30. března  2014 v 08:05  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

979. schůzka: Z vejprnické myslivny na panteon vynálezců

Jakub Husník - Foto: Karel K., Wikipedia, public domain - volné dílo

Jakub HusníkFoto: Karel K., Wikipedia, public domain - volné dílo

Ještě jsme si neřekli mnohé, co našimi dějinami prošlo, proběhlo či přímo procválalo, a musíme věru zrakem ostřížím hlídat, aby nám žádný milník ani žádná osobnost neproklouzly takříkajíc mezi prsty. Tím spíše, je–li to milník tak nepřehlédnutelný jako ten, který zapustil natrvalo v panteonu světových vynálezců muž jménem Jakub Husník.

Vejprnice jsou docela velká obec, téměř čtyři tisíce obyvatel, to už za něco vydá. Leží na západ od Plzně. Právě tady se usadil myslivecký adjunkt Vavřinec Husník z lobkovického panství. Vavřinec si namluvil Eleonoru Weymelkovou z Vejprnic, jejíž tatík byl taky z oboru – revírník. Manželům Husníkovým se narodila desítka dětí, – ale jméno pouze jednoho z nich obletělo Zemi. 

Zatím však sledujeme Jakoubka ve škole v Křimicích, jak zápasí s první překážkami a nástrahami záludného světa, posléze v hlavatické a ještě později benešovské školy. Otec byl totiž přeložen na konopišťské panství. A z Benešova vedl po silnici rovný azimut do Prahy, kde čekalo na Jakuba piaristické gymnasium, i když zpočátku neumí ani slovo německy a učební látku do sebe souká prostě nazpaměť. A nyní pozor – rázná změna: V letech 1855 až 1859 (tedy od svých osmnácti do dvaadvaceti let) bude studovat na pražském malířské akademii. Pak ho ještě čeká 16 měsíců na malířské akademii v Antverpách. Čekala to tedy umělecká, výtvarná, malířská kariéra... Skutečně se v budoucnu bude věnovat zejména studiu vlámského koloritu, a zdokonalí se v němčině (kromě ní ovládne i francouzštinu a vlámštinu).  

Ateliér J. Husníka: Portrét chlapců s ovečkou, kolem 1882, kabinetka - Foto:  Scheufler Collection

Ateliér J. Husníka: Portrét chlapců s ovečkou, kolem 1882, kabinetkaFoto:  Scheufler Collection

Malíř Husník však ještě zdaleka netuší, že se stane vynálezcem, a to ne jen ledajaký, ale světového jména.
To jsme zase předběhli dobu. Já nevím, proč pořád předbíháme. Kdo psal tenhle text? Tak tedy Jakub Husník je pořád ještě pouze poslušným gymnazistou a svět velkých objevů může se zatajeným dechem zdálky obdivovat. A jaké to vlastně byly tehdy, v polovině 19. století, objevy? Anglický chemik Mungo Ponton vzal obyčejný list papíru, napustil jej roztokem dvojchromanu draselného a vystavil denním u světlu. Papír zhnědl. Vzal tedy nový arch, napustil usušil, přiložil na něj kresbu a osvětlil. Vznikla věrná negativní kopie (to měl malý Kuba něco přes rok). Zatím Henri Becquerel rozvinul záměry svých předchůdců a roku 1840 dochází složitou cestou k pozitivnímu obrazu (Jakubovi jsou tři rok.). Zatím Fox Talbot polévá roku 1853 roztokem dvojchromanu draselného a želatiny měděnou desku a suší ji, přikládá pozitivní obraz a osvětluje. Osvětlená želatina se stává nerozpustnou, neosvětlené části vymývá voda až na čistý kov (Jakubu Husníkovi je šestnáct let). 

Zatím francouzský chemik Alphonse Poitevin objevuje roku 1855 skutečnost, že osvětlená chromová želatina přijímá mastnou barvu, jíž je možno pořídit otisk na papír ( a to už má Jakub 18 let). Potichu a nenápadně skládají všemožní badatelé první poznatky o nové, rodící se tiskové technice, a v literatuře se objevují názvy víceméně záhadné. Heliografie, kolografie a kolotypie, fototypie, heliotypie, artotypie, v Německu Lichtdruck, Leimdruck, Glasdruck, Photografiedruck. Než však světlotisk, neboť o ten jde, prokáže své skutečné dodnes nepřekonané přednosti, bude muset svůj rozhodující díl odvést český profesor, akademický malíř a nezkrotný nadšenec – Jakub Husník. 

Jakub Husník: Čtení novin - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jakub Husník: Čtení novinFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Moment. Zatímco jsme se rozhlíželi po světě vynálezů, Jakub Husník vystudoval a stal se akademickým malířem. A vrátil se domů. Je mu čtyřiadvacet let a bydlí v Benešově u Prahy a zajíždí pravidelně na faru v Uhříněvsi. Jedna za svým strýcem (což je čestný doktor a konsistorní rada František Moravec), jednak za prací. Jestliže je vystudovaný malíř, tak maluje. Maluje oltářní obraz pro svatoondřejský kostelík v Kolovratech, maluje obraz světice na hlavní oltář kralovického kostela svaté Markéty. Maluje... a čeká... Čeká na místo. Jednak na slunci, ale hlavně aby za něj byl nějaký plat. A skutečně přichází dobrá zpráva z Tábora. „Jste jmenován učitelem kreslení a současně zatímním učitelem těsnopisu na reálném gymnásiu táborském.“ A nastalo stěhování, práce ve škole, v ateliéru. Tedy život směřující spíš k průměrnosti než k nějakému vyniknutí, vybočení z řady. Nic nenaznačovalo brzký obrat. Pro síň krajského soudu v Táboře dělá císařovu podobu v životní velikosti, pracuje na výzdobě ambitů na blízkých Klokotech. Na pražské výstavě Společnosti vlasteneckých přátel umění se objevily dva jeho obrazy. Karel Purkyně o nich opatrně říká: „Jsou udělány s jistou obratností.“ Nikdo však netuší, že Husníkovo tvůrčí já hoří už pro něco úplně jiného a že to určitě nebude malba. 

„Je samozřejmé, že vynález tak důležitý jako je fotografie, nemohl nechat Jakuba Husníka chladným,“ uvádí publicista Jiří Fleyberk ve své práci o českém vynálezci. „Zvláště pak v 60. letech, kdy překonanou daguerrotypii pokládá na lopatky takzvaný mokrý proces a způsobuje v dosud mladé disciplíně hotovou revoluci. Spolu s táborským lékařem Schwartzem tráví všechen volný čas nad záhadnými pokusy, které jej nicméně přivádějí k prvnímu vynálezu.“ Roku 1863 (to je Jakubovi 36 let) zasílá redakcím českých novin ukázky svých dvoutónových fotografií. Malý krůček na cestě k cíli... Husník opakuje všechny pokusy svých předchůdců, seznamuje se s pracemi dalších vynálezců, Woodburyho i Poitevina ( druhý z nich převedl své uhlotisky a fotolitografie na světové výstavě v Paříži v roce padesátém pátém). Jenomže: nikomu z nich se zatím nepodařilo pořídit víc než 75 otisků z jedné desky. Ta pětasedmdesátka byla jakoby začarovaná.  

Jsou lidé nadaní pílí a vytrvalostí, jsou jiní, jež vede talent,. Je pak nemnoho těch, v nich se kloubí jedno s druhým. Což je evidentně případ Jakuba Husníka. Velmi brzy pochopil, že dosavadní tiskové desky nemohou dávat dobré tisky s věrnými polostíny i čistými světly, poněvadž potrojné chromové soli se ještě před osvětlením ve vlhké želatině rozkládají a činí ji nerozpustnou. Zatím tomu možná nikdo nerozumí, aĺe ono vám to časem dojde, nebojte. Takže Husník obrací svou pozornost k procesu už tehdy zvanému fotolitografie. Princip jednoduchý, praktické uplatnění už méně. Na litografický kámen nanést želatinovou vrstvu zcitlivěnou dvojchromanem draselným (nebo amonným), po usušení na ni okopírovat obraz z negativu, vyvolat, naválet barvu – a tisknout. Jak jednoduché( milý Watsone). 

Vizitka: Umělecký ústav fotografický Husník a Häusler - Foto: Muzeum cenných papírů

Vizitka: Umělecký ústav fotografický Husník a HäuslerFoto: Muzeum cenných papírů

Husníkovi trvalo čtyři léta, aby mohl vzít do rukou pero a nad obšírný dopis nadepsat adresu Spolku pro zvelebení fotografie v Berlíně. Na schůzi jeho předseda čte: „Nyní mohu z jednoho kamene otisknout 600 dobrých obrazů, a poněvadž se tiskne na knihtiskařském lisu, může se obraz tisknout jako u dřevorytu i s textem a kámen nemusí být navlhčován jako pro litografii. To jsou významné přednosti, a protože obrazy na hladkém papíře se velmi podobají obrazům fotografickým na papírech chlorostříbrných, jak dokazují obě moje přílohy, lze doufat, že tato metoda (budou–li vyráběny zvláště lesklé papíry) nahradí fotografické obrazy a při objednávce dvaceti obrazů – jedná–li se o rychlost – zaplatí se sama. Také další zkušenosti, které při pokusech nabudu, oznámím.“  

A bylo co oznamovat. Jednak všem známým oznámil šťastnou novinu – svatbu s Marií Šteklovou, kteroužto vzácnou událost zastínila skutečnost údajně ještě radostnější, Jakub Husník totiž vypracoval cosi nevídaného – rychlolisový světlotisk! „Kámen nahradil deskou,“ píše Jiří Fleyberk, „na které zcitlivěná želatinová vrstva vytváří při sušení za vyšší teploty zrno, jež při tisku nahrazuje rastr. Tím byl´vyřešen svízelný problém preparace, zabraňující odlupování citlivé vrstvy. Použitím glycerinu snížil potřebu stálého navlhčování na minimum, A ještě téhož roku dosáhl úctyhodných patnácti set otisků z jedné desky!“ 

Joseph Albert na snímku Aloise Löcherera, 1850 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Joseph Albert na snímku Aloise Löcherera, 1850Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

V celém grafickém světě nastalo pozdvižení. Taková kapacita, tolik otisků... Husník byl zavalen dopisy, ze všech stran se k němu hrnou návštěvy; jedna z nich je ale osudová. Pouhé tři dny po vydání prvních světlotiskových obrazů přijíždí z Mnichova dvorní fotograf Josef Albert. Už léta pracuje na stejném problému, vždycky pár krůčků za Husníkem. Albert je znám nevybíravými metodami při získávání konkurenčních zkušeností. Ale vlastní dokonale vybavenou tiskárnu, Husník o něčem takovém jenom sní. Má dost velký kapitál, aby mohl rozeběhnout výrobu ve velkém, zatímco Husník... Škoda slov. Po stručném rozhovoru se ti dva, Husník a Albert, setkávají u táborského notáře. A zanedlouho je na světě smlouva. "Podle úmluvy mezi oběma stranami, a sice s panem Josefem Albertem, dvorním fotografem v Mnichově, a panem Jakubem Husníkem, profesorem na reálném gymnáziu v Táboře, přenechává pan profesor Jakub Husník panu dvornímu fotografovi Josefu Albertovi svůj způsob želatinofotografie, který je totožný s vynálezem pana dvorního fotografa Josefa Alberta, k libovolnému užití a zhodnocení, a zavazuje se udržeti způsob každému a v každém směru tajemstvím; v opačném případě zaplatí pokutu ve částce dvou tisíc zlatých rakouské měny panu dvornímu fotografovi Josefu Albertovi, naproti tomu pan Josef Albert odevzdá panu profesorovi Jakubu Husníkovi pět procent z prospěchu, který získá prodejem způsobu nad 20 000 zlatých rakouské měny. Po pěti letech tato smlouva zaniká.“ Podepsán: „František Ciřička, notář.“ 

Husník svůj vynález osobně předvést na schůzi fotografického spolku v Berlíně, ale omluvil se zaneprázdněním prací na vynálezu nového šicího stroje. Schůze naopak zhlédla 1300 Albertových tisků, ocenila jejich vysokou kvalitu a doporučila jejich přiložení k časopisu. V Německu se rychle vžil název „albertotypie.“ Husník jaksi upadl v zapomenutí. Mohl podlehnout zklamání, ale je jen málo životopisů, ve kterých taková chvíle znamená jen odrazový můstek k dalším úspěchům. 

Auguste Lepère: Autoportrét (1902) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Auguste Lepère: Autoportrét (1902)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Lze se však obávati, že se na obzoru rýsoval soud. A právníci si chystali peněženky pro obřad nadívání... Ten soud se netýkal přímo Husníka, nýbrž pražského lučebníka a fotografa Antonína Markla, autora spisku o „Lichtdrucku“. Byla podána žaloba u trestního soudu v Praze: Markl měl prozradit tajné předpisy berlínské firmy. Následovalo vyšetřování, a po něm Marklovo osvobození, „neboť světlotiskových předpisů bylo do té doby zveřejněno veliké množství. Ostatně údaji znalců bylo shledáno, že prvním, výrobcem světlotiskových obrazů je profesor Husník v Táboře. Tři dny po vydání prvních světlotiskových obrazů objevil se v Táboře dvorní fotograf Albert z Mnichova a koupil vynález profesora Husníka za 2000 zlatých.“ (V tomto dokumentu je malá nepřesnost – Husník neprodal vynález za 2000 zlatých, ale za 5% z výdělku, přesahujícího částku 20 000.) O znovunabyté prvenství se už český profesor připravit nedá. Zkušenost ho poučila. 

„V březnu roku 1870 je táborské gymnásium postátněno. Jakub Husník obdrží přípis, ve kterém stojí, že „stát Vás ponechává ve svých službách.“ Husník se nejprve dovolil u ředitelství tiskárny, aby mohl navštívit dvorní a státní tiskárnu ve Vídni. Což mu nestačilo, proto si u ministerstva kultu a vyučování společně s ministerstvem financí vymohl roční dovolenou, „aby ve státní tiskárně zavedl praktické provádění zlepšených metod fotolitografických, světlotisku a heliogravury.“ Další stěhování, další šance. „Potěšení žíti ve svém živlu, aniž bych se musel obávat výloh za pokusy,“ píše Jakub Husník, „ono potěšení mne podnítilo na nejvyšší stupeň, abych poskytnutou mi lhůtu využil dle možností k dosažení cíle, daného mi za úkol.“ 

Ve Vídni nezůstane rok, jak si původně plánoval, ale tři léta. Dlužno dodat: ke spokojenosti tiskárny, ke spokojenosti své, potěšení na obou stranách. Zavádí provoz světlotisku a hned zpočátku dosahuje šesti set otisků z jedné desky. Fantastický výkon. Přitom každý tisk je dokonalý, ani známý pařížský rytec Auguste Lepère nenajde svůj originál. A Husník přichází s dalšími novinkami, pracuje s postřenými měděnými deskami, pro tisk cenných papírů vypracovává kombinované techniky, které znesnadňují padělání. Pracuje i pro vojenský zeměpisný ústav, světlotisk zavádí renomovanému pařížskému fotografu Löwymu. Sklízí uznání, a s pocitem zadostiučinění sleduje, jak jeho světlotisk zaplavuje Evropu. Je to skutečně jeho vynález. Pouhou náhodou se totiž veřejnost dozvěděla o Husníkově výlučném autorství celé tři roky – před smluvně stanovenou lhůtou. 

„Pouze osmatřicetiletý, přesto však všeobecně uznávaný odborník,“ konstatuje ve své práci Jiří Fleyberk, „vrhá se s neutuchajícím elánem do další práce. Záhy popisuje metodu, při které zcela odpadá nutnost navlhčovat desky – nazývá ji merkurografií. Využívá specifických vlastností rtuti, pracuje s galvanicky poocelenými mosaznými nebo měděnými deskami. Spolu s Karlem Klíčem (kterého jsme na Toulkách českou minulostí už potkali) získává patent na tisk cenných papírů. Vyvrací obecné mínění, že ke světlotisku jsou vhodné jen mastné barvy, užaslým odborníkům předvádí tisk vodovými barvami, zkoumá vlastnosti pryskyřic a možnost jejich využití, zabývá se měřením intenzity světla, publikuje do řady časopisů, a vedle toho všeho jaksi taky učí. Byl jmenován profesorem kreslení na reálném gymnásiu v Praze, a přitom zakládá zinkografický a fotografický závod, podniká studijní cesty do zahraničí, podaří se mu zahájit výrobu autotypických rastrů a za rok nato vynalezne klihotisk.“ 

Nekrolog Jakuba Husníka ve Fotografickém obzoru č. 11,12/1915 - Foto:  fototechniky.cz

Nekrolog Jakuba Husníka ve Fotografickém obzoru č. 11,12/1915Foto:  fototechniky.cz

A když odešel do výslužby, zakládá prosperující firmy Husník & Häusler, která získá evropský primát v dodávání trojbarvotiskových štočků na objednávku, stane se jedním z největších podniků toho druhu nikoli jen v mocnářství, nikoli jen v Evropě, ale na celém světě. A byl to zase Jakub Husník, kdo se nepřímo zaslouží o zavedení výuky fotografie na České polytechnice, a když měl pocit, že v dosavadním oboru nic nového nevynalezne, tak přenechal newyorské firmě, vyrábějící šicí stroje, svůj vynález, zabraňující trhání nití, a ještě zkonstruoval zařízení na strojní vyšívání. S pražským fotografem Tomášem zdokonalí fonograf, Edisonův přístroj na záznam zvuku, a s ředitelem velimské továrny Schillerem připraví zvláštní druh výživné čokolády. 

Dožil se krásného věku devětasedmdesáti let. Umírá 16. února 1916. Spokojen se svou prací, vyrovnán se životem.  

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas