13. dubna  2014 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

981. schůzka: Stopař pramenů

Ilustrace k Wünschově cestě po Kavkazu - Foto:  Lidé a země

Ilustrace k Wünschově cestě po KavkazuFoto:  Lidé a země

Josef Wünsch přišel na svět 29. června roku 1842 do rodiny rokycanského koželuha. Jeho otec Josef procestoval v době svého tovaryšství celé rakouské císařství. V pětadvaceti se vrátil do rodných Rokycan, získal mistrovský titul a právo měšťanské a oženil se s dcerou tesařského mistra Terezií.

Pamětní deska na rodném domě Josefa Wünsche - Foto: Rokypedie - malá encyklopedie Rokycan

Pamětní deska na rodném domě Josefa WünscheFoto: Rokypedie - malá encyklopedie Rokycan

Nastěhovali se do domku se zahrádkou, kde mohl Josef provozovat koželužské řemeslo. Brzy v tom domku nezůstali sami dva, postupně přibylo deset dětí, z čehož je zřejmé, že se manželé sobě věnovali, leč museli se též pilně ohánět, aby své potomstvo uživili. Řemeslo se však otci Wünschovi příliš nedařilo. Ve vzpomínkách na dětství o tom píše i Josef Wünsch mladší: „Důvěřoval každému nemírně; považoval každého za poctivého, jak byl sám: to bylo jeho neštěstí. Řemeslo má sice zlaté dno, ale toho zlata se otec nedopracoval. Řada jeho zákazníků, kteří za zboží odebrané zůstávali dlužni, povážlivě rostla.“  

Proto otec zanechal své profese, pronajal si pozemky, koupil dobytek a začal hospodařit. Přišly ale další, jiné problémy: „Byl to krok nešťastný, z bláta do louže. Nehoda střídala se tu s neštěstím. Nebylo roku, aby nebylo škody, škody někdy dosti značné. Pamatuji se ještě, jak jeden rok z jara tolik plžů se vyrojilo, že lidé každý den zrána do velikých džbánů je sbírali. Následujícího roku se pak přihnalo strašné krupobití a krásnou úrodu na polích sesekalo na padrť, že ani stébla nezbylo. Potom pak lupiči času nočního všecky tři krávy z chléva nám ukradli, a nebylo stopy po nich!“ 

Jan Vilímek: Josef Wünsch - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Vilímek: Josef WünschFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Rodiče se snažili, seč mohli, aby děti tu tíhu necítily. Hejno sourozenců si hrálo na dvorku u domu, v léta obíralo na zahrádce angrešt, v zimě chodilo na zamrzlý rybník klouzat se. Wünschovy vzpomínky na dětství v domku u řeky jsou vesměs příjemné, – když pak ale rodina musela svůj domov opustil, vnímal to skoro tragicky. „Byl jsem jeden z posledních, který odcházel. Ani se mi odtud nechtělo. Šourali jsme se s věrným Šeklem po dvoře a po zahrádce. Tu a tam jsme usedli, abychom si zaplakali, neboť on cítil zajisté totéž co já, vždyť hleděl na mne tak významně svýma hnědýma očima. Pak přicházeli cizí lidé, Šekla přivázali, neb ten zůstal při chalupě. Tiše a zkroušeně jsem odcházel.“ 

V Rokycanech navštěvoval Josef školku (neboli „opatrovnu,“ jak on říkal), poté základní školu a nižší reálku. Kluk to byl velmi inteligentní, ale technicky zaměřená škola mu brzy přestala vyhovovat. „Známky jsem měl přesto výborné; jen z kreslení a krasopisu skoro výborné.“ Pak přešel na osmileté gymnásium v Plzni, kde byl ve třídě se spolužáky o tři léta mladšími. Což nepovažoval za nevýhodu, naopak: škola byla pro něj lehká, měl čas a „věnoval jsem se svým privátním, hlavně literárním studiím". Jeho putování po školách pokračovalo ještě dál. Ocitl se v Praze v arcibiskupském konviktu, kde navštěvoval pražské novoměstské gymná sium. Některá jména jejich spolužáků jsou nám povědomá, kupříkladu – Svatopluk Čech. Navázal s ním přátelství, které trvalo po celý život. Za studií vydávali časopis, který se jmenoval Zora. V dopisech, které si vyměňovali, si Wünsch „Svatíka Čecha“ dobíral kvůli jeho mladickému, neumělému pokusu o báseň, kterým do Zory přispěl. Když se pak Svatopluk Čech stal redaktorem týdeníku Květy, vydal Wünschovi velké množství jeho cestopisných článků. „Finanční poměry Wünschovy rodiny byly stále špatné ,“ píše autorka knihy o Josefu Wünschovi Jana Mildnerová, „a tak si Josef na studia vydělával. Doučoval mladší spolužáky, dával kondice a ty starší připravoval k maturitě, čímž získal v mladém věku značnou učitelskou praxi. Je možné, že už tehdy se rozhodl, že se učení stane jeho životním povoláním. Svou váhu při tom rozhodování měl určitě i celkem solidní plat, který c. k. ministerstvo školství vyplácelo svým zaměstnancům s železnou pravidelností.“ 

Svatopluk Čech - Foto: Rozpravy Aventina,  autor neznámý,  public domain

Svatopluk ČechFoto: Rozpravy Aventina, autor neznámý, public domain

Po maturitě se Josef přihlásil na vysokou školu, na Karlo–Ferdinandovu universitu, na fakultu filosofickou. Zaměřoval se zpočátku víc na filosofii, ale posléze stála ve středu jeho zájmu jazykověda. Proto nastoupil jako suplující učitel anglického a německého jazyka na akademickém gymnásiu. Slibně započatou kariéru mu překazila vleklá plicní choroba, kvůli které musel ze školy odejít. V Praze pro něj žádné místo nebylo ; tak nastoupil v rodných Rokycanech jako pomocný učitel na reálce a také na gymnásiu ve Slaném. Po celou dobu si pilně zvyšoval aprobaci, a psal články do časopisů. Jedním z témat, který se věnoval, bylo vzdělávání dívek. Coby pokrokový vzdělanec se zasazoval za to, aby vzdělávání dívek bylo rozšířeno; ovšem některé jeho názory vyznívají v současné době zastarale, směšně, možná i urážlivě:  

„Ženy mají jednodušší mozek, proto je třeba látku vykládat co možná nejjednodušeji a používat názorná přirovnání.“ S tím by dnes věru neuspěl. Možná, že některá žena s „jednodušším mozkem“ by ho umlátila. Nikoli fyzicky, nýbrž argumenty. Ve třiceti letech složil zkoušku z moderní filologie a získal trvalé místo profesora učitelského sboru v Jičíně. A právě tehdy začal podnikat poměrně pravidelné prázdninové zahraniční cesty. Zpočátku spíše turistického charakteru , ale pak se odvážil na větší cestu Německem do severských zemí. Hned další prázdniny se vydal na Balkán, odtud do Cařihradu a přes Egejské moře do Terstu. S jídlem roste chuť, a ve Wünschovi každé prázdniny rostla chuť podívat se dál , a tak navštívil Itálii a přes Sardinii odcestoval do Tunisu, při dalších výpravách se vracel na Balkán, který projel křížem krážem od moře Jaderského až k moři Černému a Egejskému. 

Vojtěch Náprstek - Foto: Jindřich Eckert,  volné dílo

Vojtěch NáprstekFoto: Jindřich Eckert, volné dílo

Napsal svou první knihu Po souši a moři, načež ho upoutala severní Afrika, zvláště Sahara.Z článků, které Wünsch publikoval, je zřejmé, že se na své cesty vždycky velmi pečlivě připravoval, předem prostudoval dostupnou zahraniční literaturu, historii, mytologii, kulturní a historické památky i politické a zeměpisné poměry oblastí, kam se chystal. Jeho perfekcionismus šel tak daleko, že když se chystal na asijskou pouť, podstoupil drezúru u vojenských jezdců, ale taky u horolezců, což mu pak notně prospělo v arménských horách , a do své přípravy zahrnul studium turečtiny a arménštiny, ve Vojenském zeměpisném ústavu ve Vídni se učil u setníka (pozdějšího generálmajora) Doudlebského mapovému skicování a výškovému měření , seznamoval se podrobně s příslušnými přístroji, a zajímal se i principy snímání obrazů, což se mu hodilo při obtiskování těžko přístupné a těžko čitelné klínopisné informace o založení chrámu nejvyšší boha Chaldi v Malé Asii. Wünsch toužil po africké cestě, ale byl z toho úmyslu zrazován. Žádal tedy svého přítele Vojtu Náprstka, co má dělat, nedostane–li se do Maroka a na Saharu. Náprstek mu radu dal a naznačil mu cíl, který pro něj samotného byl v mládí nedostupný: navrhl mu cestu do hornaté Arménie a Kurdistánu, do země, do níž byl umisťován ráj a která byla dějištěm osvobozovacího boje Arménů s Turky a Kurdy, do zeměpisně neznámé pramenné oblasti Eufratu a Tigridu a záhadného jezera Gölčük, domnělého zdroje těchto velkých řek. Na takovou cestu by jedny školní prázdniny asi nestačily. Proto Wünsch vymámil z ministerstva dovolenou na školní rok 1881– 1882. Od téhož ministerstva kultu a vyučování ještě vydoloval částku 600 zlatých, od spolku Svatobor obdržel 300 zlatých. Od Nerudy měl za články 15 zlatých.  

Obálka knihy "Mimochodem - příhody a nehody z cest Josefa Wünsche" - Foto:  Inzertal

Obálka knihy "Mimochodem - příhody a nehody z cest Josefa Wünsche"Foto:  Inzertal

Wünschovi nebylo ještě čtyřicet let, když se vydal na cestu. Odjel do Terstu, a odtud se vypravil na parníku Austria rakouské lodní společnosti Lloyd přes Split kolem albánských břehů na Korfu. Od Náprstka obdržel zásilku novin a dopis, v němž Wünschovi doporučuje restauraci s dobrým jídlem a vínem. Po několikatýdenním pobytu odplul dalším parníkem (jmenoval se Ettore), a ž do Alexandrie. Ve svém článku pro časopis Květy popisuje město, jeho historii i současnost, zvyky lidí, pozastavuje se nad tím, jak v Egyptě fungují poštovní úřady (ještě hůř než špatně). A máme tu třetí parník, na nějž se Wünsch musel nalodit , tentokrát nesl něžné jméno Flora. Ještě než tu padnou jména dalších parníků brázdících Středozemní a přilehlá moře, musím se pozastavit nad zmínkou, že se „musel“ nalodit. Ono mu nic jiného nezbývalo. V zimě 1882 vypuklo v Egyptě povstání proti Evropanům, vedené Arabi pašou. Takže revoluci našinec ujel. V této zemi může být revoluce nejenom na jaře, ale třeba i v zimě. Dostal se ze země na poslední chvíli.  

Na parníku Flora dorazil do Jaffy, odkud se vypravil do Jeruzaléma, do Betléma, k Jordánu a k Mrtvému moři. V e svých článcích se zmiňuje o klimatických podmínkách, rostlinstvu, způsobu života v Betlémě v dobách Kristových, o počtu obyvatel, i to, jak se lidé oblékají, a také poznamenává, že „v Betlémě se rozvinul zvláštní druhy průmyslu. Hotoví zde totiž obrazy svatých, růžence a rozmanité věci z perleti a z korálů jako křížky a malé obrázky, jež zbožní poutníci na památku kupují. I ze zvláštního druhu červeného kamene od Mrtvého moře rozmanité nádoby jako vázy, talíře, kotlíky a jiné zhotovují a pěkně ozdobují.“ Josef Wünsch se pak vrátil do Jaffy a čtvrtým svým parníkem (Lazarev jeho jméno ; russkaja mašina) se vydal do Bejrútu. Tam se připojil k německé archeologické výpravě Otto Puchsteina a s ní se dostal do Iskenderunu (neboli Alexandretty), „kde učenci velkolepé starožitniny ohledali a ocenili.“  

Cestovní doklad Josefa Wünsche - Foto: Webové stránky obcí Stružnice a Jezvé

Cestovní doklad Josefa WünscheFoto: Webové stránky obcí Stružnice a Jezvé

V kurdské vsi Kjachtě se Wünsch s Němci rozloučil a vydal se dál jenom sám na mezku, „samojedinký ode vsi ke vsi, od města k městu. V městech musí se člověk trochu občerstvit, ač jsou to pořád jen města turecká. Ve vsi člověk dostane jen kyselé mléko a nepečené černé těsto a krupici vařenou. Je–li k tomu i několik cibulí, je to už osada náramně zámožná. Noclehy jsou podle toho. Buď na své vlastní železné posteli, nebo na holé zemi a na všem, co po ní leze a skáče.“ Na „vlastní železné posteli“ znamená, že si s sebou Wünsch vozil železnou skládací postel. Ale na jednu noc, kdy si musel Wünsch pomocí revolveru vynutit nocleh, vzpomíná ve své reportáži velmi negativně. Jak také jinak, že. „Chalupa do stráně vykopána. Jen vpředu je stěna z urovnaného kamení a nizounká dvířka v ní. Uvnitř lidé od zvířat jen příhradou odděleni. Nebylo tam věru místa. Můj průvodce Ismail odešel tedy v jiné chatrči hledat si noclehu. Zůstal jsem se dvěma muži, starým a mladým, a tolikéž dvěma ženami. Ale jakými ženami! Stará byla černá a vyschlá s obličejem zkostnatělým jako čarodějnice – mladá opět malá a neforemně zavalitá. Široká, buldokovitá ústa její až po uši dosahovala. Vlasy na červeno měla obarvené, huňaté a v strašném nepořádku.“ Neměl to Josef v těch končinách lehké. A to ještě nenastala noc. A když nastala : „Podařilo se mi usnout, ale probudili mě, že mají pro mě trochu mléka. Zbytek noci jsem neusnul, ani rána jsem se dočkat nemohl. Zvířata po mně skákala, a ta stará megera v noci naříkala; patrně trpěla pakostnicí.“  

Poté, co se Wünsch z těchto zážitků vzpamatoval, vystoupil na horu Begdag, 3000 metrů vysokou. Dál postupoval po toku Eufratu. Protože nechtěl skončit práci, když byl v nejlepším, požádal o prodloužení dovolené na další. Žádost musel urgovat, ale povolení dostal. Mapoval pak oblast, ležící mezi dvěma toky Eufratu, ale další cestu mezi bojovné a loupeživé Kurdy mu turecké úřady zakázaly. Zimu strávil v Cařihradě, ale už v dubnu se vydal na další výpravu. Pustil se přes pohoří Taurus k jezeru Gölčük, aby ohledal prameny Západního Tigridu. „O jezeru Gölčük a o západním prameni Tigridu bylo od nejstarších dob mnoho bájeno. Obešel jsem zřídelný potok Tigridu až k prameni a k jezeru. Výsledek: nejhořejší pobočka Západního Tigridu náleží od přírody k Eufratu. Rolníci však odvádějí jeho vody k zavodňování polí, a tak se dostává voda Eufratu do Tigridu. Jezero Gölčük má přirozený (podle mého názoru) odtok k Tigridu, a jiný, umělý, k Eufratu.“ 

Zlatý záslužný kříž jaký Josef Wünsch obdržel od Císaře pána - Foto: Webové stránky obcí Stružnice a Jezvé

Zlatý záslužný kříž jaký Josef Wünsch obdržel od Císaře pánaFoto: Webové stránky obcí Stružnice a Jezvé

Odborné výsledky jeho výzkumy byly značné. Nejenže objevil prameny dvou asijských veletoků Eufratu a Tigridu, ale v pramenné oblasti se mu podařilo zmapovat přes 16 000 kilometrů čtverečních plochy, čímž doplnil prázdná místa na soudobých mapách. (Poznámka na okraj: svou rozlohou největší kraj ČR – Středočeský – má něco přes 11 000 kilometrů čtverečních. ) Wünsch získal cenné sběry etnografické, sídelně i kulturně geografické v Malé Asii a Zakavkazsku. Na mnoha místech naráží na stále se zhoršující vztahy Arménů a Turků v rámci Osmanské říše, které se pak tragicky vyhrotily během 1. světové války. Tehdy došlo ke genocidě Arménů. „Armén předčí Turka i Kurda inteligencí, duševní čilostí a vynalézavostí. Výnosný obchod má ve svých rukou. Dováží hlavně anglické bavlněné zboží, ocelové a železné výrobky a jemnější druhy sukna z Rakouského Slezska. Hedvábné zboží přichází ze Sýrie. Vývoz se omezuje skoro jenom na vlnu, ovčí kůže a kozí chlupy. Evropa dívá se na Arména jenom jako na velmi obratného, někdy mazaného obchodníka. Ale ve své pravlasti je Armén pilný rolník a velmi zkušený chovatel dobytka. Chová ovce s tučnými ocasy a kozy s velmi jemnými chlupy (po městě Angoře zvané angorské kozy). I kočky s nejjemnějšími chlupy najdeme v Angoře. Dále se chovají silní buvoli pro tah a ušlechtilí plemenní koně k jízdě. Ve městě je Armén učenlivý a obratný řemeslník, který jakmile poznal nový evropský výrobek, hledí jej napodobit, což se mu i při jeho velmi nedokonalých nástrojích zpravidla velmi dobře podaří. Ve městě Vanu u Vanského jezera jsem navštívil dílnu arménského zámečníka. Byl dříve v cařihradské zbrojnici zaměstnán jako obyčejný dělník, a poznal tam zařízení lokomotivy. Vrátiv se nedávno do Vanu, sestrojil hned malou lokomotivu, která se pak procházela po nerovných ulicích vanských. Za mé návštěvy sestavoval opět nějaký stroj. „Copak to bude?“ tázal jsem se. „Šicí stroj,“ odpověděl, a připojoval pilně nůž k noži, že bylo radost přihlížet.“  

Josefa Náprstková - Foto: Radio Praha,  volné dílo

Josefa NáprstkováFoto: Radio Praha, volné dílo

Ve svých článcích (vlastně jsou to reportáž e) poukazuje Wünsch i na nesmyslný byrokratický aparát, a neustálé boje „dát bakšiš, nebo ne,“ při čemž po několika dnech zatvrzelého odmítání to bakšišem nakonec skončí. Největší část jeho článků byla publikována tak rychle, jak to jen bylo možné, v časopisech Osvěta, Květy, Lumír ; další materiály psal Wünsch do rakouského geografického časopisu, kde byly otištěny i jeho map y. Po návratu domů (po dvouleté cestě) se Josef Wünsch uchýlil do Jičína, kde pokračoval ve své učitelské praxi. Zpracovával nasbíraný materiál a hodně publikoval. Taky podnikl poslední cestu, na Balkán do Černé Hory. Když se vrátil, čekalo na něj vysoké státní vyznamenání, rytířský kříž Františka Josefa I. Wünsch k sobě býval dost ironický, ale na toto vyznamenání byl hrdý, o čem svědčí i vizitky, které si dal natisknout: „Josef Wünsch, c. k. profesor, rytíř řádu Františka Josefa I.“  

Pak přestal publikovat, což souviselo s jeho zhoršujícím se zdravím. V dopise Josefě Náprstkové se omlouvá, že do Prahy už jezdí jenom za lékaři. Zhoršovaly se i jeho problém s očima – už od mládí trpěl silnou krátkozrakostí a zřejmě také trochu šilhal. V jeho pozůstalosti se zachovala zpráva očního lékaře z roku 1901, ze které se dovídáme, že mu byl zjištěn šedý zákal obou očí. Po odchodu do penze se Wünsch věnoval práci na zahradě u domku, který si pořídil v Plzni. Nastudoval odbornou literaturu (my už dobře, že to byl systematik), a začal pěstovat ovocné stromy a květiny. Společenského života se neúčastnil a veřejnost na něj postupně zapomínala. Uspořádal své osobní záležitosti. V několika fázích věnoval své fotografie z cest Náprstkovu muzeu. Nikdy se neoženil , i když z osobní korespondence a z narážek Svatopluka Čecha vyplývá, že měl téměř před svatbou. Bohužel rodiče vyvolené slečny pro ni našli bohatšího ženicha. Zůstal starým mládencem a bez potomků, ale založil nadaci pro nemajetné české studenty. Té nadaci odkázal většinu svého majetku a svěřil ji městu Rokycany. Velký důraz kladl na to, aby se stipendia udělovala studentům s češtinou jako mateřským jazykem a studujícím na českých školách. 

Wünschův pomník na hřbitově u kostela Nejsvětější Trojice - Foto: Rokypedie - malá encyklopedie Rokycan

Wünschův pomník na hřbitově u kostela Nejsvětější TrojiceFoto: Rokypedie - malá encyklopedie Rokycan

V září roku 1907 Josef Wünsch těžce onemocněl s potížemi zažívacího traktu. O měsíc později se musel podrobit operaci. Poslední dopis adresovaný Svatopluku Čechovi nadiktoval své ošetřovatelce z nemocniční postele. Z operace se už nezotavil a 20. listopadu 1907 zemřel. Podle zápisu v matrice byla příčinou úmrtí rakovina tlustého střeva. Pochován byl podle svého přání v rodných Rokycanech. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas