16. února  2014 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

973. schůzka: V opovržení

Sběrač hadrů (1899) - Foto: Eugène Atget

Sběrač hadrů (1899)Foto: Eugène Atget

Na této schůzce si budeme všímat lidí, kteří i v docela moderním 19. století žili v opovržení.

Co se prestiže ve společnosti týká, tak někde mezi nebem a zemí se vznášela osoba císaře pána. Když v roce 1848 abdikoval a poté se už natrvalo usadil na Pražském hradě Ferdinand řečený Dobrotivý, Habsburk opravdu dobrácký, byť silně retardovaný, při každé vyjížďce ho bodří Pražané z chodníků uctivě zdravili (což on stejně horlivě opětoval). Zato prvorepubliková legenda, převzatá z Haškova Švejka, že snad císař František Josef byl podobně směšnou, drsně posmívanou figurkou, vznikl teprve dodatečně. Fakticky byl panovník uctíván až devótně, aniž on sám na tom lpěl. 

Společnost původně stavovská se v 19. století pomalu měnila v občanskou, ovšem staré rozlišení, kdysi ostré rozhraní mezi jednotlivými skupinami pořád přežívalo. A jak to fungovalo? Tak, že třeba zcela chudý šlechtic (který už měl možná jen ten erb) se pořád ještě cítil povýšen nad bohatého měšťana, což mu ovšem nebránilo v tom, aby si od něho půjčoval. Takže takový „insolventní šlechtic,“ ale – respekt, to on měl. Podobně jako ho měl kněžský stav: pan farář v obci byl nad všecky světské nobility. 

Portrét pruského důstojníka (1841) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Portrét pruského důstojníka (1841)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Podobně na tom byli důstojníci. Paradoxem ovšem bylo, že toto prestižní povolání, na rozdíl od pozdějších dob, nepřinášelo žádné mimořádné platové ohodnocení. mezi námi: oficír na tom rozhodně nebyl lépe než úředník nebo profesor ve vyšší platové třídě. Tím pádem pro sňatek s dcerou z mohovité měšťanské rodiny nebyl až tak výhodnou partií. Protože se však nechtěli, ba ani nesměli ženit pod svou úroveň, uzavírali důstojníci sňatky v pozdějším věku než většina civilistů. Tomu pak odpovídal jejich mládenecký životní styl, až bohémský, nezodpovědný, pijácký, hráčský. Samozřejmě s dluhy, ty se u oficíra předpokládaly. Nebylo ale přípustné vypůjčovat si od hostinských, bytných, u podřízených šarží. Takže dotyční oficíři si půjčovali u lichvářů. třeba i židovských. To se přehlíželo. 

Morální kodex důstojníka byl založen na jeho cti, příkazu nepronevěřit se dobrému jménu a nedotknutelné pověsti vojenského stavu. Oficír si nesměl sám nosit zavazadlo, jen snad bonboniéru či květiny pro dámu.“ Tážete se, kdo mu tahal kufry? Za trägera měl svého vojenského sluhu, burše, pucfleka. Důstojník nesměl jezdit vlakem ve III. třídě, dokonce ani jet tramvají, nýbrž pouze drožkou, nesměl jíst ani sedávat v levné hospodě. Musel mít pravou ruku vždy volnou, aby mohl salutovat a kdykoli tasit šavli za urážku vlastní osoby či vojenského stavu. Jeho stavovskou čest mohl ohrozit slovní, natož fyzický útok, stačil urážlivý posuněk, ba jen pohled, a vznikl důvod k vyzvání na souboj (pokud toho byl ovšem nactiutrhač hoden. Osobu pod svou úrovní nechal oficír spráskat svým sluhou).
Souboje byly v rakouské armádě zakázány… zároveň však strpět urážku mohlo stát důstojníka i uniformu. Souboje to ovšem nebyly na život a na smrt, ale jen šavlemi. A pouze »do první kapky krve« protivníka.“ 

Chudí zemědělci (kolem 1910) - ilustrační foto - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Chudí zemědělci (kolem 1910) - ilustrační fotoFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Na vesnici požívali – asi dost ustrašenou – úctu panští, později státní úředníci. Samozřejmě že i zámožný sedlák byl pán, a to se značnou autoritou. Asi až od poloviny 19. století se postupně začal nejen závistivě, ale i z hlediska prestiže cenit majetek stejně jako stavovské či společenské důstojenství, získané funkcí.
Bohatý továrník měl sice jako dárce práce autoritu, nikoli však úctu. V maloměstském světě patřila k nepochybně prestižním rolím funkce starosty (i když se někdy říkalo „dal pámbu úřad, dá i rozum“).
Také přední postavení v nějakém sdružení se cenilo – v hasičském sboru, v různých spolcích, později v politických stranách (byť si funkce někdy cenil více sám její nositel než členstvo). V českém národě se mimořádné prestiži těšil »otec národa« František Palacký i jeho zeť František Ladislav Rieger. Ti a někteří další se dočkali svých pomníků. Nejvíce jich národ postavil svému velkému bojovníku za pravdu a »mučedníku« Karlu Havlíčkovi Borovskému, to ale až v době, kdy se to smělo. Když Havlíček zemřel, téměř nikdo se neodvážil jít mu na pohřeb.
Je až překvapivé, jak velkou prestiž měl profesor Masaryk mezi sečtělejšími dělníky, kteří jen málo ctili nějaké modly...,“ praví se v knize Petra Hory–Hořejše Toulky českou minulostí, svazek 11.
V polovině 19. století (vrátili jsme se tedy o kus zpátky v toku času) se nám naskýtá tabulka, znázorňující škálu prestiže sociálních skupin. Na vrcholku jsou (krom samotného monarchy, který se vznáší nade všemi tabulkami) šlechtici, duchovní, důstojníci, pod nimi na druhém stupni úředníci a honorace (patriciát), na třetí příčce stanuli měšťané, podnikatelé, na vsi bohatí sedláci, a je tu čtvrtá pozice: nacházejí se na ní řemeslníci a páni mistři, pod nimi tovaryši a námezdně pracující řemeslníci, ještě níž bychom našli domkáře, dělníky a učitele, o stupínek horší postavení náleží podruhům, nádeníkům, zemědělské čeledi, pak už nám zbývají jenom žebráci. Na úplném dně jsou chudí Židé a Cikáni. 

Pražské židovské ghetto - vetešnický krám v domu č.p. 27 v Pinkasově ulici. Zbořeno 1908 - Foto: Web Astronomical Institute,  Academy of Sciences of the Czech Republic

Pražské židovské ghetto - vetešnický krám v domu č.p. 27 v Pinkasově ulici. Zbořeno 1908Foto: Web Astronomical Institute, Academy of Sciences of the Czech Republic

Židé si zaslouží alespoň stručný úvod, abychom pochopili, jak k nám vlastně připutovali. To se musíme vrátit až do roku 70 našeho letopočtu. Tehdy byla poražena vzpoura Židů proti římským okupantům. Židé byli zčásti rozehnáni, zčásti o své vůli opustili zemi zaslíbenou a usazovali se ve všech koutech světa, kde tvořili své obce, diaspory. Pokud se usazovali v křesťanském světě, nesli na čele cejch těch, kdo ukřižovali (či nechali ukřižovat) Ježíše Krista. Proto byli skupinou nenáviděnou, opovrhovanou, nerovnoprávnou. Nemohli vykonávat různá řemesla, ani poctivě podnikat, bylo jim však dovoleno „kšeftovat“, například půjčovat peníze na úrok – to pravověrnému křesťanu víra nedovolovala. Zato mu dovolovala půjčovat si peníze i od Žida. Opovrhovaná kasta tím bohatla, někdy ovšem i z úroků lichvářských – jak již bylo řečeno, mezi klientelu židovských bankéřů patřili četní hýřiví příslušníci hrdého důstojnického stavu. Všechny tyto praktiky, ač se na nich podíleli i „gójové,“ vzbuzovali závist a nenávist křesťanů, chudých i bohatých. 

Postupem času se i rakouský vládní a státní systém „civilizoval,“ což znamenalo, že poskytoval i Židům více občanských práv. Nadšená očekávání, vyvolaná říjnovým diplomem v roce 1860, však zmrazila únorová ústava, občanské svobody se rozšířily jenom nepatrně. Největší uvolnění vlastně přinesl počátek ústavnosti židovské komunitě. 22. listopadu roku 1859 úřední vídeňské listy oficiálně oznámily, že císař zrušil staré nařízení, podle něhož Židé nesmějí mít křesťanské služebníky, ani kojné ani tovaryše a učedníky, což byl tedy průlom do dosavadních staletých zvyklostí. A následoval hned další. 4. prosince téhož roku vyšel císařský patent, že k uzavření sňatku Židé už nepotřebují povolení krajského úřadu a platí pro ně stejné předpisy jako pro uzavírání sňatků křesťanských. Tato ustanovení konečně přiznávala Židům lidskou důstojnost, takže to byl skoro převrat, který dnes už nejsme schopni docenit. Ani zdaleka se to mnohým křesťanům nelíbilo. Nelíbilo se jim ani císařské nařízení z února 1860, jímž se Židům dovolovalo získávat reálný majetek. Byla jim poskytnuta svoboda v zakupování půdy, budov, tedy nemovitostí.
Někteří židovští podnikatelé byli za zásluhy o hospodářské povznesení monarchie povýšeni do řad nižší šlechty. 

Pražské židovské ghetto - nádvoří nárožního domu č.p. 180/182 v Cikánské ulici (1909) - Foto: Web Astronomical Institute,  Academy of Sciences of the Czech Republic

Pražské židovské ghetto - nádvoří nárožního domu č.p. 180/182 v Cikánské ulici (1909)Foto: Web Astronomical Institute, Academy of Sciences of the Czech Republic

To vše snad mělo skoncovat se záští křesťanských obyvatel vůči svým židovským spoluobčanům, nicméně pudový antisemitismus trval dál, a to i ve vzdělaných vrstvách. „Antisemitismem jsou prodchnuty hodně čtené romány Františka Sokola–Tůmy, například V záři milionů, a další. Je ovšem pravda, že v jejich dějišti, ve Slezsku, na Ostravsku, tam snad víc než kdekoli u nás, bohatí a bohatnoucí Židé, podnikatelé a kořalečníci, zastavárníci a lichváři spláceli nemilosrdně veškerá příkoří učiněná židovskému národu.“
Tím nikterak nesoudíme, snažíme se jen pochopit. A jsme nuceni uvést i příklady, kdy se protižidovsky projevili i nositelé respektovaných jmen české literatury. a začneme třeba u Jana Nerudy. Terčem jeho sžíravé publicistiky vůči Němcům se stávali často němečtí Židé. Svůj odsudek takzvaného obojživelnictví (tedy kritizované ochoty českých herců hrát divadlo česky i německy) demonstruje Neruda (poněkud nelogicky) na polském židovském herci. Svoje znechucení pak završuje v popisech „ohyzdných židů“ (přesná citace) ve svém cestopisu z Palestiny. „Roztroušeni světem, stali se úmorem lidstva, co pijavice nejhoršího druhu nežijí nikde z práce své, žijí z mozolů a potu cizího, krev pracujícího lidstva musí sloužit k vyšperkování jejich svých bohatých salónů.“ 

Pozoruhodný, a dnes věru nepřijatelný názor Nerudy není jediný. V notoricky známé malostranské povídce o tom, jak si pan Vorel nakouřil pěnovku, navštěvují živnostníka temné postavy židovských lichvářů těsně před sebevraždou, a zase v jiné malostranské klasice Týden v tichém domě odmítá měšťany založit „odpudivý“ Žid Menke. Což zdaleka není to nejostřejší, co z pera Nerudova skanulo. Napsal i něco horšího: „Židé žijí všude co národ cizí, u nás nejcizejší,“ četli čtenáři Národních listů v sérii pěti fejetonů, zakončených trojúhelníčkem, což byl nejčastější pseudonym Nerudův. „Výtečný jeden pozorovatel německý praví: »jsou a zůstanou bodákem vraženým do našeho masa.« nemůžeme obžalovat bodák ten; avšak nikdo se nemůže divit, vzkřikneme–li při bolesti, kterou nám způsobuje, a pozorujeme–li se strachem, jak po každém léčitelském postupu hnisání dále se šíří.“ 

Jakub Deml (1928) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jakub Deml (1928)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Neruda nebyl jediný, kdo si neodpustil výpad proti Židům. „Řekne-li vám někdo, že je Žid také člověk, hned mu vyražte čtyři zuby.“ Jakub Deml. Letmá prohlídka současných učebnic literatury ukazuje, že Deml je jediným spisovatelem, o jehož nevraživosti k Židům se dočtou středoškolští studenti. Přitom jeho názory nejsou v českých literárních dějinách ojedinělé. Vesnické prózy bratří Mrštíků, básně Petra Bezruče nebo prózy Rudolfa Medka se hemží negativními stereotypy židovských lichvářů. Židy neměl rád Josef Váchal ani Václav Černý, nenávistně o nich psal symbolista Otokar Březina. Rovněž velikán českého kritického myšlení F. X. Šalda má ve své klíčové knize boje o zítřek děsivou kapitolu o Židech, „kteří vysávají krev vesničanů, pustoší kraj jako mor a jejich domy stojí na lidských mrtvolách.“ 

Flašinetář (1898) - Foto: Eugène Atget

Flašinetář (1898)Foto: Eugène Atget

Nad Židy (dodejme: nad chudými Židy), tedy kousek nad nimi se vyskytovali žebráci. Ti patřili rovněž do nejnižších pater společnosti. žádné společenské úctě se netěšili, ale na rozdíl od Cikánů a chudých Židů nebyli skupinou opovrhovanou. Platilo biblické „chudoba cti netratí.“
Odkud se vlastně žebráci tak říkajíc rekrutovali? Byli to lidé, kteří z nějakých důvodů, například kvůli své invaliditě, nebyli schopni najít uplatnění. Kdo z takto společensky deklasovaných mohl, snažil se zasloužit si milodar přijatelnou aktivitou, nejčastěji pouličním muzicírováním, hraním na citeru, malou harfu, flašinet neboli kolovrátek, případně (a to častěji na venkově) na tahací harmoniku.
Uprostřed tabulky, jen dva stupínky nad žebráky, se umístili učitelé (což o mnohém vypovídá). Lze velmi snadno dovodit, jaké asi úctě se těšila většina učitelů, kteří neměli ani řádné vzdělání, škola děti tolik potřebné na poli v hospodářství pouze zdržovala a odváděla od „pořádné práce“, a podobně jako žebráci (zejména, pokud měli rodinu) žili učitelé vlastně z milodarů. Vždyť samotné povolání kantora neuživilo, musel si často přivydělávat nějakou další „užitečnou“ prací. 

Cikánští nádeníci ve strážnickém dvoře (1912) - Foto:  Národopisné aktuality,  R. Navrátil

Cikánští nádeníci ve strážnickém dvoře (1912)Foto:  Národopisné aktuality, R. Navrátil

Nádeníci, ti stáli zase jen o malý stupínek nad žebráky. Chodili v rozedraných cárech, a to o svátečních dnech i v zimě, protože lepší oděv prostě neměli. V jejich obydlích nebyl absolutně žádný nábytek, jenom špinavý slamník, a v tom slamníku mívali místo slámy jenom strní. Na hřebíku na zdi viselo cosi, co připomínalo části oděvu, ale co to bylo, nikdo nepoznal, tak to bylo rozedrané a špinavé. Stejnou nádenickou práci (kopání, nakládání i odvoz zeminy) vykonávaly i ženy, které žily na stejné kulturní úrovni. „Oni nepotřebují ani kapsy,“ vykládal o nádenicích stavbyvedoucí: „Všechno, co za den vydělají, projedí a propijí v kantýně.“ A provozovatelé kantýn „to byli lidé nectní, nemorální, byť v jiném a snad ještě horším slova smyslu. Bezcitně odírali ty ubožáky, kteří se nesměli jinde stravovat, nesměli jinde nakupovat. Prodávali jim mizerné zboží dvakrát dráž než v blízkém městě či v okolních vsích. Běda však, kdyby se byl některý odvážil nakoupit jinde, toho vzápětí šéf prostě vyhodil z práce. kantýnu totiž nejčastěji provozovali oni sami, „partafírové“, nebo jejich manželka. 

Prostitulka čeká před dveřmi domu na zákazníka - Foto: Eugène Atget

Prostitulka čeká před dveřmi domu na zákazníkaFoto: Eugène Atget

O lidi „ze dna“ se měla podle zákona starat domovská obec. Měla, jenomže o ně pečovala takovým způsobem, že chudáci raději utíkali do městských doupat. Tam se o ně (nedostatečně) staraly různé dobročinné spolky, které byly chudé. A protože ta nejnižší spodina, na samém dně dna, se živila ne vždy v mezích zákona, pečovala o ni městská policie. „Každého večera vycházela z policejního ředitelství patrola, řečená šťára, zpravidla službu konající komisař a dva tajní nebo uniformovaní vachmajstři. Šťourali v různých doupatech, pokoutních ubytovnách, v pochybných hospodách. Zejména v židovském městě, které ovšem zdaleka nebylo už pouze židovské, v jeho brlozích nalézala zábavu i útočiště bezbožná křesťanská spodina. Šťára sbírala a odváděla na komisařství prostitutky „bez knížky,“ individua, která se nemohla vykázat ani čím se živí, ani adresou, kde bydlí. Policie ovšem nesbírala známé žebráky, neboť ti se živili řádně, počestně. Na komisařství pobyli předvedenci zpravidla přes noc, ráno je pak komisař podrobil výslechu. některé známé firmy spánembohem pustil, jiné poslal do fišpanky.“ Což bylo, jak vnímavý posluchač a čtenář zajisté vytuší, vězení. takzvané hnanecké vězení, odkud se měli delikventi „hnát…“ poslat „šupem“ (neboli „per schub“) do domovských obcí.  

Jenomže co s těmi, kteří nikam nepatřili, a ani nevěděli, kde se narodili? Než se rozhodlo, zda je důvod předat je příslušnému soudu, anebo nezbývá než je propustit, žili tu v komfortu, jaký venku nepoznali. Po několika dnech, když bvli propuštěni, to někteří přijímali s nelibostí. ba škemrali, aby mohli ještě pobýt. Vždyť tady v jídle sem tam našli dokonce i kousek masa. „Sem přichází ta rozedraná nahota, za kterou se ulice pražské styděti musejí, aby byla obalena v milosrdný kabát a střevíce“, píše o Fišpance Jan Neruda. „Mnohý odchází vděčen, mnohý, dnes propuštěn, je tu pozejtří zas. Prodal a propil darovaný mu šat a je zas nazší než nahota sama. Nepřístupen domluvě, drze odmítá každé napomenutí. „Nepotřebuju vašeho kázání, šaty mně musíte dát, kdybych je měl desetkrát prodat!“ Ve své reportáži Neruda pátral, čím se ve vězení předvedení zabývají. „Muži především musejí uklízet, proto je zde tak čisto, že i dvůr je čistý jak síň v domácnosti. Ženy perou prádlo pro ústav i pro vojsko, hasiče, městskou stráž. Sem přicházejí také děti na ulici nalezené, aby se takto zjistilo příslušenství jejich. U většiny se to nezdaří a patří pak už jen pánubohu.“  

Život chudých ve Strážnici, okolo roku 1905 - ilustrační foto - Foto:  Národopisné aktuality,  J. Spáčil

Život chudých ve Strážnici, okolo roku 1905 - ilustrační fotoFoto:  Národopisné aktuality, J. Spáčil

Přiznejme rovnou, že přítomnost cikánských obyvatel byla na sklonku 19. století vnímána jako menší problém než dnes. Nebylo jich mnoho, ale k vidění byli téměř všude. Se svými vozy, krytými plachtou a tažený vyhublými koníčky (odtud pochází rčení „je vychrtlej jako cikánská herka“) putovali zemí jako nomádi. Neměli vlast, ale měli své vlastní zákony. Živili se letováním, drátenictvím, šlejfířstvím (čili broušením kuchyňských nožů a jiných nástrojů), ale také krádežemi hus, kachen, slepic. Též neopatrných psů - jejich sádlo se považovalo a někdy od Cikánů kupovalo jako účinný lék na prsa. Jinak se loupežemi nebo vykrádáním obydlených domů většinou neživili. Údajně i soudy posuzovali ony malé drůbeží krádeže shovívavě (či spíše bezmocně ), u vědomí toho, že krádež slepice někde na návsi nepovažují Cikáni za hřích, natož za přečin, nýbrž za „normální vzor chování.“ 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Poslední dnové monarchie

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas