13. července  2014 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

994. schůzka: Zajatec smaragdového pásu

J. S. C. Dumont D'Urville: Záliv Manado, severní Celebes (ilustrační foto) - Foto:  History of North Sulawesi

J. S. C. Dumont D'Urville: Záliv Manado, severní Celebes (ilustrační foto)Foto:  History of North Sulawesi

Dnes se zase vydáme do světa, neboť nám zbývá dluh, co se týče zachycení životního osudu dalšího našince, jenž objevil pro zbytek lidstva kus tohoto světa.

Zachovala se jeho fotografie, myslím, že jediná. Byla poří­zena v Žatci a dotyčnému objektu fotografova objektivu byla 32 léta. Na snímku je vyobrazen muž ve vojenském stejno­kroji, ovšem jiném, než jaký na sebe oblékali poddaní Fran­tiška Josefa I., a kromě toho, že jeho levice svírá rukojeť šavle, zatímco v pravici se nacházející (zřejmě nezbytné) bílé rukavice. Pozoruhodný je tvar čepice, jakoby zkosený, z fotografie není úplně jasné, zda zezadu dopředu či z jedné strany na druhou; imponující jsou epolety, možná barvy zla­té, ovšem co zaujme nejvíc, je mohutný vous, jež prodlužuje hlavu směrem dolů nejméně o jednu délku. Pohled takto vy­šňořeného ozbrojence zírá do neurčitelné vzdálenosti, vypa­dá jaksi nepřítomně, ale to je možná dáno tím, že doba expo­zice takového snímku bývala dlouhá a člověk musel vydržet za každou cenu, nechtěl-li být rozmazán. 

Ano, takto důkladně jsme vám hned na začátku vylíčili dal­šího Čecha, který měl v očích dálky. Jeho jméno: František Čurda.
Matka Augustina měla svoje kořeny v Křiči na Rakovnicku. Z Písku se Čurdovi odstěhovali do Postopoprt. Otec si tam zařídil lékárnu. O Františkovi juniorovi lze s určitostí tvrdit, že to byl studij­ní typ. Co se projevovalo? Čímpak se vyznačoval? Úporností a intenzivním studiem. Jenomže on okamžitě po maturitě na nižším gymnasiu v Praze a v Žatci chtěl mermomocí absolvovat lékárnický kurs. Něco mu v tom ale bránilo – věk. Bylo mu totiž třináct. Požadováno bylo nejméně patnáct let. A tak si musel vyvzdorovat ke studiu potřebný dispens. Nebylo mu ještě devatenáct, když se stal magistrem farma­cie. Právě tehdy mu zemřela maminka, kterou velmi miloval, a aby se z toho smutku nějak dostal, ponořil se do ještě hlubšího studia než doposud.  

Jako privatista neboli soukromý student absolvoval oktávu novoměstského gymnasia v Praze a po roce odmaturoval s vyznamenáním. Hned nato vstoupil na universitu, kde studoval dvanáct let. Nebyl to však takzvaný věčný student, jenž je v dobách bezplatného škol­ství trnem v oku každému ministrovi v tomto resortu – František Čurda nepromarnil oněch dvanáct let na jediný obor. Ani neopakoval. On stačil vystudovat několik oborů, při­čemž některá léta měl zapsány přednášky na dvou fakultách. Stal se posléze několikanásobným doktorem, a to chemie, medicíny, chirurgie a filosofie. Už během studií začal pilně sbírat. Nejen akademické tituly., ale hlavně přírodniny. Byly to však nejenom přírodniny, ale kupříkladu i mince. Vybudoval si sbírku o dvanácti stech kusech, v okolí Žatce a Postoloprt vystopoval zkameněliny v po­čtu 1500 položek, jeho mineralogická sbírka čítala 370 kusů, a k tomu je nutno přidat sbírku hornin (které sám nasbíral, nebyly to žádné směny na burzách), jakož i sbírku zoologickou.  

V té době v něm začala kolotat neklidná cestovatelská krev. Vyrazil zatím na západ a na sever. Cestoval po Německu po univer­sitních městech, a navštívil také Skotsko, Dánsko, Norsko, Švédsko a Švýcarsko. Ještě během svých studií stačil napsat čtyřsvazkové dílo o nálevnících. (Mně dělá problémy si nálevníky vůbec někam zařadit, natož aby moje svoje znalosti stačily na čtyři svazky. Nálevníci... to jsou prvoci, že ano...) Těch prvoků je 500 druhů parazitických a 4700 druhů volně žijících nálevníků. (Všem nálevníkům a nálevnicím se tímto omlouvám... i když – oni jsou pouze jednoho rodu.) František Čurda nakreslil pro svoje knihy přes tisíc obrázků nálevníků, což si lze jen stěží představit.  

Od třiceti let se věnoval lékařské praxi (ono už bylo na čase). Pracoval nejprve ve Vídni na klinice, a poté jako asistent v ústavu choromyslných. Už tehdy se obíral myšlenkou, že založí východoindické muzeum. Proto vstoupil v květnu roku 1876 jako lékař do holandské koloniální armády v Nizozemské Východní Indii (neboli v Indonésii). Působil pak na mnoha místech na Jávě, na Sumatře a na Celebesu. Šla o něm pověst jako o společenském člověku milého ze­vnějšku, který sbírá a nakupuje etnografické předměty a vy­stupuje jako uvědomělý Čech, nikoli jako Rakušan.
I když to byl uvědomělý Čech a nikoli Rakušan, přesto psal německy. Nikoli cestopis, ale jednotlivé články do pražského němec­kého listu Politik. Jeho dílo tak zůstalo roztroušeno tu a tam na zažloutlých no­vinových stránkách. Kdyby se je Čurda pokusil vydat, jistě by z nich po jisté úpravě bylo dílo, dokonale mapující holandskou Východní Indii neboli Sundské či Malajské souostroví. Poznatky, které zachytil, jsou přitom zajímavé i dnes.  

„Neštovice jsou metlou indonéského obyvatelstva, která ni­kdy neustává a která čas od času obyvatelstvo strašným způ­sobem decimuje. Domorodci ji považují za dílo zlých duchů, kteří jsou ve stálém boji s dobrými duchy a chtějí zničit všechno lidstvo. Těmto zlým duchům se přinášejí oběti, jsou uctíváni a lidé se k nim modlí, aby je mírnili a tišili. Každý ves, každý les, každé pole a každý dům má své zlé duchy, kteří tam sídlí, a proto v nich všude nacházíme obětní oltáře, obětiště, obětní koše, kde jsou obětovány len a ovoce. Zlé démony je možno zaklít čarovnými prostředky do jednotli­vých stromů, skal i zvířat. Každého člověka provází jeho zlý duch, který ihned při porodu vnikne do jeho těla, proto už při narození dítěte se užívá čarodějných prostředků, aby se síla démona oslabila. Stane-li se v domě neštěstí, je-li zničena úroda lnu, onemocní-li některý člověk, pak je to dílo pří­slušného zlého ducha.“  

To je tedy síla. S dobrými a zlými duchy, se to má tak, že zlí duchové mají převahu. Dobří proti nim moc nezmůžou a proto je také lidé neuctívají. Doktor Čurda působil nejprve na Jávě v Batávii (dnešním indonéském hlavním městě Djakartě). Pak léčil i na Sumatře a v Ačehu (což je oblast, nám známá z nedávné doby - byla obětí obří vlny tsunami, vyvolané podmořským zemětřesením). V Ačehu Curda pobýval v době ještě jinak neklidné – domo­rodci tehdy vedli válku s Nizozemci. Byl tu ohrožen jak na­kažlivými nemocemi, tak i nebezpečím, plynoucím z války. Jako první Evropan tu sbíral přírodniny a národopisné před­měty, ale jeho sběry byly v té bouřlivé době jenom náhodné a málo systematické. Ze Sumatry byl přeložen na Celebes (dnešní ostrov Sulawesi), studoval následky epidemických neštovic a zimnice mezi domorodci. Od vsi ke vsi postupovala jeho výprava postiženými oblastmi. 

Čurda tehdy poznal ostrov Celebes a jeho obyvatelstvo po všech stránkách. Což znamená, že tady sbíral soustavněji. Pořizoval si i mode­ly domů a domácích plavidel. Své cenné etnografické, etnologické a přírodopisné sbírky, čítající 1120 kusů, poslal v patnácti velkých dřevených bed­nách svému otci do Postoloprt, který je tam pak vystavoval. Tyto pestré a velmi cenné sbírky obsahovaly oděv, ozdoby, nástroje, zbraně, dýmky, lovecké nářadí, nádobí, rohožky, hudební nástroje, kultovní předměty, knihy, lebky domorodců, lovecké trofeje, vycpanou zvěř i sběry ostatních přírodnin. Další sbírku už přivezl s sebou Čurda do vlasti osobně. 

„Navštívil jsem několik kampongů (vesnic s domy na ků­lech), a všude jsem se setkal se stejným obrazem: špína, kouř, tma, zpěv a tamtamy. Nálada byla tak vzrušená, že jsem se odvážil jen málo co měnit. Ubozí vystrašení obyva­telé nevěděli, co ten člověk s velikými vousy po nich chce. Chtěl jsem se přesvědčit, zda doktoři domorodého původu (vystudovaní v Batávii) vykonali svou povinnost a zda vůbec očkovali. Bylo však snazší chytit kočku nebo opici než do­morodce. Jeden čtrnáctiletý nahý mladík prorazil ve smrtel­ném strachu slaměnou střechou, když jsem vstoupil do jeho domu, a zachránil se na jeho štítu. Většina utekla na stromy, do křoví a jeden mladík přede mnou vlezl do studně.“  

Asi se opravdu chtěl stát lékařem domorodců, když se mu moc nelíbilo být lékařem vojáků, ale nedostal příležitost. V jednom svém fejetonu léčil osudy bílých úředníků a dů­stojníků v tom indonéském ráji. „Žili většinou osaměle. Všechno kolem nich bylo jiné než v Evropě, a hlavně to bylo jiné, než si představovali. Připadali si jako v pasti. Mnozí se naučili hledat zapomenutí na dně lahve, naučili se pít, nesmírně a ještě víc.“  

Dr. Čurda je léčil, ale věděl, že to vlastně nemá cenu, protože až odejde, budou pít dál. Skoro všechno kolem sebe viděl černě. Proč tam vlastně jez­dil? A když už udělal tu chybu a přihlásil se do služeb holandské koloniální armády, proč (když doba jeho služby skončila) se z Prahy opět do Indonésie vrátil? Snad je na ty otázky jenom jedna odpověď – byl vášnivým sběratelem Snad byly sbírky největší a snad dokonce jedinou opravdovou vášní v jeho životě. Své sběry rozdělil mezi Národní a Náprstkovo muzeum. Část prodal Dvornímu muzeu ve Vídni. Ke sběru, prodanému tomuto muzeu, dal vytisknout katalog, který obsahuje 747 čísel sbírky a je vlastně etnografií Sumatry, Jávy a Celebesu, s údaji o tom, jak byly ty předměty zís­kány. V předmluvě k tomu katalogu napsal:  

„V Ačehu byl jsem v době válečné a ty okolnosti nebyly pří­znivý k zakládání soustavné národopisné sbírky. Všude jsem shledal zpustošená pole, vypálené lesy, rozstřílené a spálené vesnice. Vše, co jsem viděl, náhodou jsem dostal. Branné mužstvo stálo proti nám jako úhlavní nepřítel, kdežto žena a děti a starší lidé utekli do hor, dovnitř země. Zbraně pochá­zejí z rozličných šarvátek. Byly mi přineseny mými sluhy, anebo ke koupi nabídnuty vojáky, kteří je ukořistili. Rovněž tak rozličné domácí předměty našli moje sluhové a vojáci ve spálených vesnicích, když prchající obyvatelé neměli čas, aby si všecko odnesli."  

Tak se zdá, jako by vojenský lékař František Čurda zažil v Indonésii vskutku jen samou válku, násilí a epidemie, leč není to pravda. Náš cestovatel byl rovněž svědkem nádher­ných přírodních scenérií, které důkladně a se zaujetím po­psal. Přitom viděl a obdivoval na svých evropských cestách v Alpách, Švédsku a Norsku nádherné krajiny, ale takovýto dojem jako na Celebesu na něj neučinila žádná přírodní krá­sa. „Je to způsobeno tropickou vegetací, nebo osvětlením? Nevím, jen cítím, jak jsem dosud nikdy necítil, že tento půvab mne naprosto podmanil. Osamělý, skoro jehlovitý, trochu nachýlený vrch přes tři tisíce metrů vysoký zdvíhal se z moře a jeho výběžky uzavíraly nádhernou zátoku. Na úpatí hory byla rozkošná rovina, pokrytá palmovými lesy, rýžovými po­li a lukami, které vybíhaly až do moře, a v lese byly na ků­lech kampongy, rozseté mezi šťavnatou zelení. Vrch byl pokryt až po samý vrchol bujným rostlinstvem a nebylo vidět ani nejmenší kousíček skály nebo půdy, vše by­lo pokrytou věčnou zelení s nejjemnějšími nuancemi, stoupa­jícími od moře až k vrcholu, takže oko mohlo rozeznat jed­notlivá patra rostlinného světa. První patro, od pláže až asi po 700 metrů výšky stoupající, bylo porostlé lučinami, bambusem a palmami a stoupalo do ohromného stromoví věč­ných pralesů, neproniknutelných pro člověka a snad i pro zvěř, ba i pro sluneční světlo. Dolní část této oblasti byla přeměněna v kulturní porosty kokosových palem, rýže, indi­go vniku, tabáku, granátových jablek, oleandrů, růžového bambusu, cukrové třtiny, chlebovníku, jasmínu, bavlny a ji­ných. Začátek druhého patra byl zřetelný. Byl to pás mezi sedmi sty až dvanácti sty metry mírného podnebí, s kávovníkovými kulturami na svazích, nad nimi rostly akácie a fíkovníky. Třetí patro tvořily pak kvetoucí stromy ve výši dvanácti set až dvou tisíc čtyř set metrů, velké lesy kaštanové, dubnové, javorové a jilmové, celé pole kvetoucích rhododendronů, azalek a tak dále. Kulturní rostliny tu byly jenom ojediněle, toto patro nebylo jimi obýváno. A nakonec poslední patro vroubilo vrchol hory ve výši dvou tisíc čtyř set až tří tisíc metrů. Skály byly porostlé kapradinami, myrtami, kafrovníky a akáciemi. Dlouho a dlouho jsem byl po­nořen do obdivu tohoto obra a dalekohledem jsem hledal a přesně nacházel hranici těchto rostlinných pater, které už pouhým okem byly zřetelné jako odstínované zelené pruhy.

"Nakonec se hora obklopila hustými mraky, které jako opona zakryly velkolepé divadlo, jež jako kdyby chtělo říci: Ubohý tvorem, viděl jsi už dost z této věčné nádhery. Jako probuzen ze sna, sestupoval jsem k svému cíli. Šlo to rychle po svahu dolů, pak zase zaplavenými místy, jakoby určenými k našemu osvěžení, poté močálem, jehož most byl odplaven, Sestoupil jsem z výšin poezie do nížin prózy. Tam dole na mne čekal raněný, kterého jsem musel vyléčit. Jeho zranění utrpěná v boji vypadala jako smrtelná, ale podařilo se mi ho zachránit a za čtrnáct dní nato poslat do nemocnice. Dostal jsem pak zprávu, že se ze všeho dostal.“  

Zraněný, kterému dr. Čurda zachránil život, se sice ze všeho dostal, ale s lékařem ho bylo horší. Nikoli ve smaragdovém pásu indonéských pralesů, jímž se stal, jak napsal v jednom svém článku zajatcem – ale: doma. Když urovnával otcovu pozůstalost, dostal se do konfliktů se sobectvím řady lidí, které ho tak znechutilo, že svůj původní úmysl zůstat v Čechách přehodnotil. Lékárnu v Postoloprtech a dům v Praze prodal. V hlavním městě už neměl kromě manželů Náprstkových žádné přátele. Do společnosti nechodil, protože ho občas trá­pily horečnaté malarické záchvaty. Odcestoval zpátky na Jávu. Během cesty se v Bombaji setkal s dr. Pavlem Durdíkem. Muselo to být dojemné setkání - dr. Durdík se vydal na rakousko-uherský parník kotvící v přístavu, a na něm našel churavějícího Františka Čurdu s nažloutlou pletí, bez opti­mistické vyhlídky do budoucna. Čurda sdělil svému kolegovi, že si hodlá otevřít na Jávě lé­kařskou praxi, a skutečně se usadil ve městě Cirebonu. To už ale byl nemocný, jeho diagnóza zněla „jaterní hlíza,“ na niž během krátké doby zemřel a je pochován na cirebonském hřbitově, daleko od svého rodného Písku. Jak už jsme řekli na začátku jeho příběhu, dožil se pouhých dvaačtyřiceti let. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas