3. listopadu  2013 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

958. schůzka: Hlavní předmět zájmu - ptakopysk

Ptakopysk, kresba Johna Goulda z roku 1863 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ptakopysk, kresba Johna Goulda z roku 1863Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

I na této schůzce se spolu vypravíme do české minulosti, což však neznamená, že bychom musili zarputile setrvávat na našem území.

Nikoli, my navštívíme i cizí krajiny, leč takové, kde se navzdory všelikým protivenstvím mluvilo česky. Tedy - někdy, občas, někdo. Našinec se vydával do ciziny čím dále tím více, protože jeho svět na konci 19. století přestával být ohraničen Krkonošemi, Šumavou a Jeseníky, on se rozšířil do široka a vzdálil do daleka nejenom za hranice Českého království, leč i za hranice rakousko–uherské monarchie. Přinášíme vám příběh jednoho takového krajana, který odkrýval pro svou vlast (ale i pro svět) leckterou záhadu říše živočišné i rostlinné. 

Narodil se 3. března roku 1852 v Přelouči, při křtu dostal jméno Alois a po tatínkovi příjmení Topič. Tím tatínkem byl zámožný a dlužno říci, že i osvícený sedlák Václav Topič. Ve svém rodišti vychodil Alois obecnou školu, pak se stal studentem, na nižší reálce v Pardubicích, načež se vyučil. Zahradníkem. A když byl vyučen, šel vandrem do Erfurtu a do Varšavy. 

Kvalitní studia, i vyučení měl za sebou… tak – co teď? Byl nejstarším ze všech Topičových dětí, což znamenalo , že měl podědit rodný statek, který byl jedním z nejlepších v kraji. On jej však nepřevzal. Důvodů bylo víc. Ostatním sourozencům by měl vyplatit jejich podíly, ale – na to neměl peníze. Ty peníze by se možná byly našly, kdyby se byl býval oženil s dívkou, která by do manželství přinesla tučné věno, jenomže Alois se zamiloval do Aloisie, do Lojzičky, dcery chudého chalupníka z Rohovládovy Bělé, jejíž věno rovnalo se prakticky nule. Což rodiče pochopitelně nepochopili, ba rozladilo je to, proč to neříct: přímo je to rozčililo, takže se se svým nejstarším, s Aloisem, pohádali, a on – když se měl říci rozhodné slovo, buďto „láska“ nebo „peníze,“ tak řekl „láska,“ a svého dědického nároku na statek se vzdal. S Lojzičkou se vzali v jejím rodišti Rohovládově Bělé, načež Lojzík sbalil Lojzičku i s peřinami a vyrazil do světa, čímž nemyslel ani země české, ani monarchii, ba ani Evropu, ale rovnou světadíl, po němž chodí lidé vzhůru nohama (nazíráno naším pohledem). Austrálii. (Stejným směrem, totiž k protinožcům, se vydal už předtím jeho mladší bratr Eduard. Vystěhoval se na Nový Zéland, kde farmařil až do roku 1932, kdy zemřel. Jeho potomci zde žijí v městě Palmerstonu dodnes.) 

Albert Street v Brisbane v roce 1883 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Albert Street v Brisbane v roce 1883Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Alois se dozvěděl, že botanická zahrada v Brisbane v australském Queenslandu hledá zahradníky, a Topič vyučeným zahradníkem byl. Přičemž roli nikoli poslední hrála ve smlouvě poznámka, že cestu zaplatí vystěhovalcům budoucí zaměstnavatel, takže se Alois s Aloisií, nyní již oba Topičovi, se vydali přes Drážďany a Berlín do Hamburku, a na třístěžňové železné plachetnici Reichstag (jedné z největších svého druhu; ta vozila vystěhovalce za lepším živobytím), vypluli v květnu roku 1876 na dlouhou cestu mořem Severním a pak Atlantským oceánem, až k nejjižnějšímu africkému hrotu, k mysu Dobré naděje, kde je stihla silná bouře, leč oni z ní vyvázli, a pak už bez problému dopluli Indickém oceánem až k východnímu pobřeží Austrálie. Na palubě využil Topič známosti, kterou navázal se švédským vystěhovalcem. Alois věnoval panu Olsenovi kuřivo, ten mu oplatil pálenkou, což navodilo atmosféru, ve které se velice rychle se skamarádili, a pan Olsen pak s sebou přinášel obrázkové knihy svých dětí, sedával s Aloisem a vyučoval ho angličtině. Alois vstával se slunce východem. Než se ostatní probudili,naučil se několika stránkám. „Pan Olsen a jeho dítky učili mě výslovnosti. Když jsem potom dojeli do Austrálie, sám jsem se podivil, jak jsem se slušně domluvil anglicky. Inu: partička – službička!“ 

Brisbane, hlavní město státu Queensland, je dnes třetím největší australským městem, žije v něm na dva miliony lidí. Původně to byla trestanecká kolonie, kde přežívali jen ti nejsilnější, protože v celé oblasti panovalo dlouhotrvající vytrvalé sucho, což pocítilo i pár svobodných farmářů, kteří se zde odvážili hospodařit. Ale už v 80. letech 19. století začal prudký rozvoj města a i dnes je Brisbane jedno z nejrychleji rostoucích měst v Austrálii.
Přistěhovalci do Austrálie strávili na palubě Reichstagu čtyři měsíce. Byla to poslední plavba této plachetnice. Při návratu do Evropy ztroskotala u indického pobřeží. Všichni z posádky i cestující zahynuli. „Tak jsme v Austrálii!“ sdělil Lojzík Lojzičce objevnou informaci, o níž patrně neměla do té chvíle nejmenšího tušení. „Z jejích hezkých úst se ozval jenom stísněný vzdech, třebaže nalezla plný počet našich beden a žoků – zvláště těch s duchnami nabitými českým peřím polabských husiček.“ 

Čeněk Paclt - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Čeněk PacltFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Topič se ocitl v Austrálii patnáct let po jiném českém cestovateli, Čeňku Pacltovi. I on se sice nechal zlákat vidinou zlaté horečky v Austrálii, která tady vypukla v polovině století a stále trvala, ale brzy toho rozumně nechal. Velká Británie musela kvůli zlaté horečce zastavit transporty trestanců do Austrálii, jelikož pobyt zde začal být pro mnohé nikoli trestem, ale snem. Lojzík měl štěstí, že dostal ihned místo v brisbanské botanické zahradě, jak mu bylo slíbeno. Pracoval tam v množírně rostlin. Zase moc velké terno to nebylo, protože vládní podpora byla hubená, a tak si její správa přivydělávala výměnou semen a dokonce i zvířat s jinými botanickými zahradami a s obchodníky. A Topičovi tím pádem přibyla nová profese: lovec australské zvířeny. Když dostal dopis od profesora zoologie na pražské universitě Antonína Friče, aby novému českému Národnímu muzeu věnoval nějaká australská zvířata, neváhal, a ještě téhož dne zastřelil dva klokany a s nimi poslal do Prahy i jiné vačnatce a ptáky. Žádná černota. Frič uzavřel s Topičem regulérní smlouvu. Dozajista obětavý vlastenec a během let stále větší znalec australské květeny i zvířeny. Akorát náš dnešní pohled na ochranu přírody je s tím Topičovým jaksi protikladu. Tehdy byla jiná doba… Jistě, leč právě tehdy nastal nárůst mizení jednotlivých zoologických i botanických druhů z povrchu zemského. Což pokračuje dodnes. Jenom během života mnohých z nás – od roku 1965 do roku 1990 – vymřelo 50 000 druhů. Japonští a norští rybáři loví dál velryby, i když je zbytek světa chrání. Pro vědecké potřeby skončí v japonských chladírnách ulovených ročně 900 tun velryb. A obchody a restaurace v Japonsku jsou plynně zásobovány velrybím masem.
Toliko malá oklika, již jsme si neodpustili. Naštěstí většina dnešních lidí hledí na živočišné i rostlinné obyvatele této planety poněkud jinak. Poněkud jinak… než kupříkladu i náš Alois Topič

Antonín Frič - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Antonín FričFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

„Po třech letech v botanické zahradě v Brisbane se Topič rozhodl pro samostatné farmaření a později pro chov drůbeže,“ uvádí profesor Josef Kunský ve svém díle Čeští cestovatelé, „ale za dva roky přišel v tomto podniku o všechny peníze, které si v prvním svém zaměstnání nastřádal. Po čtyřech letech australského pobytu, kdy se mu v nové vlasti narodily dvě děti, zajel Topič sám do Čech, kde rodiče zjistili, že Lojzík utěšeně obchoduje a navíc že se mohou těšit na dvě vnoučata, tedy až přijedou. Na usmíření mu koupili hostinec a hospodářství v Novém Městě u Chlumce nad Cidlinou. Topič vystavoval ve svém rodišti vycpaná australská zvířata a potom je věnoval přeloučskému muzeu, mimo jiné i 155 centimetrů dlouhého krokodýla. Po roce vrátila se do Čech i Topičova žena se čtyřletým synkem a dvouletou dcerkou.“ Museli přitom obeplout na plachetnici Jižní Ameriku, přičemž zažili jak tropická vedra a bezvětří, tak i mrazy a bouře u potřebí Patagonie. Putovali 16 týdnů. 

„Moji rodiče se smířili, odpustili nám, a my jsme se chtěli vrátit do vlasti. Na tom jsme se rozhodli a dělali jsme přípravy k návratu do vlasti, o kterém jsme denně mluvili a po které jsme tak dlouho toužili. Touha po vlasti je tak mocná, že ji ani chudoba, ba ani to největší bohatství neutlumí. Člověk myslí na všechny okamžiky mládí, na každý předmět, a myslí ve své naivnosti, že vše ostalo tak, jak to opustil před léty.“ 

Leč neostalo. Doma bylo mezitím všecko jinak. Svých vnoučat od syna Aloise se už staří Topičovi nedočkali, mezitím stačili zemřít, ani hospoda v Novém Městě není zrovna to pravé: naši „Australani“ nemají rádi vzduch načichlý pivem a tabákem, a tak Alois hostinec prodává a kupuje si hospodářství v Roudnici u Hradce Králové, leč ani tam si nezvykl, a tak se po pěti letech hospodaření v Čechách vrací zase zpátky do Austrálie. 

Jaromír John: Australská dobrodružství Aloise Topiče - Foto:  Sběratelský antikvariát Smetana

Jaromír John: Australská dobrodružství Aloise TopičeFoto:  Sběratelský antikvariát Smetana

„Pomáhal jsem si tam pro první čas z tísně lovem,“ vzpomíná Alois Topič na stránkách školního sešitu. Stihl do dvou z nich napsat 49 stránek, které pak použil spisovatel Jaromír John pro svůj román Australská dobrodružství Aloise Topiče. „Některé krásné exempláře jsem preparoval pro evropský trh, mimoto jsem dělal kostry veškerých zvířat: postřelená zvířata se pro kostry nehodí, kulí se často mnoho kostí roztříští. Samosebou se rozumí, že při takové jízdě lesem člověk narazí i na ježury – tato zvířátka jsou divem přírody, protože jsou současně ptáky i savci. (Aloise Topiče musíme opravit – ježury jsou savci, i když snáší vejce, velká jako lískový oříšek.) Z těchto zvířat jsem dělal jak kostry, tak kůže k vycpávání – v Evropě se dobře prodávaly. Když jsem z nich chtěl dělat kostry, musil jsem je dát do klokaní kůže a teprve do pytle, jinak by jejich ostny bodaly koně. Pak jsem je musel teprve utopit, aby se lebka nerozbila ranou. K utopení potřebuje ježura 13 až 15 minut, tedy právě tak dlouho jako ptakopysk, který je přec vodní zvíře. Pro vycpání se kůže stahuje i se vším tukem, ve kterém jsou zarostlé ostny, a toho tuku bývá jeden a půl centimetru. Je s tím těžká práce, neb tuk se musí řezat ostrým nožem tak dlouho, až je kůže dosti tenká, ale přitom musejí ostny pevně držeti, pak se ještě řeže tuk mezi ostny křížem a po délce těla, aby ledek a arsen dobře pronikly kůží.“ 

Friedrich Wilhelm Kuhnert: Spodní strana samice ježury australské; vak ve kterém přenáší svá vejce je vidět uprostřed bříška - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Friedrich Wilhelm Kuhnert: Spodní strana samice ježury australské; vak ve kterém přenáší svá vejce je vidět uprostřed bříškaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Tolik dnes nemyslitelný, ale v Austrálii v 19. století jak vidno běžný způsob poznávání přírody.
„Pro mne byl velkým předmětem ptakopysk: nikdo neposlal do Evropy tolik ptakopysků jako já, a kde která škola a muzeum toto zvířátko má, tak je povětšinou mnou chyceno neb střeleno.“
Přiznává… vlastně se tím chlubí… lovec ptakopysků a ježur Alois Topič, a ještě dodává: „Dalo to nějakého přemýšlení, než jsem se naučil lovit ptakopyska. Udělal jsem si čtrnáct sítí s postranicemi, a dal jsem je od břehu k břehu potoka. Ptakopyskové veplují do těchto sítí. Avšak z jejich bludiště se už nedostanou k povrchu hladiny. Utopí se.“ 

Topič se věnoval lovu ptakopysků a ježur tak říkajíc na plný úvazek. Byl ve spojení se zoologem profesorem Sixtou, kterému podal podrobné informace o líhnutí, mládí a životě ptakopysků, z čehož Sixta použil dosud neznámé údaje o sání mláďat ptakopysků. Novinkou bylo Topičovo sdělení, že samička ptakopyska nemá žádné mléčné bradavky a že při kojení se položí na záda, načež dvě mláďata svými zobáčky ťukají kolem malých břišních cedníkových otvorů a vytlačují tak mléko, které stéká do kožního žlábku, jenž samička vytvoří stažením podélných svalů, uložených v podélné ose břicha. Z tohoto žlábku pak mláďata pijí mléko (nebo výměšek, který se mléku podobá). Mláďata ptakopysků zůstávají v hnízdě tak dlouho, až dorostou do délky dvanácti centimetrů, a pak teprve lezou ven. Na vodu se odvažují v doprovodu matky, teprve když jsou 20 centimetrů veliká.
V pralesích státu Victoria Topič ptakopysky nejenom lovil, ale stále víc je začíná pozorovat ve volné přírodě. Zajímal se i o nárůdek aboriginů – původních australských obyvatel. (Ty samozřejmě nelovil a už vůbec je netopil, nýbrž sbíral poznatky o způsobu jejich života.) Na skok se ukázal doma v Novém Bydžově, kde se potěšil s rodinou (ženě ani dětem se do Austrálie už v žádném případě nechce), v Praze zpeněží vzorky australských přírodnin, podnikne malé přednáškové turné, vzbudí senzaci výstavkou vycpaných vyslanců australské zvířeny, a našetří si na svůj třetí australský pobyt, tentokrát jej protáhl na šest let. 

Z knihy Jaromíra Johna Australská dobrodružství Aloise Topiče - Foto:  Sběratelský antikvariát Smetana

Z knihy Jaromíra Johna Australská dobrodružství Aloise TopičeFoto:  Sběratelský antikvariát Smetana

V Austrálii si Alois Topič vydělává na živobytí tím, že prodává vypraná ovčí střívka, obchoduje s vlnou, ale vypraví se i na Cejlon a odešle odtamtud přikoupené ebenové a slonovinové vyřezávanky i několik skříněk s motýly a brouky. „Mnohé zajímavé údaje dostaly se k veřejnosti naší ústy našeho krajana Aloise Topiče,“ napsal jiný český cestovatel Josef Kořenský. „Topič prožil v Austrálii mnoho let, všímaje si přitom horlivě života zvířat vůbec, a zvláště ptakopysků. Mnoho je škol v Čechách i jinde, které pan Topič opatřil ukázkami savců vejcorodých. Pozorování Topičovo uveřejnil tiskem profesor Sixta, horlivý šiřitel vědomostí o savcích vejcorodých.“ 

Jméno Aloise Topiče najdeme i v jednom z nejslavnějších přírodovědeckých děl našeho světa, v Brehmově Životě zvířat. Dostal se i do Ottova naučného slovníku (což už něco znamenalo). Nepronikl do něj ovšem pod písmenem T, jak bychom očekávali, ale pod „P.“ „P“ jak ptakopysk: „Čech Topič chytal ptakopysky do sítí položených do mírného proudu říčního.“ Tečka, konec. Ottovi nestál Topič ani za řádku navíc.
Ještě jednou se Alois Topič vydal do Austrálie. Počtvrté – a ve svém životě naposledy. To bylo v roce 1902 a jemu bylo padesát let. Ta cesta byla mnohem kratší než předcházející výprava – trvala jenom tři měsíce. To už nic nelovil ani nesbíral, jenom upevňoval a doplňoval svoje obchodní kontakty. 

Pak se vrátil domů a už nastálo do Nového Bydžova. Tam prožíval Lojzík s Lojzičkou klidné stáří. Zabýval se australským obchodem, vlastním hospodářstvím, chovem kanárů, vycpáváním zvířat, vyučováním angličtině a němčině. Soustřeďoval kolem sebe společnost mládeže, zahrádkářů a lovců. A vykládal o té Austrálii, jak a co tam bylo, někdy se do řeči vložila i čiperná Lojzička. Dožil se první republiky. V roce 1924 začal psát do již zmiňovaných školních sešitů své australské vzpomínky. Pětasedmdesátiletý si vyjel na kole po trase Přelouč – Nový Bydžov. (Jestli tam existuje cyklistická stezka, to nevím, ale nejkratší trasa po silnici přes Chlumec a Rohovládovou Bělou, odkud pocházela Lojzička, měří 34 kilometry.) Topič jel proti větru, rychlostí až závodnickou. Nachladil se, ulehl, a už nevstal. Zemřel 10. června 1927. 

„Nebažil jsem po bohatství! Měl jsem jiný, lepší poklad, milovanou svou manželku Lojzičku, děti a pak milá zvířátka a něžné květinky.“ 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 26. listopadu  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1170. schůzka: Od secese k moderně

    Na přelomu 19. a 20. století se děly věci! Nejen v politice, ve společenském dění, ve vědě a v technice, ale také v umění a kultuře. A sem bezesporu spadá i architektura.

     
  • 19. listopadu  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1169. schůzka: Jak šaty dělaly člověka

    „Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka...“ zpívají Voskovec a Werich ve známé písničce. Kdy se zrodilo rčení, že šaty dělají člověka, netušíme, ale s jistotou víme, že ještě na počátku 20. století platilo v míře dnes...

     
  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas