětadvacet. Aby mu uznali platnost čerstvého lékařského diplomu pro praxi v Rusku, musel složit na moskevské universitě zvláštní zkoušky. 

Takové teplé místečko u pana knížete, to bylo něco… Na dlouhá léta zajištěné živobytí! Možná až do důchodu. Doktor Durdík sloužil u knížete Repina devět let. Během nich nejenže ošetřoval revma Jeho Vysokoblahorodí, ale taky hodně četl a překládal i do češtiny. Třeba Turgeněvovo Šlechtické hnízdoGogolovy Hráče… Hodně ruských her se v jeho překladu hrálo i na prknech Národního divadla. Ale aby člověk dočista neobrostl mechem, měl by po určité době svůj život změnit. Nebo v něm alespoň něco přeonačit. Pokud ovšem zrovna neutíká od započatého díla. Říká se, že se něco takového musí stát po šest, nebo snadi sedmi letech… Pavel Durdík se zřejmě rozhodl po devíti letech. Vrátil se domů, do Čech, a ta změna spočívala v tom, že se tu chtěl nadobro usadit. Leč… nešlo to. Prostě doma nevydržel. Nejspíš měl boty z toulavého telete a poklidné živobytí někde v Hořicích (například) ho vlastně ani nelákalo. 

Pavel Durdík: Pět let na Sumatře - Foto:  Antikvariát Jihlava

Pavel Durdík: Pět let na SumatřeFoto:  Antikvariát Jihlava

A tak mu ta nabídka přišla vlastně vhod. Nabídka ohledně služby v holandské koloniální armádě. Durdík byl sice lékař, ale i armády, koloniální nevyjímajíce, potřebují doktory. Zvlášť když vedou nepříjemné a zdlouhavé boje v těch koloniích. Takže Pavel Durdík se stal „důstojníkem zdravotnické služby koloniální armády Jeho Veličenstva nizozemského krále Viléma III.“ (Což byl dozajista působivý titul.) Teď už jenom zbývalo, aby si dr. Durdík vybral ke službě nějakou příjemnou, úhlednou kolonii patřící Nizozemskému království a v ní aby nastoupil službu. 34letý český lékař obdržel nástupní plat 380 guldenů měsíčně, k zahájení služby dostal prémii (jakýsi náborový příspěvek – 4000 zlatých), ale aby si mohl vybírat, to nemohl. Jeho budoucí působiště bylo dáno tím, kde vedli Holanďané svoje koloniální válčení.Takže po jeden a půl měsíce trvající plavbě na palubě poštovního parníku dorazil konečně do cíle jménem Batávie. Dnes se toto město jmenuje Jakartaoa leží na ostrově Jávě, což je jeden ze sedmnácti tisíc pěti set osmi ostrovů dnešní Indonésie (obydlených je jich ovšem jen kolem šesti tisíc). 

„Batávie je roztomilá a pestrá,“ napsal v dopise domů nový lékař batavské vojenské nemocnice. To bylo v době, kdy toto město ještě zdaleka nemělo dnešních víc než 9 milionů obyvatel (přičemž celá aglomerace kolem Jakarty, zvaná Jabotabek, čítá přes 26 milionů lidí). Dnešní cestovatelé vypovídají o Jakartě jako o obrovském, bez ladu a skladu vyrůstajícím superměstu, které má v budoucnu zaujmout vedle Tokia, Sao Paula, Káhiry a čínských měst místo mezi deseti největšími megapolemi světa. Odhaduje se, že v něm bude žít až na 20 milionů lidí. Dnes obsazuje počtem svých obyvatel 17. místo na světě. 

Tuhle tvář Jakarty ovšem Pavel Durdík neznal. Chodil pravidelně do své batavské ordinace, předepisoval chinin, obvazoval rány, operoval a snil… Snil o tom, že se podívá po té kouzelné Indonésii, třeba i za tu cenu, že nastoupí jako lékař u některé bojující jednotky. Ještě nám zbývá říct, proti komu ti Nizozemci v dalekém Tichomoří vlastně bojovali. Jejich protivníky byli Atěžané. Jejich vlast ležela (a leží) na ostrově Sumatře. S nadvládou bílých evropských pánů se nikdy nesmířili a partyzánským způsobem vedli s nimi neustálý boj. Není divu, že v Atěhu bylo zapotřebí vojenského lékaře. Doktoru Durdíkovi v nástupu na frontovou linii nikdo nebránil. Už v červnu téhož roku, ve kterém do Indonésie připlul, dostal rozkaz nastoupit v Atěhu. Na místě se ukázalo, že existuje ještě horší nepřítel než domorodci. 

František Richter: Pavel Durdík (1883) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

František Richter: Pavel Durdík (1883)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

„Banjir je malajské slovo. Jávané je používají pro horskou povodeň a dodávají, že banjir má silnější drápy než pan tygr. Oni vždycky říkají ,pan tygr‘. A to jim ještě nestačí. Zdůrazňují, že banjir má mocnější zbraně než šavle v rukou muže, než svaly koně. Svůj největší banjir jsem zažil na řece Atěh, bylo to v době dešťů, v listopadu. Za 24 hodiny vystoupila voda o4 metry. Na nejvýše položených místech našeho tábora bylo vody na dva metry. Museli jsme ustupovat.
Den předtím jsem zahlédl v horách bílé pruhy stříbrně se lesknoucí – to byly proudy vody, valící se z hor do řeky. Celou noc to hučelo jako vzdálený hrom s prudkým větrem… takové ž… ž… jako by se nad přírodou snášel poslední den Pompejí. Za chvíli jsem stál po kolena ve vodě, hladina stoupala přímo před očima. Vojáci i důstojníci se pachtili ve vodě jako kachny. Jářku, co dělat? Odpověď: Vytrvat! Tak jsem vytrval, až mi voda sahala k břichu.
Schoval jsem si dvě stě zlatých a hodinky do náprsní kapsy. Bylo třeba přepravit se přes proud k rýžovým polím, tam byl terén zvýšený a povodeň nás tam nemohla ohrozit. Jenomže jak se tam dostat? Na vorech. Ale proud už byl v tom místě tak silný, že kdyby vorem mrštil o palmový kmen, poletím pod vodu a roztříštím si hlavu. O nějaké obyčejné zkoupání by nebylo, stejně jsem byl mokrý jako myš, ani utopení jsem se nebál – největším nebezpečím byly ty palmové kmeny v cestě.
Nasedl jsem s deseti svými nemocnými na vor a všechno ostatní bylo dílem okamžiku. Vor sebou mrsknul a jako šíp proletěl proudem. Udělal okrouhlou zatáčku a jenom asi o palec minul palmu. O pouhý palec. Za tři minuty už jsem byl na rýžových polích, v bahně až po kotníky, ale na pevné zemi. Ta rýžová pole (malajsky se jim říká sawah) se zdála mně, spasenému, tím nejkrásnějším kobercem, po kterém jsem kdy tlapkal. Tak nějak se cítí člověk, když vyvázne ze Skylly a nepadne přitom do Charybdy.“ 

Když byl Pavel Durdík v Atěhu rok a půl, onemocněl malárií. Medicína tenkrát podstatu této obávané nemoci neznala. Ani dr. Durdík to nevěděl, a proto psal ve svých dopisech domů: „Malárie vzniká z výparů čerstvě vykopané a vyorané půdy, zahřáté sluncem, anebo z výparů bahnitého zarostlého korálového pobřeží a vůbec v močálech…“ Za 18 let nato už sice věděl, že původce malárie je prvok jménem Plasmodium, ale domníval se, že vzniká v půdě. Teprve rok před svou smrtí píše ve své poslední knížce, že malárii přenáší komár z rodu Anopheles. 

Dr. Pavel Durdík se zotavil a znovu sloužil na atěžském bojišti. Což znamenalo další rok a půl v tropickém pekle Sumatry. Teprve poslední dvě léta jeho indonéského pobytu byly klidné. Prožil je na ostrově Niasu a právě tady objevil, nasbíral, shromáždil a Náprstkovu muzeu v Praze odevzdal unikátní kolekci národopisných předmětů. Byly to obřadní bubny, bambusové trubky, píšťaly, sečné a bodné zbraně – a také bůžkové. S některými z nich musel Durdík zacházet jako se svými kolegy. (Měli na starosti zažehnávat určité nemoci. Jiní se zase specializovali na hospodářství, další chránili mateřství.) Náprstkovo muzeum získalo těchto bůžků na sto dvacet, některé z nich dvoumetrové. 

Pavel Durdík: U lidožroutů, obrázky ze severní Sumatry - Foto: DatabazeKnih

Pavel Durdík: U lidožroutů, obrázky ze severní SumatryFoto: DatabazeKnih

„Pavel Durdík: U lidožroutů.“ Působivý titulek. Takový už dokáže přitáhnout pozornost. Lidožrouti, lidojedové, kanibalové – všechna ta slova označují jev, který je v lidské společnosti a v lidských dějinách sice ojedinělý, ale hrůzu nahání. Pojídání lidí se objevilo už v pravěku. Příčinou mohl být hlad, zvlášť v době hladomoru, ale hlavní důvod lidojedství to nebyl. Ty důvody byly jiné a pro nás dost těžko pochopitelné. Vykonávala se tím například oběť božstvům. Také to byla forma trestu, toho nejtěžšího, jakým mohl být člověk potrestán. Ale hlavně se tou hrůznou hostinou získávaly vlastnosti poraženého (a snědeného) nepřítele. Ještě do začátku 20. století se lidojedství vyskytovalo v kmenech Karibů, Kwakiutlů a Tupíů v Americe, v Africe bylo rozšířeno u Zandů a Moru–Mangbethů, v Oceánii u Maorů a Papuánců, ale hlavně u Bataků. U kmene, který žije na severu indonéské Sumatry a mluví celkem šesti jazyky. Právě za těmito lidojedy se vydal Pavel Durdík. 

„Batakové jsou lidojedi, ale zachovávají určitá pravidla. Jedí lidi, kteří byli odsouzeni řádným soudním řízením k smrti, anebo ty, které chytili při zločinu. Kanibalským způsobem se také donedávna nakládalo s každým cizincem, který pronikl bez jejich vědomí na batacké území. Jako vyzvědače ho mohli sníst. Nikdy však žádného člověka nezabíjejí bez závažných důvodů. Musí to být vždycky zločinec (v jejich jazyku halaik na džahat: zlý a nebezpečný člověk). Například žhář, nebo zloděj, zejména krade–li v noci. Podobně dopadnou i váleční zajatci, kteří jsou zajati se zbraní v ruce…“
Pavel Durdík uvádí ve své knize podrobnosti, při kterých stydne krev v žilách. Předpokládáme však, že posluchači i čtenáři rozhlasových Toulek musejí už mít nutně nervy ze železa, a tím pádem Durdíkovo líčení lidožroutské hostiny vydrží. 

Batačtí válečníci (1870) - Foto: Kristen Feilberg

Batačtí válečníci (1870)Foto: Kristen Feilberg

Ozbrojeného nepřítele, jehož ve válce přepadli a svázali, rovněž i vyzvědače ke kůlu přivazují, avšak hlavu mu nestínají. Ten výjev je velice rozrušující. Pohlavár mohutným hlasem oslovuje vesničany, hledě v nich zuřivost roznítiti. A už se první z nich na něho na živého vrhne, kus masa z předloktí nebo tváře mu vyřízne a krev kapající z masa vysrkne, vtom již ostatní (jest jich velký dav) jako dravé šelmy na nešťastníka se sápou s křikem velikým. Každý máchá k té hostině dobře nabroušeným nožem a z těla jeho uřízne kousek masa, tak velký, aby jej pohodlně mohl spolknouti. Vše se děje neobyčejně rychle. Nešťastník ještě žije a může při plném vědomí sám viděti, jak jeho maso pojídají. Sní ho nadobro, maso od hnátů odřezávají, takže holé kosti z něj trčí. Pohlavár má právo odřezat si nejlepší kousky – někdo rád jí uši a tváře, jiný dolejší část břicha, jiný maso z vnitřní strany nadloktí a ruky atd. Zvláště chutné je prý maso z tváří, prsou, ramenou, z nadloktí (a to z vnitřní plochy). Hltají též tuto pochoutku s citronovou šťávou, nebo osolenou, anebo – aby byla pikantnější – posypanou červeným pepřem.“ 

Pro čtenáře, kteří vydrželi až doteď, poznamenává dr. Durdík, proč si vlastně Batakové na svých bližních pochutnávají. "Věří, že snědením nepřítele si přivlastní jeho vlastnosti, jeho chytrost, jeho výmluvnost. Kdyby snědli Evropana a zhltli i jeho mozek, získali by nejspíš i jeho bolesti hlavy, žaludeční katary, ctižádost, hemoroidy, taky ješitnost, dar veršovnický a mnoho jiných civilizačních chorob.“ 

Místo trestního tribunálu v batacké vesnici - Foto:  Tbachner, GNU General Public License, verze 1.2

Místo trestního tribunálu v batacké vesniciFoto:  Tbachner, GNU General Public License, verze 1.2

Tady bych se pozastavil nad tím, že Pavel Durdík zařadil umění poezie hned vedle hemoroidů a bolestí hlavy. Asi měl na básničky svůj vlastní názor.
„Tato pověra – že totiž pojídáním zabitého se získávají jeho vlastnosti – je rozšířena na celém malajském souostroví. Například obyvatelé malajského poloostrova jedí maso i nahodile zabitého »dědečka« (klid, prosím – „dědeček“ tady říkají tygru ), tedy aby si takovým způsobem přisvojili vlastnosti této strašné šelmy, její sílu, mrštnost při útoku, smělost a rychlost. Ono to má v sobě cosi dětsky naivního, co se vyskytuje třeba i u nás.“ Doktor Durdík si vzpomíná, jak jednou u nich doma řekla jeho sestra mladšímu bratříčkovi: „Nejez toho tolik z té husy, budeš hloupý!“ No a kluk, který věděl, že se říká »hloupý jako husa,« si nechal raději další chutě zajít, zatímco chytrá sestřička zbaštila i jeho porci. 

„Batakové jsou přesvědčeni, že každý, kdo omočí svou dýku v tygrově krvi, se stane statečným. A každý, kdo si tu dýku otře o krev zabitého tygra, obdaří ji silou a smělostí, kterou to zvíře za svého života vynikalo, takže potom ta dýka bude zasazovat takové strašné rány, jako to umějí tygří drápy.“ 

Ta pověra je ale opravdu hodně stará. 

František Ladislav Čelakovský, portrét od Karla Purkyněho - Foto: Wikimedia Commons, public domain

František Ladislav Čelakovský, portrét od Karla PurkyněhoFoto: Wikimedia Commons, public domain

„V Bengálsku se zakazuje ženám, aby jedli tygří maso, jinak by mohly nepatřičně zmužnět a stát se bojovnými. A Dajakové z indonéského Bornea krmí své chlapce srdcem a kůží z čela zabitých nepřátel, aby z nich byli mužové neohrožení a udatní.“ 

Ve známé řecké báji se vypravuje o hrdinovi Achillovi, který byl živen pozoruhodným jídelníčkem: lvími srdci a tukem z medvědích kostí. Pytláci v rakouském Štýrsku zase věří, že když snědí jestřábí oči, nabude jejich zrak tak ostré kvality, že nikdy neminou cíl.
Těch pět let v Indonésii, ze kterých pobyl většinu na Sumatře, Pavla Durdíka poznamenalo. Hlavně malárie mu dala co proto. Značně mu oslabila srdce a vyřadila ho ze společnosti. Po návratu domů se s nikým se nestýkal; jenom občas si psal s Františkem Ladislavem Čelakovským. Jeho samota musela být zlá – zachoval se jeden vánoční dopis, ve kterém Durdík doslova prosí Čelakovského o návštěvu. Když se mu přitížilo, zavezla ho sestra Marie do Jaroměře – měl tam známého lékárníka. Když si za ním sedmnáctého srpnového odpoledne v roce 1903 zašel na kus řeči, zemřel za stolem uprostřed věty, kterou nedořekl. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas