993. schůzka: Nejpřesnější básník lesa

30. prosinec 2022

Na nějaký čas opustíme životaběh Antonína Dvořáka, ale jen na nějaký čas, žádné strachy, my se k němu vrátíme, ještě jsme nedořekli vše, co ho v životě i v hudbě potkalo, a to jej to největší a nejlepší ještě čeká. V tomto intermezzu mezi dvěma dějstvími se zastavíme nejprve u malíře, jehož jsme po dlouhém zvažování nazvali Nejpřesnější básník lesa. Nikdo nedokázal zachytit lesní atmosféru jako on, Julius Mařák.

„Jenom těžce a pomalu lámalo české malířství 19. století kruh, který je uzavíral v prostoru střední Evropy. Praha, jeho střed, na jeho obvodu ležely Drážďany, Mnichov a Vídeň, byla vychovávána k přesvědčení, že vně tohoto kruhu neexistuje soudobé umění, jež by myšlenkovými a výtvarnými kvalitami mohlo znamenat podstatný přínos do vlastního projevu. Historický realismus… mravoličný žánr… a romantická krajina tvořily námětové oblasti, v nichž jedině bylo lze dosáhnouti úspěchu a uznání,“ praví autor publikace o Juliu Mařákovi historik umění doktor Jan Loriš, a my – rozhlížejíce se kolem po louce s květinami našeho malířství – si maně klademe otázku, kohopak jsme tu vlastně měli v tom 19. století za malíře, stojícího za řeč?

V prvé řadě Josefa Mánesa… ten ale ukládal většinu svých představ o monumentální idealizaci života a práce českého člověka do neprovedených náčrtů. Josef Navrátil, ten potají, jen pro vlastní potěšení, maloval živé žánrové obrázky a pro veřejnost nepoetická zátiší. Adolf Kosárek se zpronevěřil škole, když vrcholný svůj projev našel v české pahorkatině místo v alpských velikánech a ve vesnických rybnících místo v horských jezerech. A k nim můžeme přiřadit i Julia Mařáka. Byl do té míry individualitou, že se mu podařilo vytvořit dílo osobitého charakteru, že mu vtiskl pečeť originality pojetí i malířského vyjádření. Jeho vynikající místo ve vývoji českého krajinářství mělo vliv i na jeho vzácné schopnosti pedagogické, které ho vedly při umělecké výchově dlouhé řady českých krajinářů.

Julius Eduard Mařák, jak znělo celé jeho jméno, přišel na svět 29. března roku 1832 v Litomyšli. Jeho otec, vrchnostenský úředník, pocházel z rodiny hudebně nadané, a také jeho děti projevovaly značné schopnosti v tomto oboru umění. I Julius, když působením litomyšlského malíře Antonína Dvořáka našel zálibu v malířství, rozvažoval, jestli se má spíše věnovat malířství nebo hudbě. Malířství zvítězilo – aby se však zbavil všech svodů, které by ho vracely k jeho první lásce, odstranil prý před vstupem ne malířskou akademii hudební nástroje, na které hrával.

Z právě vyřčených faktů zřejmě vyplývá, že Mařák svoje hudební instrumenty prodal; nelze přepokládat, že by mu posloužily na otop. Na malířské škole však Julia nějak velké štěstí nepotkalo. Ne že by se ukázalo se, že neumí malovat, to snad ne, ale netěšil se přízni svého učitele Haushofera. Ostatně ani nevíme, jak dlouho na akademii vlastně pobyl – díky neúplným záznamům nacházíme zápis o něm pouze v jediném ročníku. Zřejmě z ní záhy vypadl. Následovalo pět let putování po českém venkově. Ten vandr mu zřejmě sponzoroval jeho tatínek, i když měl dost starostí sám se sebou. Po nuceném prodeji valdštejnského panství opustil vrchnostenskou službu v Litomyšli, a veškeré svoje jmění vložil do statku ve Mstěticích u Prahy, a pak i do dvou domů v Praze. Tento majetek však pozbyl, načež vstoupil do úřednické služby ve vyvazovací komisi.

Vyvazovací komise - pěkný termín, a její obsah: „Zákon ze dne 7. září 1848 stanovil, že robota sedláků a chalupníků se ruší za náhradu, kterou stanoví takzvaná vyvazovací komise. Císařský patent z následujícího roku určil zásady pro odhad rušených robot, dávek a platů, za které se vrchnostem mělo dostat náhrady. Vyvázání pozemků dělo se dle ministerského nařízení. Za tím účelem byly zřízeny takzvané okresní vyvazovací komise, které vykupovací akci prováděly.“

Takže Juliův tatík vyvazoval sedláky z roboty. Jezdil do celých Čechách, až konečně přijal místo na panství hraběte Silbersteina v Heřmanových Sejfech u Hostinného, a právě tam za ním jeho syn rád jezdíval a z těch cest si přivážel množství kreseb, studií a náčrtů. Kresby, studia, náčrty… Ale pořád to nebylo to velké malířství. Ono to přece jenom chtělo pořádná studia. A za nimi se vydal Julius Mařák do Mnichova. Tam studoval u krajinářů Rotmanna a Schleicha, nikoli však na vyhlášené Akademii, ani jeho mnichovský pobyt nebyl dlouhý. Ne že by se mu nelíbila bavorská metropole, ale… neměl – peníze. Vrátil se do Prahy a hledal svoji vlastní existenci; tam ji však nenašel, a tak se i s rodiči odstěhoval (coby osmadvacetiletý) do Vídně. Tam se živil jako učitel kreslení ve šlechtických rodinách, a pak také kreslil do ilustrovaných časopisů. Dlouho se nemohl uplatnit; až vystavil rozměrnou uhlokresbu s název Auch ein Kongress.

Vídeňanům se náramně líbilo to hejno čápů, jakoby rokující o nastávajícím odletu do jižních krajin. Musela to být dozajista pěkná kresbička… Ale čím vlastně zaujala? Auch ein Kongress. Tedy cosi jako „Taky kongres.“ Veřejnosti se líbila narážka na četné bezvýsledné porady státníků. (I dnes by dílko toto mohlo být vystaveno… Kupříkladu v Bruselu by se vyjímalo.) I Uměleckému spolku anobrž Kunstvereinu se ti čápi líbily, a tak vyzval Mařáka, jestli by ten karton nechtěl provést v oleji, a tak vznikl známý Čapí sněm, který získal na vídeňské světové výstavě v roce 1872 zlatou medaili, a co víc – zakoupil si ho císař, a malíř ho ještě v menší replice zopakoval. Následovala objednávka na kreslené cykly Čtyři denní doby a Čtyři roční doby. Další úspěch, který Mařáka povzbudil k dalšímu cyklu o dvanácti listech – nazval jej Lesní samoty. A tady už byl Julius Mařák doma, protože les v nejrůznějších verzích, variantách, obměnách se stal jeho životním tématem. Rovněž na objednávku Jeho Veličenstva Františka Josefa I. vznikly proslulé Lesní charaktery o třinácti listech, za něž dostal Mařák od vídeňské akademie Reichlovu cenu s obnosem 1500 zlatých. (Kromě odměny od samotného císaře, rozumí se.) Taková suma musela coby stipendium stačit Antonínu Dvořákovi na čtyři léta. Každopádně to byl úspěch, který rozšířil známost Mařákova jména po celé Evropě.

Neměl už Julius pomalu léta na to, aby se oženil, tedy pokud se mu vůbec ženit chtělo? Chtělo, a léta by tady už taky byla. Měl devětatřicet let. Oženil se se svou žačkou Idou, dcerou zubního lékaře Pferrermanna. Tehdy si vůbec učitelé brali za ženy svoje žákyně (Antonín Dvořák a Leoš Janáček taky - pozoruhodná okolnost). Jeho mladá choť byla slabé tělesné konstrukce, často churavěla, a slabé zdraví měla i dcera Pepa, která se jim narodila, a taky Mařák začal postonávat následkem prudkého nachlazení, které si v mládí na jedné ze svých cest po Čechách přivodil a jež zanechalo trvalé stopy na jeho plících. I když si svými obrazy přišel na slušné peníze, výdaje za lékařské ošetřování způsobily hmotnou tíseň. Z domova se nikdo neozval, že by měl zájem o Mařákovo umění. Jenom Květy a Světozor přinášely dřevorytecké reprodukce jeho děl, ale… to bylo tak všecko. Teprve v roce, v němž oslavil svou padesátku, se mu dostalo i v Praze větší zakázky: byla mu svěřena výzdoba předsíně královské lóže v Národním divadle. Namaloval (podle návrhu ředitele divadla Františka Adolfa Šuberta) pohledy na Říp, Hradčany, Blaník, Tábor, Vyšehrad, Domažlice, Velehrad, Hostýn a Radhošť.

Přičiněním mecenáše Josefa Hlávky byl pak Mařák povolán do Prahy na malířskou akademii, kde se stal profesorem krajinářství a současně jejím rektorem, kterýžto úřad zastával ve třech po sobě jdoucích letech. Své pedagogické a organizační schopnosti tady rozvinul v nejširší míře a vybudoval školu, jejíž průbojné vedení lze srovnávat jenom s činností Antonína Mánesa. Jeho snahou bylo odstranit veškerou zastaralou přítěž, která brzdila výchovu studentů. Chtěl i ve školních zdech mít jen živou, skutečnou přírodu – v jeho oddělení se už nekopírovaly krajinářské předlohy starých mistrů, nýbrž se malovaly skutečné pařezy, větve, polena, ovoce, zelenina, zkrátka všechno z přírody, co se mohlo do školy přinést. A co se přinést nemohlo, za tím se muselo vyjíždět. Každé léto vyrážel se svými svěřenci na venkov. Staral se o ně přímo otcovsky – pořádal výroční výstavy, zprostředkoval prodej žákovských prací a ty nejpotřebnější podporoval příspěvky, vyprošenými u zámožných jedinců. Jeho velkou učitelskou předností bylo, že nenutil své žáky, aby napodobovali určitý směr, ale ponechával jim volný, osobitý vývoj. Vštěpoval jim lásku k přírodě, vedl je k přemýšlení o skladbě tvarů, světel a stínů, nechtěl ale od nich slohovou drezúru. Myslím, že je na čase jmenoval alespoň několik jeho žáků, jejichž jména by podpořila právě řečené: Tak tedy: Jaroslav Panuška, František Kaván, Antonín Slavíček, Alois Kalvoda, Jan Honsa, Roman Havelka, Stanislav Lolek, a další a další. Co jméno, to pojem.

Dílo Julia Mařáka není průkopnické ani myšlenkově ani formálně; dovršilo však vývoj českého krajinářství. Byl–li to dosud většinou Mnichov, který udával cestu, Mařák tuto cestu rozvětvil odbočkou do Vídně a do Prahy. Mnichovské krajinářství tíhlo vždy k epickému vyprávění, vídeňské mělo sklon k lyrickému roztoužení. Tak vyhraněný lyrický přízvuk českému romantickému krajinářství osud chyběl, Mařák tuto mezeru vyplnil, a to dílem, jež se vyznačuje všemi vrcholnými znaky tohoto směru.

Rakouské lesní charaktery – tak se jmenoval další cyklus, kterou si objednal opět sám císař pro císařskou obrazárnu ve vídeňském Belvederu. Vznikla tehdy řada třinácti uhlokreseb, přičemž měl malíř uloženo, aby „věrně, zároveň však malířsky působivě zachytil typické formy stromů, rostoucích rakouských zemích v uzavřených porostech." Obrazy měly zpodobňovat i tvářnost krajiny, která jim dávala podmínky pro jejich růst. Mařák se dal s chutí do práce, přičemž použil i některých starších kreseb, které vznikaly za jeho pobytu v Čechách. V těchto námětech mohl vylíčit ono milované velebné ticho, onu grandiózní laskavou náruč přírody, v jejímž objetí se celý svět mění v obrovský chrám, do kterého vstupuje tvor s posvátnou úctou.

„A tak Mařák kreslil skalnatou krajinu, ubíhající do nedohledných dálek a porostlou jen řídkými trsy při zemí se plazící kleče. Pod starými sukovitými duby slyšíme jen šustění spadlého lidí, v němž si stádo divokých vepřů hledá žaludy. Z doupěte, ukrytého pod kořeny vysokých borovic vyklouzla za bledého svitu měsíce liška, pod jejímž opatrným krokem nezapraští ani suchá větvička. V šeru smrkového hvozdu není živé duše; snad se tam pod balvanem nebo pod převislými větvemi ukrývá lesní studánka, ale ani pták neporuší zacvrlikáním hluboké ticho lesa. Ani párek srn nenatropí v bukovém lese mnoho hluku. Před vrcholky hor, pokrytých věčných sněhem, se odrážejí temné siluety limb. Mezi rozervanými skalami, z nichž se s hukotem řítí do údolí vodopád, rozkládají své rozsochaté koruny jilmy. V dalším obraze se už vracíme do zšeřelého přítmí lesa: habry tu lemují lesní potok, do něhož sestoupil jelen, aby uhasil žízeň; jeho družka bdí zatím s napjatými slechy nad jeho bezpečím. A opět nás zalije slunce svými hřejivými paprsky: úzká cesta, zřejmě jen zřídka užívaná, na níž se zastavil párek srnčího, se vine mezi jedlemi, pokrývajícími i srázné svahy pozadí; příliš smutný se nám zdá kopcovitý kraj s říčkou, porostlý háji bříz, jejichž sličné bílé kmeny si obyčejně spojujeme s představou jasu a veselí; také svěží zeleň modřínů nám nezapadá do divoké romantické krajiny s hukotem bystřiny, přeskakující z balvanu na balvan; hodně hluboko na jih nás přenáší skalnatá stráň, kde ve stínu jedlých kaštanů odpočívá pastýř se stádečkem ovcí; a až na mořském pobřeží s hájem pokroucených oliv se rozloučíme s typickými představiteli lesní flory tehdejší rakouské říše.“

Julius Mařák vyhledával přítmí hlubokých hvozdů, oživených jen plachou srnou, liškou nebo ptákem. Jenom úzkými pruhy do něho pronikaly sluneční paprsky – jako okny pro prostorů gotických katedrál. Častým důvěrným stykem s přírodou se vyvíjel Mařákův výtvarný projev ke stále realističtějšímu pohledu na strom. V tomto období se nejplněji zaskvělo jeho malířské umění, tady došlo k dokonalému výtvarnému sepětí věcné popisnosti s atmosférou místa i denního okamžiku. „Plně vyhovujícím výrazovým materiálem byl mu uhel,“ říká profesor Jan Loriš. „V jeho rukou se stával hmotou, schopnou každého malířského projevu. Právě v uhlokresbách je Mařák nejmalířštější, poněvadž v nich je na prvním místě tónová malba – ta v jeho olejích působí už trochu přesládle. Jsou–li jeho dokončené obrazy zatíženy přemírou popisného detailu, jsou uhlokresby plné malířského citu a sugestivní barevné náladovosti. Z jeho černobílých kreseb cítíme vlhkost lesní půdy, chlad padající mlhy v jehličnatých pralesích, vnímáme tetelivou vibraci vzduchu v záři slunečních paprsků, prodírajících se listím korun, žhavou barevnost sosen v záři zapadajícího slunce i studený svit měsíce, klouzající po kmenech a balvanech.“

Asi nejvíc obdivujeme v Mařákovi kreslíře. Jako kreslíř je opravdu nepřekonatelný. Je to vidět na jeho skicách, malovaných přímo v přírodě. Dokázal živou skvrnou zachytit barevnou hru slunečních paprsků mezi listím v korunách stromů i uvadlým na zemi, šťavnatou zeleň lesního porostu, i hloubku vodních tůní. Nevelké počtem, ale důležité je i Mařákovo dílo rytecké. Po dlouhé době, během níž byla technika leptu ve své klasické podobě u nás téměř zapomenuta, vrátil se k ní Mařák jako první a jediný z českých umělců nikoli jako k technice reprodukční, ale jako k přímé nositelce uměleckého projevu, jež vedením jehly i řízením leptacího procesu je výrazem osobitého záměru rytcova. Jemná čárkovací technika jeho prací je protikladem i doplňkem Mařákových kreseb uhlových – i v nich je zřejmě snaha o měkké spojení i odstupňování ploch v jednotný, šerosvitových celek, a ten je tak dokonale vyvážený, že i vegetační detail, přímo s vědeckou přesností zachycující charakter rostlin, je s velkou dovedností zapojen do celkové tóniny obrazu.

„Julius Mařák vyšel z romantického názoru na krajinu a ideovým romantikem zůstal po celý svůj život. Působením vídeňské školy opustil však brzy heroické pojetí krajiny alpské s horskými velikány, jezery a bouřemi, a zahleděl se do hloubky lesních prostor, ve kterých majestát velebnosti přírody zvlášť mocně působil na jeho lyrický cit. Už povahově mu byla údělem zvýšená citovost a plachost před ruchem všedního života, jemuž se utíkal do lesních tišin hlubokých hvozdů i idylických hájů. Byl samotář, který udržoval jen nejnutnější společenské styky, a tento vrozený povahový rys v něm ještě podporovaly rodinné poměry zdravotní; pravé prostředí pro svou až přecitlivělou duši nalézal pod zelenou klenbou lesních tišin, tam se rozezvučela i druhá, hudební stránka jeho talentu. Dovede–li v nás kdy malířské dílo vzbudit pocity hudební, má jistě tuto schopnost dílo Mařákovo.“

Se svým životem i se svým uměním se Julius Mařák rozloučil pohledy na české hrady a památná místa, malované pro schodiště Národního muzea. Je to šestnáct rozměrných obrazů, zpodobňující Karlštejn, Křivoklát, Zvíkov, Hradčany, a tak dále a tak dál, až po Budeč, Vyšehrad a Levý Hradec. V té době Mařákovi vůčihledně ubývalo sil, ale na obrazech to poznat není. Zemřel ve věku 67 let v Praze.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 992. schůzka: Dvou-rak! Dvou-rak!

    Objektem našeho dnešního zkoumání je opět hvězdná postava naší hudby, potažmo naší historie, nedovyučený řezník a poloviční samouk v hudební skladbě Antonín Leopold Dvořák.

  • 994. schůzka: Zajatec smaragdového pásu

    Dnes se zase vydáme do světa, neboť nám zbývá dluh, co se týče zachycení životního osudu dalšího našince, jenž objevil pro zbytek lidstva kus tohoto světa. František Čurda.