5. ledna  2014 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

967. schůzka: Proles znamená potomstvo

Vyškolení dělníci v štukatérské firmě - Foto:  Frank H. Nowell

Vyškolení dělníci v štukatérské firměFoto:  Frank H. Nowell

Jsme rádi, že jste se rozhodli i dnes spolu s námi nasednout opět na loď , jež brázdí vlny jezera české historie – nebo je to rybník? No, tak či onak, posádka oné bárky se činí seč může ve snaze poněkud sisyfovské vylovit z jeho hlubin když ne perly, tak aspoň perličky… ona by stačila i pěkná lastura… a nemusela by být ani pěkná, hlavně aby byla příhodná do naší sbírky lidí a lidiček, osobností kladných i záporných, událostí bohumilých i těch z opačného ranku.

Dnešní plavba míří do přístavu, jenž má v původu svého pojmenování latinské slovo proles. Zkusme si aspoň na chvíli, aspoň během trvání těchto Toulek, odmyslet nelibý ideologický odér, jímž začala páchnout některá slova, která byla ve svých počátcích neutrální či dokonce kladná. Vezměme si například, jak dopadl takový „soudruh.“ Dnes od něj pes kůrku nevezme, ale původně to byl společník, druh rovného stavu. Ve svých povídkách ho používal i Jack London. Anglicky comrade znamená nejenom soudruh, ale také kamarád, přítel. Nejinak skončil proletariát a proletář. Proletáře znali a to slovo používali už ve starém Římě. Byl to občan, který neměl žádné pozemky, nevlastnil půdu. Prostě římská chudina. Proletáři dávali státu jen potomstvo. A potomstvo se řekne latinsky proles. Politický význam dostalo francouzské slůvko prolétaire od utopických socialistů. Přes němčinu se proletariát dostal i do jiných jazyků, tedy i do češtiny, ve významu proletariát rovná se dělnická třída. A máme ji tady, dělnickou třídu – vlastně další společenský stav. Počítejte s námi: Šlechta, duchovenstvo, měšťanstvo, rolnictvo. Čtyři stavy. Takže dělnictvo patří podle tohoto dělení do stavu pátého. 

Celkový pohled na Škodovu strojírnu. Na koci 80. let 19. století se Škoda rozhodl postupně přestěhovat továrnu na jiné místo - mezi Tylovu ulici a trať Plzeň - Cheb, kde se mohla dále rozšiřovat - Foto: Techmania Science Center

Celkový pohled na Škodovu strojírnu. Na koci 80. let 19. století se Škoda rozhodl postupně přestěhovat továrnu na jiné místo - mezi Tylovu ulici a trať Plzeň - Cheb, kde se mohla dále rozšiřovatFoto: Techmania Science Center

Nemůže být naším úkolem podat tady obraz takzvané průmyslové revoluce, natož pak dějin dělnického hnutí. Je však užitečné si zopakovat alespoň pár bodů:
Zárodky průmyslové výroby nutno hledat i u nás v prvních manufakturách. Hromadnou produkcí a vznikem námezdně pracujících sil se staly tušením průmyslové budoucnosti. U nás první manufaktury vznikly v Podkrušnohoří – v Oseku u Duchcova a v Horním Litvínově. Šlo zprvu o punčochářskou, pak soukenickou výrobu. Po celé 18. století se u nás krok za krokem rozvíjelo textilnictví, nejstarší předprůmyslový obor. V první fázi průmyslové revoluce došlo brzy k akceleraci výroby, která se proměnila na masovou strojovou výrobu. V ní se namísto dosavadní vody nebo živé síly (koně anebo člověka) uplatňuje vynález parního stroje. Vedle mnoha technických inovací (jako byla železnice, soustruh, vysoké pece a podobně) lze za rozhodující obrat považovat rok 1848. Revoluce byla sice poražena, ale zrušením poddanství, vyvázání venkovského obyvatelstva z feudálních povinnosti a ze závislosti na vrchnosti se začala utvářet občanská společnost. Středověk byl pohřben, dynamika ekonomiky se zrychlila a našla si nový motor: pracovní sílu předtím nevolného venkovského obyvatelstva, které se stalo rezervoárem pracovních sil pro nové továrny. 

Po ztrátě Lombardie a brzy nato i Benátska se těžiště výroby v habsburské říši přeneslo do českých zemí. Ty nakonec vyráběly neskutečné dvě třetiny průmyslové produkce monarchie.
To bylo takové malé opakování, neboť Repetitio est mater studiorum. Jsou matkou moudrosti, tahleta opáčka. Leč obraťme svoji pozornost k stále silnějšímu hybateli událostí, ba dějin. K dělníkovi. Jak bychom dělníka popsali?
Což je dobrá otázka, on se o to totiž někdo pokusil… tedy popsat… zachytit… vykreslit dělníka. Ne, nebyl to Karl Marx ve svém Kapitálu, nýbrž významný český sociolog, profesor Arnošt Inocenc Bláha. Alespoň pár jeho myšlenek: 

Profesor Arnošt Inocenc Bláha - Foto:  Masarykova univerzita

Profesor Arnošt Inocenc BláhaFoto:  Masarykova univerzita

„Sloh života dělníkova je neumělkovaný, a proto často strohý, drsný. Právě podle této samorostlosti, někdy až odpudivé nehledanosti, je dělník snadno rozpoznatelný.
Morfologické a fyziologické vlastnosti dělníka? Povolání utváří především tělo. Napřimuje postavu důstojníkovu, ohýbá a křiví postavu kameníkovu, činí ohebnou a pružnou postavu číšníkovu. Taneční mistr má kroky pružné a vznosné. Tovární dělník je hubený a bledý.
Dělník je pracovně sice formálně svobodný, ale obsahově, to jest svými pracovními podmínkami, nesvobodný. Člověk bez vlastních prostředků výrobních, proto představující živel nikoli organizující, ale organizovaný. Inferiorita pracovní doprovázena je inferioritou hospodářskou. (Inferiorita je podřadnost, podřízenost.)
Jejím výrazem je chudoba, bída.
Povznesením práce dělníkovy povznesena je jeho důstojnost, Jsou tu ovšem takoví, kteří ještě spí, kteří se ještě neprobudili k třídnímu vědomí, k vědomí kolektivní síly. Jsou naivními obdivovateli starého řádu společenského. Sem patří venkovští a živnostenští nádeníci. Z té vrstvy rekrutují se též služky a sluhové. Část této vrstvy nepřizpůsobila se ještě novým hospodářským poměrům a žije liknavým tempem starého naturálního hospodářství. Životní úroveň jejich je dosti nízká.
Dále je vrstva dělníků vyučených a uvědomělých, majících již třídní vědomí. Dají–li na dráhu politiky, vnášejí do ní svůj prudký temperament a houževnatost a dobývají si snadno vlivu nad dělníky ostatními.
Věda učinila člověka pánem stroje. Už není jen sám hybnou silou, už je hybatelem, řiditelem hybné síly. Už není sám otrokem, neboť už řídí svou rukou otroky železné a ocelové. A čím složitější stroj, tím inteligentnějšího dělníka je k tomu zapotřebí." 

Arnošt Inocenc Bláha, řádný profesor sociologie na brněnské Masarykově universitě, byl zdatný nikoli jen vědecky a pedagogicky, ale literárně. Vydal několik básnických sbírek a také román. Za minulého režimu byl dlouho na indexu. Jeho hlavní dílo Sociologie vyšlo až v roce 1968 (na tohoto pana profesora v Toulkách rozhodně nezapomeneme. Je to pozoruhodná postava, která i vědecké dílo psala jako beletrii). 

Teď ale jedno číslo. Je jenom jedno, leč začít jím musíme. 400 325. Přesně tolik hlasů získala dělnická strana – sociální demokracie – v prvních všeobecných volbách v roce 1907. K tomu číslu ušla dlouhou, třicetiletou cestu, od památné schůze v hostinci U Kaštanu v Břevnově. Jelikož jakákoli dělnická schůze byla pražským policejním ředitele zakázána, hledalo se místo co nejdál od nejbližší policejní stanice. Byla to konspirativní schůzka. Jeden spiklenec užil převleku, druhý odcestoval z Prahy ven, ale na nejbližší zastávce – v Ruzyni – vystoupil a kvačil pěšky ke Kaštanu. 

Výrobní hala v "Kolbence" - Foto: Práce Vincent Daněk a Emil Kolben

Výrobní hala v "Kolbence"Foto: Práce Vincent Daněk a Emil Kolben

My si, až přijde ten správný čas, v hostinci U Kaštanu objednáme a dáme si něco dobrého (teď myslím pro náš seriál), leč vraťme se k onomu číslu: přes 400 000 voličů dalo hlas sociální demokracii. To bylo 38 procent všech platných hlasů. Právě tehdy se karta obrátila. K proletářům se začali s respektem chovat jak zaměstnavatelé, tak i vlády, a už vnuci prvních proletářů, který byli „pouhou potravou pro stroje…“ vnuci onoho „tupého lidského materiálu…“ tak tihleti vnukové vstoupili do parlamentu, a v roce 1918 po vzniku Republiky československé usedli do ministerských křesel. 

„Co zásadního se to, pro pána krále, odehrálo?“ táže se řečnickou otázkou autor knihy Toulky českou minulosti Petr Hora–Hořejš, a snaží se nalézt na tuto otázku odpověď: „Rychle se vyvíjející a modernizující průmysl nemohl vystačit jenom s »tupými dělníky.« Zákony o povinné školní docházce dodaly další impuls – přiměly »proletáře« vzdělávat se (a to i proti jejich vůli). Proletář–analfabet se změnil v gramotného dělníka, člověka čtoucího, uvědomujícího si postavení ve společnosti.“ 

Rodina kočovných zemědělských dělníků v Kalifornii 30. let minulého století - Foto: Dorothea Lange

Rodina kočovných zemědělských dělníků v Kalifornii 30. let minulého stoletíFoto: Dorothea Lange

Toliko tedy krátká úvaha, která snad zdaleka není vyčerpávající. „Zlaté české ruce“… traduje se odedávna, a do značné míry právem. Byly to totiž ruce nejen zručné, ale také vzdělané. I když měl tehdejší školský systém mnoho nedostatků (a který ne?), donutil i nezvedeného žáčka, aby se volky nevolky něco naučil. Ačkoli brzy většinu vědomostí zapomněl, zůstal gramotný a hlavně schopný přemýšlet. Kamkoli pak přišel český dělník za prací, vždy si uměl poradit (mimo jiné) – především proto převyšoval většinu „domorodců.“ A to i ve státech Severoamerické unie. Do Ameriky odcházely v dobách krize a bídy tisíce českých dělníků – a takřka žádný tam neskončil na dně. Nestali se z nich sice milionáři, ale z velké části patřili k dělnické aristokracii, zaujímali významná místa v průmyslových podnicích, uplatnili se i jako samostatní podnikatelé. Pokud se pak vraceli do vlasti, tak jako bohatí „Amerikáni.“ A to nikoli proto, že byl dolar nad zlato. Tehdy americká měna v přepočtu na stříbro nevážila víc než rakouská. To jen, že „chytrá práce“ měla v Americké unii vyšší hodnotu, byla lépe placena. 

„Dělník je ten, kdo nevlastní žádné výrobní prostředky, a obživu nalézá pouze v tom, že prodává svou pracovní sílu.“ Dělnický stav (kterému my jsme přiřadili číslovku řadovou „pátý“) tvořil na sklonku 19. století polovinu všech osob, jež statistika řadí mezi „výdělečně činné.“ (Jak už víme, byli jimi v očích statistiky jak Tomáš Baťa, tak prťák, což byl vesnický švec, látající staré boty.) Od lidí, pracujících v zemědělství, se průmyslové dělnictvo lišilo vzrůstajícím, ba i pěstovaným vědomím vzájemné solidarity. Každopádně vystupovalo jako nejjednolitější ze všech sociálních skupin. Což ale zase nelze brát úplně doslova, tedy domnívat se, že dělnictvo představovalo těleso technicky, sociálně i mravně jednolité. Tak tomu opravdu nebylo – uvnitř této skupiny se naopak shledáváme i s nejspodnějším typem dělníka, který si zachoval mentalitu i osud starého otroctví. Ten byl skutečnou „potravou pro stroje.“ 

Tomáš Baťa (1920) - Foto: Wikimedia, public domain,  licence CC BY-SA 3.0, Baťa shoe company

Tomáš Baťa (1920)Foto: Wikimedia, public domain, licence CC BY-SA 3.0, Baťa shoe company

„A ještě jednu starou, do našich myslí vpašovanou fikci musíme uvést na pravou míru,“ pokračuje Petr Hora–Hořejš. „Ať už se dělnictvo angažovalo v sociálních a politických hnutích jakkoli výrazně, jejich strana, sociální demokracie nechtěla nastolit vládu nad společností, natož diktaturu proletariátu. Přála si pouze, aby byl dělnickému stavu přiznán statut rovnoprávné složky občanské společnosti.“
Měli bychom tehdejší dobu pochopit lépe, než jsme dosud činili. Což ostatně činíme v Toulkách stále. Ba neustále. Velmi by nám ale prospělo vědět i to, co žádní sociologové ani nezaznamenali, neboť šlo o samozřejmost, o níž nebylo třeba mluvit: Každý dělník pracoval ve svém zaměstnání pilně a svědomitě, s vynaložením všech sil. Nelze tvrdit, že to patřilo k mentalitě dělníka – vždyť v každém větším podniku dohlíželi na „píli“ zaměstnanců dozorci. Většina dělníků však vštěpovala svým dětem jako vzor, že svědomitě pracovat se musí. Tento vzor (s výjimkou protektorátu, německé okupace) přežil rok 1948 a dožíval až do konce 60. let minulého století. Až od té doby začalo platit, že mzda není závislá na množství a kvalitě vynaložené práce, nýbrž na oddanosti. No … to už ale patří do úplně jiných schůzek s Toulkami českou minulostí. 

„Dlouho si autor netroufal vzít na vědomí fakta, dlouho se rozmýšlel, smí–li říci, co zjistil a co si myslí.“ Tak tímto myšlenkovým procesem prošel Petr Hora–Hořejš. A sami jste jistě zvědavi, k čemu dospěl. „V průměru měl český dělník na přelomu 19. a 20. století více úcty k vlastní práci než jeho pravnuci na počátku nového tisíciletí.“ Ano, autor této myšlenky nebude jediný, koho taky napadla. „Za zmínku stojí ještě jedna zvláštnost dělnického stavu. Při zkoumání sociálních dějin se mimo jiné ukazuje, jakou šanci měl jedinec při vzestupu do vyšší společenské skupiny. Tovaryš mistrem, mistr továrníkem, továrník povýšený do šlechtického stavu a podobně. Individuální vzestup umožňovalo dělníkovi především vzdělání. Jen výjimečně se mohl námezdní zaměstnanec stát »podnikatelem«, prosperujícím živnostníkem nebo obchodníkem nad úrovní hokynáře. Ale rozsáhlé a bezplatné odborné školství mu umožňovalo, aby se stal v tovární dílně mistrem, dozorcem, technickým úředníkem, dokonce učitelem.“ 

A teď si dáme takovou trojici slůvek, kterou doba zprofanovala. Ona sama za nic nemohou. Kolektivita a kolektivismus, solidarita. Jednota námezdních zaměstnanců, především průmyslového dělnictva jako celku umožnila jeho začlenění do občanské společnosti na dovedla ho nakonec k postavení zcela rovnoprávné složky ve společenské i politické skladbě moderního státu. 

Když už jsme narazili na nejméně kontroverzní slůvko z těch tří, totiž na solidaritu, měli bychom dodat, že nebyla dělníkům vrozena. Museli se jí naučit, postupně, zkušenostmi, ze života. Na své vlastní kůži poznali, že jednotlivec sám jenom obtížně čelí strázním, úrazům, nemoci, stáří, nezaměstnanosti. Proto už ve středověku si zakládali tovaryši různé „kasy“, bratrské pokladny, podpůrné spolky, poskytující pomoc těm, „kdož upadli v mimořádnou nezaviněnou nouzi.“ 

Dělníkovy ruce. Fotografie ze začátku 20. let minulého století - Foto: Doris Ulmann

Dělníkovy ruce. Fotografie ze začátku 20. let minulého stoletíFoto: Doris Ulmann

Přispívali z nich na pohřebné, podporovali sirotky. Postupně dospívali k poznání, že spojenými silami lze čelit nejen ranám osudu, ale i nevybíravým praktikám „prácedárců“, kteří si hleděli jediného svého zájmu – zisku. Jednotlivé spolky se postupně začaly sdružovat a vytvářet početné odborné organizace. Odbory představují vrcholnou organizaci dělnictva i jiných skupin námezdních zaměstnanců. Jsou manažerem na trhu pracovní síly. Název vznikl tak, že se původně sdružovali zaměstnanci jednotlivých pracovních oborů, kterým se říkalo odbory. Spolky se často nazývaly »odborní,« »odborné« či »odborové«. Za datum v Rakousku oficiálně uznané existence odborů (nazývaných také »koalice«) se považuje rok 1870, kdy byl přijat takřečený koaliční, to jest odborový zákon. Ten mimo jiné stanovil, že úmluvy zaměstnanců učiněné vůči prácedárcům nemají právního účinku. 

Tu poslední větu, řečenou právnickou češtinou, čili takřka nesrozumitelně, možná ani vám hlava nebere. Znamená, že stávky přestaly být trestným činem.
Stávka. Původně „úmluva koalice o zastavení práce.“ trestního zákoníku z roku 1852 byla tato „úmluva“ trestným činem. Trestáni byli však jen jeho původci. Muži ranami holí, ženy „kárány metlou.“ To vše podle císařského nařízení, zvaného „výpraskový patent,“ neboli lidově „prýglpatent.“ Domníváte–li se, že asi dlouho nevydržel, mýlíte se. Ne znamená to, že by se skutečně prováděl, ale zrušen byl až za Československé republiky v roce 1927. 

Jak již bylo řečeno, od roku 1870 byly stávky legální. Přesto i později v řadě případů zasahovala státní moc, včetně použití střelných zbraní. To když stávkující nějak narušili pořádek, ohrožovali třetí osoby či soukromý nebo obecní majetek. Pravda, někteří velitelé byli občas příliš horliví nebo ustrašení, takže sem tam se situace vymkla na jedné či druhé straně kontrole, a pak to dopadalo špatně – byly i ztráty na lidských životech (vesměs z důvodů dost malicherných). 

K tomu docházelo i za časů demokratického Československa. Tak snadno vznikla legenda, že buržoazie, či dokonce sám tatíček Masaryk stříleli do stávkujících dělníků. Těch legend jsme ostatně na cestě českými dějinami potkali víc. Některé vznikaly samovolně, ale většina se záměrem. Dříve nebo později však za nimi začala prosvítat pravda. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas