974. schůzka: O běsích kol škol národnostních

S veškerou úctou a obdivem k velkému učiteli národů Janu Amosu Komenskému patří se říci, že první praktické kroky na cestě k modernímu školství učinila císařovna Marie Terezie.

Ne snad že by měla nějaké povědomí o pedagogice a didaktice. To sotva. Ale uvědomovala si, že škola je politikum, a proto patří do rukou státu, a nikoli výlučně církve. Zároveň pochopila, že ku prospěchu státu je žádoucí, aby každé dítě chodilo do školy. Poslechla své moudré rádce (mezi nimi opata Johanna Ignaze Felbigera) a 6. prosince 1774 podepsala proslulý školní řád, první všeobecný zákon o školách obecných.

Tento řád se nazýval někdy (a výstižně) řád Felbirgerův. Ostatně autor se přímo v jeho textu sám pochválil: „V nižádném jiném státě než jen ve šťastném Rakousku pečuje se tak o nejnižší školy." A byla to vlastně pravda.

Jenže to už jsme probírali před víc než osmi lety. Letí ten čas, letí. Podívejme se, co se dělo ve školství monarchie–uherské zhruba o sto let později. Musíme ještě alespoň stručně konstatovat, že konkordát se svatou Stolicí papežskou z roku 1855 vrátil školství do rukou církve katolické. Z té doby pochází památné ustanovení: „Víra toho, kdo učitele býti má, musí býti bez poskvrny,a kdo z pravé cesty uhne, budiž u místa sesazen.“| Když trochu slovník tohoto „Gesetzu“ upravíme, dostaneme se rázem do let padesátých a začátku let sedmdesátých 20. století. Vláda církve nad školami trvala 14 let, do doby, než získali rozhodující vliv na politiku liberálové. Tento nový zákon z toku 1869 vyřadil nadvládu církve a podřídil školy výlučně státu a civilním institucím.

„Účelem škol obecných stanoví se, aby děti v náboženství a mravnosti vychovávaly, ducha jejich vyvíjely, jim poskytovaly znalosti a zběhlosti, jichž mají k dalšímu vzdělávání v životě zapotřebí, a byly základem, aby se z nich stali hodní lidé a občané.“

Střední školy (původně pouze gymnásia) se postupně rozdělily na směr klasický a na školy reálné. Jak rostl počet a kultivovanost středních vrstev, tak i někteří budoucí mistři řemesel, živnostníci a podnikatelé si uvědomovali, jak je potřebné vyšší vzdělání. Na gymnásiích se však učili mnoha zbytečnostem (tedy: pro ně to byly zbytečnosti) – kupříkladu taková latina či dokonce starořečtina, kteréžto jazyky potřebovali jen excelentní vzdělanci. Absolventi gymnásií sice uměli citovat Homéra v originále, ale nikoli zatopit v kamnech, když dostala služka volno. Gymnásia se stále více stávala průpravou pro universitní studium, nikoli pro praktický život. Jaksi na okraji školského systému vznikaly ústavy s praktickou náplní výuky, až byla otevřena vlastně první řádná šestitřídní „reální škola.“ Roku 1912 uvádí statistika v českých zemích 135 zemědělských skol, z toho jednu školu vysokoškolského typu, fungující při vysokém učení technickém v Praze.

„Vysoké školy mají být místem svobodného myšlení, kde pokrok vědecký se umožňuje a výzkumy vědecké se dějí, kde zároveň dorost vědeckých pracovníků se vychovává; jsou vrcholem a korunou všeho školství, nejvyšším ústavem vyučovacím, odkud věda, poznání, vzdělání má ve všechny vrstvy národa se šířiti, je osvěcovati, zušlechťovati, povznášeti.“
Věru moudrá slova. Co modernějšího by k tomu i moudrý ministr školství mohl dodat po více než jednom století?

Ke zvláštnostem tehdejšího školského systému patřily tak řečené školy menšinové, což byly vyučovací ústavy, zřízené pro jazykovou minoritu v obcích, kde už existovala škola téhož typu, vyučující jazykem tamní většiny obyvatelstva. Musela to být tenkrát dost kuriózní situace. Němci sice tvořili v českých zemích početně menšinu, ale pohraniční oblasti (šlo o třetinu území českých zemí) byly téměř zcela německé. Proto tam přirozeně působily školy s výlučně německým vyučovacím jazykem. Když ale rozvoj průmyslu přilákal do „německých českých zemí“ mnoho desítek tisíc českých dělníků, chtěli tu mít Češi pochopitelně také svoje školy. Co s tím? „Pokud se nejednalo o ústav menšinový, nebývalo to v monarchii samo velkým problémem,“ praví se v knize Petra Hory–Hořejše Toulky českou minulostí. „Složitější situace nastala v okamžiku, kdy se měly uplatnit zákony stanovící, že každé dítě má právo vzdělávat se v mateřském jazyku.“

„Bez větších komplikací se první menšinové školy zakládaly pro německé menšiny v „českých“ Čechách a na „české“ Moravě (kupříkladu v Praze, Kladně, Příbrami a podobně). Hladce to šlo obvykle i tam, ke byli převážně čeští daňoví poplatníci. Když se roku 1877 obecní rada města Žižkova pokusila vzepřít, její rekurs zamítl správní soud, a rozhodl, že obec je povinna německou školu zřídit a vydržovat.“

Zdálo by se, že to je užitečný precedens také pro české minoritní školy v oblastech německých, leč byla to klamná iluze, protože když Češi v německých oblastech začali žádat vlastní české školy, německá strana namítala, že právo na zřízení menšinové školy žádný zákon výslovně nestanoví. Což byla pravda. Vycházelo se pouze z výkladu prosincové ústavy z roku 1869, článku 19 ústavního zákona , že „v zemích, kde bydlí více národností, jest povinnost veřejné ústavy vyučovací zřídit tak, aby příslušníkům každé z těchto národností poskytnuta byla možnost dojíti vzdělání v řeči mateřské, aniž by přitom byli nuceni učit se jinému zemskému jazyku.“ Tečka. Do zákona se ta ošemetná větra dostala dosti kuriózním způsobem. „Když se roku 1864 v českém zemském sněmu projednával návrh zákona o jazykové rovnoprávnosti, vyvolal rozhořčenou odezvu německých poslanců jeho 4. paragraf, podle něhož se mělo na německých gymnásiích povinně vyučovat druhému z obou zemských jazyků.“ A druhý zemský jazyk byla – čeština. „Němci souhlasili nanejvýš s tím, aby vyučování češtině bylo nepovinné. Nicméně většina poslanců se posléze přiklonila k původní koncepci. Německý tábor to považoval za těžkou křivdu a zákon nazval zákonem jazykového donucení.“ Německy Sprachenzwanggesetz.

„Sněmu došla řada rezolucí. Z Liberce dokonce hrozili, že vstoupí–li zákon v platnost, přinutí to české Němce, aby děti posílali na zahraniční – to jest: říšskoněmecké učiliště.“ Takové skryté vydírání to bylo. Prosincová ústava z roku 1867, schválená i německou většinou, garantovala, že „veškeré národní kmeny jsou rovnoprávné, vyloučena je jakákoli nadřazenost jedné národnosti nad ostatní.“ Druhý odstavec ústavy uznává rovnoprávnost „všech jazyků v zemi obvyklých.“ Což znamenalo v českých zemích rovnoprávnost češtiny a němčiny, a to ve škole, na úřadech a v životě veřejném vůbec. Při projednávání tehdejšího školského zákona podali poslanci Toman a Zyblikiewicz doplňující návrh, ve kterém je definováno „právo dojít vzdělání v řeči mateřské, aniž by byli žáci nuceni učit se cizímu jazyku.“ Němci tu drobnou léčku (tedy pokud to vůbec léčka byla) nepostřehli. Vyložili si formulaci jednostranně. „Ano, správně, naše děti se nebudou muset učit česky!“ Pozdě poznali, že hůl má i opačný konec.

„Na podporu českých menšin v Sudetech rozhodly se všechny vrstvy národa k finančním obětem, často skrovným, ale vždy úctyhodným. Byla to v malém ozvěna legendární sbírky na Národní divadlo. Jedna zlatka z dělnické mzdy znamenala velice málo tam, kde bylo třeba desetitisícových a statisícových obnosů, avšak pro rozpočet dělnické rodiny znamenala mnoho. Ve prospěch Matice školské se zříkali svých honorářů čeští spisovatelé, čeští výtvarníci věnovali v její prospěch sérii pohlednic, řemeslníci zhotovovali ve prospěch Matice různé upomínkové předměty, prodávaly se matiční zápalky, jejich nálepky tvoří dnes unikáty ve filumenistických sbírkách. Jmění Matice školské rozmnožily odkazy bohatých mecenášů i desetitisícové podpory exulantů. Vesměs proletáři a drobní živnostníci, kteří kdysi museli odejít za výdělkem do pohostinnější ciziny, uspořádali na počátku 20. století velkou akci za sebrání jednoho milionu centů, které pak prostřednictvím rakouského konzula ve Spojených státech Františka Korbela (který sám věnoval 10 000 dolarů)... tak tedy jeho prostřednictvím poslali celý obnos Ústřední matici školské. Z těchto peněz se – mimo jiné – zřídila v Libkovicích u Bíliny Škola amerických Čechů. Bez podpory všech vrstev společnosti by Matice dosáhla jen málo. Byl to jeden z projektů sloužících národu ke cti, dnes však zapomenutých.“

Rakousko–uherský stát se k Čechům choval vstřícně, dá se říct, že od 60. let 19. století jim vysloveně stranil. Což se projevilo i v osudech českých menšinových škol. Tak tomu bylo i v případě první stávky školních dětí v Duchcově. Po mnoha marných stížnostech na úděsný stav budovy i zařízení české školy rodiče přestali své děti posílat do školy. Tehdy okresní hejtman Wallis přišel osobně se do školy podívat a okamžitě rozhodl. Z městské pokladny za 44 000 zlatých ihned koupil a nechal adaptovat vhodný objekt, kam prozatímně českou školu umístil, a zároveň nařídil městské radě, aby neprodleně zajistila úpravu či výstavbu nové budovy pro českou školu.

Ve všech známých příkladech státní úřady i soudy dávaly za pravdu českým stížnostem a žádostem (i když, pravda, většinou vlažně). Když se ještě vrátíme k té duchcovské školní stávce – to byla v Evropě zřejmě dost ojedinělá událost. Jak vzrůstal počet veřejných českých škol, usilovali pracovníci menšinových spolků o jejich důstojnou úroveň. On ten neutěšený stav popisovalo i provolání Ústředního školského komitétu z roku 1908:

„Přes 15 000 českých dětí v uzavřeném území jest mrzačeno v nezdravých místnostech, poddolovaných domech, ve stodolách, sklepích a prohnilých činžácích, opatřených otlučeným nábytkem. V řadě míst trvá pět až deset let úřední šetření na zřízení české školy. Čeští rodičové jsou štváni jako zvěř. Hořká číše jest vypita až na dno.“

Všechny spolky i strany, zastoupené na společné poradě, rozhodly jednomyslně, že přestanou své děti posílat do školy – tedy že zahájí dětskou stávku. Tak se stalo 1. prosince 1908 ve všech českých veřejných školách v německém pohraničí. Stávka měla ovšem jenom manifestační charakter, skončila po několika dnech; nemohla přinést bezprostřední prospěch, ale ostuda to byla přímo mezinárodní. „Kde v pětiletém průměru na hodinu pěší cesty jest více než 40 dětí, které musejí chodit do školy míle vzdálené, má být zřízena škola.“ A tak – stejně jako i dříve v českých městech Němci – vycházeli Češi, žijící v německém území z toho, že existuje–li »na hodinu dokola« pouze škola německá, pak podle litery i ducha zákona jako by tam pro české děti neexistovala žádná škola. Jaká byla odezva? Vzbudila germánské běsy.

„Dát Čechům školy v jejich (tedy německé) odvěké vlasti? A ještě ke všemu ji vydržovat z peněz německých poplatníků? Pro ty nekulturní nádeníky?!“ Pěkný příklad mírumilovného soužití Němců a Čechů na území Koruny české... Byly výjimky. Leč ty jen potvrzovaly pravidlo. Téměř každou žádost o českou školu příslušné (to jest německé) obecní zastupitelstvo zamítlo. Nezbylo než se odvolávat, a když vyšší orgány přece jen přikázaly, že obec školu zřídit musí, následoval hned žádost příslušné (to jest opět německé) obce, aby se zřízení školy alespoň odročilo. To jest, aby bylo dáno k ledu. „Je třeba říci a zdůraznit, že v tomto právním ping–pongu správní soudy striktně dodržovaly zákony a vesměs rozhodovaly proti sabotážím a obstrukcím německých obecních zastupitelstev a školních rad. Většina žádostí o českou školu se tudíž dočkala kladného vyřízení, leč jednání se zpravidla vlekla řadu let.“

Když bylo konečně vše vyřízeno, nastaly průtahy a schválnosti technického rázu. Nebyly vhodné budovy, zdlouhavě se adaptovaly zcela nevhodné prostory, třeba polorozpadlé stodoly. Znovu se přísně prověřovalo, zda odpovídá předepsaný počet oprávněných žadatelů. Přitom se používaly různé způsoby nátlaku, aby žadatelé odvolali svůj podpis na žádosti. Hrozilo se jim mimo jiné propuštěním z práce, nebo vystěhováním z bytu. Stačilo přece, aby ze čtyřiceti dětí školou povinných bylo třicet devět (jeden žáček chyběl do počtu), a škola nebyla. „Neblaze proslulý pojem v dějinách menšinového školství – město Ervěnice u hornického Mostu. Ve velké obci se čtyřmi tisíci obyvateli žila třetina Čechů. Když v roce 1907 požádali čeští rodiče o zřízení české školy, vyvolalo to odpor přímo nenávistný. Obecní úřad zval několikrát všechny žadatele k přešetření. Němečtí šovinisté se vždy shromáždili před budovou, takže každý Čech musel projít uličkou urážek a výhrůžek.“ A poté se přistoupilo k dalšímu způsobu nátlaku. Majitelům domů poslali nacionálové, podepsaní jako „dobří Němci“ seznam všech žadatelů o školu s provokativním apelem: „Pomozte, podpořte nás vypovídáním těch drzounů z bytů. Snaží se podrýt německý ráz našeho města. Ven s tou cháskou!“

Na všichni Němci tomuto volání vyhověli, ale když Spolek majitelů domů a Bund der Deutschen se rozhodly věnovat každému, kdo Čechy ze svého nájmu vyžene, 3000 korun na úhradu ušlé činže, počet německých „vlastenců“ hned vzrostl, a zakrátko se ocitlo na ulici 150 českých rodin. Tento skandál vyvolal velké pobouření. Některé časopisy uveřejnily fotografie vystěhovalců. Zasáhla úřední místa. Poněkud šalamounsky. Domácí směl vystěhovat nájemníky pouze na základě soudní výpovědi. V obci byla posílena četnická posádka, aby zamezila násilnostem. Ve dne. V noci nebylo radno, aby Češi se Češi objevili na ulici. Posléze vyhlásili čeští žadatelé bojkot – přestali děti posílat do německé školy. Situace se dostala až do parlamentu a skandál měl ohlas i v zahraničí. Národní jednota severočeská a Ústřední matice školská poskytla sto padesát tři tisíce korun, aby zajistili vystěhovaným rodinám přístřeší v několika domech. Obec se nakonec podvolila a v roce 1908 českou školu veřejnou zřídila. Takže Češi nakonec přece jen vyhráli, ale až po mnoha příkořích. Ty tu ale dokumentovat nebudeme, aby snad nevznikl nějaký „nevyvážený“ obraz.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 973. schůzka: V opovržení

    Co se prestiže ve společnosti týká, tak někde mezi nebem a zemí se vznášela osoba císaře pána.

  • 975. schůzka: Pan Nikdo

    Vedle nepřehlédnutelné řady osobností, které setrvávají (anebo by setrvat mohly a měly) v paměti národa jsou i tací, kteří se vypracovali z poměrů prostých mezi hor...

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.