997. schůzka: František Ferdinand zkouší míru na císařský kabát

Na této schůzce nás čeká opět jedinec s dlouhým jménem František Ferdinand Karel Ludvík Maria, používal však jenom toho Františka, nanejvýš to byl – zejména v pozdější době – František Ferdinand. Narodil se císařově bratrovi Karlu Ludvíkovi, byl to jeho nejstarší syn. Ve dvanácti se stal dědicem ohromného bohatství po svém strýčkovi z větve Habsburků, podle níž pak přidával přídomek podle jejího italského panství d´Este.

Nabyvatel dědictví musel splnit pouze jednu podmínku: do roka se naučit italsky. Co by však pro takový majetek František Ferdinand neudělal. Až do dospělosti mu jej spravoval jeho spořivý otec, a pak, pokud tomu nebránily nějaké vážné důvody, čekala habsburské mladíky povinná vojna. Neminula ani hrdinu našeho příběhu.

Vojenská služba Františka Ferdinanda nezačala kvůli jeho handicapům typicky. V patnácti dostal konečně hodnost poručíka. Aby ale subtilním vzrůstem a svým dětským vzhledem nebudil u útvarů rozruch, padlo rozhodnutí, že si základní výcvik odbude doma. A tak do arcivévodské residence narukovalo šest vojáků s feldvéblem, na nichž si pak osvojoval povelovou techniku. (Zdali nešťastné vojáky takováto fraška otravovala, nebo z ní měli legraci, to si netroufáme posoudit.) I když se tou po domácku vedenou hrou na válku leccos z vojenského řemesla přiučil, od pořadových cviků po zteč či střelbu, pocity méněcennosti, ba přímo vyřazenosti ho neopouštěly. Okolí s ním (s ohledem na jeho zdraví, zejména na choulostivé plíce) zacházelo jako s nedochůdčetem. Císař mu sice udělil řád Zlatého rouna, ale jinak mu pozornosti příliš nevěnoval. Ve věku, kdy František Josef nastoupil na trůn, byl František stále jen „poručíkem v domácnosti.“ (Což ho muselo štvát. Vzhledem k jeho nátuře ho to přivádělo až k zuřivosti.)

„Ke skutečné vojenské službě se dostal až ve svých devatenácti letech, kdy jej císař konečně povýšil – na nadporučíka. Po několika měsících služby u císařských myslivců v Brucku nad Litavou byl František Ferdinand přeřazen k dragounskému pluku číslo 44 Arcivévoda Albrecht v hornorakouském městečku Enži. Aristokraté považovali jízdu za nejvznešenější zbraň, a tak základní vojenské vzdělání Františka Ferdinanda bylo kavaleristické. V pluku v Enži (kousek od Lince) sloužil mladý arcivévoda pět let. Poté byl povýšen do hodnosti rytmistra. Načež avansíroval na majora (avansíroval znamená povýšil), aby ve funkci velitele jednoho z praporů pražského druhého pěšího regimentu si zhruba rok odsloužil v české metropoli, kde měl pluk sídlo (jeho vojáci se rekrutovali z Benešovska a Příbramska).“ Jak vzápětí uvidíme, šlo o rok důležitý.

Arcivévoda František Ferdinand d'Este

František Ferdinand se ubytoval na Pražském hradě, kde měl erár své prostory. Tady žil 27 let po své abdikaci i poslední český korunovaný král Ferdinand Dobrotivý, a před deseti lety tu bydlel korunní princ Rudolf. A pokud dával František Ferdinand při hodinách učitele dějepisu dobrý pozor, pak věděl, že v prostorách Pražského hradu pobýval jeho vzdálený a temný předek, Rudolf II. Lze však mít za to, že ho podobné myšlenky nenapadaly. Jistě: hlavně že měl své apartmá, k němu patřící služebnictvo, a jistě ocenil i nádherný výhled na starou Prahu. Jak víme z pozdější doby, památky a starobylou architekturu měl velice rád. Žádný z arcivévodů, sloužících ve všech sto dvou plucích společné rakousko–uherské armády, nebydlel exkluzivněji než František Ferdinand.

V armádě tak velké, zeměpisně národopisně a kulturně pestré země, jakou bylo Rakousko–Uhersko, nebyla posádka jako posádka. Důstojníci se mohli ocitnout i v obávaných garnizonech východní Haliče či v srdci Balkánu. Arcivévodové nemohli doufat, že budou sloužit ve vytoužené Vídni, císař byl přesvědčen, že jich je v hlavním městě říše už tak dost, a dovedl si představit, jak by asi vypadala jejich vojenská služba v městě plném společenského života.

A Praha? To nebyla špatná posádka. Dynamicky se rozvíjející hlavní město Českého království se svým velkoměstským charakterem a rušným životem patřilo hned do druhé řady za Vídeň a Budapešť. Železniční spojení s Vídní bylo dobré, a v jistém smyslu byl František Ferdinand v Čechách vlastně doma – nedávno koupil panství Konopiště a zdědil panství Chlum u Třeboně – byl tedy českým velkostatkářem.

František Ferdinand přišel do Prahy někdy v listopadu nebo v prosinci 1888. Pak došlo k události, jež od základu změnila jeho životní perspektivy – 30. ledna 1889 na odlehlém loveckém zámečku Mayerlingu zastřelil korunní princ Rudolf nejprve baronesu Mary Vetserovou a pak sebe. Což byl průšvih, který nešlo zaretušovat. Lékaři odmítli podepsat, že se jednalo o mrtvici. (O synchronní mrtvici dvou lidí zároveň – už to samé byl nesmysl…) Muselo se rychle přispěchat s teorií o jakémsi blíže neurčeném patologickém nálezu na Rudolfově mozku, jinak hrozilo, že by se synovi Františka Josefa, hlavě katolické dynastie, nedostane církevního pohřbu. My se však budeme věnovat Františku Ferdinandovi, kterému Rudolfův čin změnil rázem jeho postavení.

Dosud bylo málo pravděpodobné, že by se kdy mohl stát císařem – korunní princ Rudolf byl o pět let starší než on. Teď ale zemřel a z arcivévody se stal pravděpodobný budoucí panovník velké říše. Ovšem podle pragmatické sankce se novým následníkem trůnu nestal František Ferdinand, ale otec Karel Ludvík, mladší císařův bratr. Nikdo však nepočítal s tím, že by se skutečně ujal vlády. Byl jen o tři léta mladší než císař, vůbec nebylo jisté, že svého bratra přežije, a kromě toho se o politiku ne naprosto nestaral. Zkušený mentor habsburských princů starý arcivévoda Albrecht v dopise Františku Ferdinandovi píše do Prahy jako muži, jenž je předurčen stát se císařem, a nešetří radami:

„Nejmilejší Františku! Víš, jak mi vždy na srdci leželo – a dnes samozřejmě více než kdy jindy – aby se z Tebe stal skutečně pořádný, celý muž a charakter v nejpřísnějším významu toho slova. S upřímným uspokojením slyším z různých stran z Prahy, že svou službu, v užším slova smyslu, konáš horlivě a bez stížností a že se pohybuješ v nejlepší společnosti; je přirozené, že Tě mají v Praze rádi o to více, protože mají před očima Tvou budoucnost a očekávají od Tebe to nejlepší. Na druhé straně si lidé všímají, že s výjimkou výcviku, vyřízení malých služebních úkolů, které příslušejí majorovi, a plnění služebních povinností se věnuješ jenom lovecké zábavě, a to denně. Lidé si spočítají, že Ti nemůže zbývat čas pro jinou, vážnou činnost. Mimo to Ti vyvstaly jiné, daleko důležitější povinnosti pro budoucnost, jež Ti jednou uloží nejtěžší výlučnou odpovědnost před Bohem a Tvým svědomím. Protože jsi za svého mládí nebyl určen k následnictví trůnu, bylo přirozené, že jsi neprošel důkladným studiem, zejména státního práva, státní a národních dějin a tak dále, které jsou důležité pro každého regenta, zejména konstitučního. Nikdy nezapomeň, milý Františku, a zařiď si podle toho celý svůj život: tak jako dříve byly zraky všech myslících na budoucnost a dobrých vlastenců upřeny na zvěčnělého Rudolfa, tak nyní se upírají k Tobě.“

Nabádavý dopis arcivévody Albrechta nám pomohl načrtnout obrysy pražské služby Františka Ferdinanda. Po pravdě – v Praze měl František Ferdinand fešáckou vojnu. O to víc, že díky dědictví po strýci z Este (poté, co dosáhl plnoletosti, dostal totiž veškerý movitý a nemovitý majetek plně k dispozici) se stal předním českým velkostatkářem už nejenom formálně, ale i fakticky. Že vlastnil Chlum u Třeboně, to už jsme si řekli, a také jsme nadřekli, že si pořídil Konopiště. Za šest milionů zlatých si je koupil od zadluženého knížete Františka Lobkovice. A nebyl to jenom zámek, ale i několik vsí, rozsáhlé lesy a honitby, polnosti, pivovar, cukrovar, hospodářské dvory. Nyní se pan major d´Este mohl svým majetkům systematicky věnovat. Stačilo občas nadřízené, třeba velitele pluku rytíře von Plönnies, pozvat na hon, a protislužbou získal volna, kolik potřeboval. Elegantní způsob korupce.

František Ferdinand se daleko víc než „vojenským hrám“ (jak se tehdy říkalo taktickým cvičením), anebo „kamašové službě“ (což byly execírky) oddával soukromým záležitostem. Jeho kočár se často řítil po císařských silnicích na trojúhelníku Pražský hrad–Chlum–Konopiště, přičemž čím dál častěji dostávala přednost benešovská cesta. Hluboké konopišťské lesy bohaté zvěří, a zámek, aťsi zatím zanedbaný, si získaly arcivévodovo srdce. Navázal úzké kontakty s pánem na Průhonicích, hrabětem Sylvou–Taroucou. Tahal z něho šlechtické rozumy, jména zahradních architektů, znovu a znovu obhlížel jeho park. Zrálo v něm rozhodnutí: „Na Konopišti vybuduji také takový! Ba hezčí a větší. Na pěsti stech jitrech půdy si zřídím nejkrásnější zahradu ve středu Evropy! A až jednou dosednu na trůn, stane se Konopiště mou druhou císařskou residencí!“

Zúčastňoval se plesů a různých večírků, pořádaných pražskou aristokracií. V lovecké chodbě na Konopišti jsou trofeje zvěře, ulovené arcivévodou Františkem Ferdinandem, důkaz jeho lovecké vášně. Jen v této jediné chodbě je jich vystaveno přes 800 kusů. František často lovil nejenom na Konopišti, nýbrž i v četných v revírech pražských šlechticů. Tedy coby myslivec; jinak… ale jenom mezi námi, on lovil i jinak. V srpnu 1889 se narodil pražské židovské prodavačce Marii Hahnové chlapec. Při obřízce dostal jméno Kurt Ferdinand. Na vychování si jej vzal dědeček. Krásné Mici, která se v budoucnu dostala i na divadelní prkna, zaplatil arcivévoda odstupné 8000 zlatých, a později po své svatbě, ještě 17 500 zlatých. Pokud by se někdo namáhal, a zhotovil by Kurtu Hahnovi rodokmen, dospěl by k bizarnímu výsledku. U otce by figurovali jako prarodiče samé arcivévodové, arcivévodkyně, princové a princezny.

„František Ferdinand se mohl chlubit,“ uvádí autor knihy o Františku Ferdinandovi d´Este dr. Jan Galandauer, „že v jeho žilách koluje krev jedenasedmdesáti německých, dvaceti polských, osmi francouzských, sedmi italských šlechtických rodů. Jeho rodokmen čítá 2047 předků a jde až ke Karlu Velikému. Naproti tomu matčin rodokmen byl velmi jednoduchý – dědeček byl chudý Žid, který se živil tím, že v Roudnici a okolí obchodoval s peřím. Nicméně všechno záleží na zorném úhlu. Možná, že by židovský dědeček viděl starobylost a vznešenost předků svého vnuka zcela jinak: v době, kdy se předci habsburského arcivévody v pustém nehistoričnu nejspíš honili za zvěří, maminčini předci stavěli Šalamounův chrám.“

Narození nemanželského a nadto židovského dítěte, to byl asi jeden z důvodů, proč byl František Ferdinand z Prahy po pouhém roce služby odolán a přeložen do uherské Šoproně. Tam se stal (nyní už coby plukovník d´Este) velitelem regimentu husarů. Kromě toho se tam měl zdokonalit v maďarštině. Dlouhá léta se jí vskutku učil, ovšem s malým úspěchem. Několikrát se dal slyšet, jaká příšerná řeč maďarština je a co se s ní natrápil. Kromě toho měl pocit, že v Šoproni neslouží v císařově armádě, ale v maďarském národním vojsku. Psal o tom i náčelníkovi generálního štábu: „Jako plukovník jsem v Šoproni žádal od svých důstojníků, aby v kamarádském styku používali německého jazyka a aby mi poddůstojníci podívali hlášení německy.“

František Ferdinand dokonce hrozil, že používání maďarštiny bude trestat vězením. Tažení sedmadvacetiletého nového velitele pluku proti maďarštině se stalo známým. Jeho bývalý vychovatel hrabě Degenfeld mu poplašeně napsal: „V žádném případě Vás nesmí ovládnout představa, že správný císařův důstojník musí nenávidět všechno, co je maďarské. Vychovávejte svůj pluk k věrnosti císaři, ale nechte stranou nenávist k Maďarům.“ Leč nenechal. Až do konce svého života považoval František Ferdinand maďarský nacionalismus za úhlavního nepřítele říše, armády i za nepřítele svého, osobního. Služba v nacionalisticky vypjatém maďarském prostředí se mu brzy stala natolik nesnesitelnou, že podnikl možné nemožné, jen aby se ze Šoproně vyvlékl. Jak vzápětí zjistíme, v roce 1892 se mu podařilo uniknout hodně daleko – na cestu kolem světa.

„Jak jest nám všem vidno, vojákoval plukovník František Ferdinand d´Este celkem v teplíčku,“ říká autor knižního Toulek českou minulostí Petr Hora–Hořejš, a my dodáváme – až na ty trable s maďarštinou a stále i s Maďary. „A aby přitom nenastydl, tak se přikrýval protekcemi. Na to byl kabrňák. Nicméně stav jeho dýchacího ústrojí, jež ho zrazovala odjakživa, se v dospělosti nezlepšil – naopak. Trpěl suchý, bodavým kašlem, takřka nesnesitelnými bolestmi na prsou. Začal hubnout, propadlé tváře ještě před nedávnem takřka stokilového chlapa kdekoho teď zarážely. Při známé anamnéze – matka přece zemřela v osmadvaceti letech na tuberkulózu – se to lékařům zdálo jasné. Jenomže pokusy stanovit jednoznačnou diagnózu dlouho selhávaly. Lékaři trvali na léčení – zatím marně, o to však důrazněji i na tom, aby přestal kouřit. Pak mu jeden doporučil: Žádný Davos! Nejlepší by byla velká cesta. Třeba kolem světa. Mořský vzduch umí zázraky. To ho nadchlo. Pojede! A pojme léčebnou kúru jako vědeckou expedici!“

S čímž císař nesouhlasil. Neměl rád, když se členové jeho rodiny potloukali po cizině. Barvitá představa cesty kolem světa neodpovídala jeho představě o přiměřené léčbě habsburského arcivévody. „Ne!“ reagoval na synovcův nápad strejda císař, což znamená, že tento nápad měl být navždy pohřbem protože bylo nemyslitelné, že by někdo mohl přijít za císařem se žádostí změnit svoje původní rozhodnutí. Vyjma jediné osoby. Vyjma císařovny Alžběty. Ta jediná se vymykala rodinnému despotismu, žila si po svém. A právě ona se přimluvila, a císař rozhodnutí změnil. Synovec nastoupí na loď jménem Císařovna Alžběta. Podmínkou bylo, že bude cestovat inkognito (což znamená pod jiným jménem). František Ferdinand si zvolil jméno hraběte z Hohenbergu. Netušil, že bude později v životě jeho i jeho rodiny hrát důležitou roli.

14. prosince 1892 vládl v rejdě terstského přístavu čilý ruch. Palubu Císařovny Alžběty zaplnila prominentní společnost – rodiče a sourozenci Františka Ferdinanda, pardon, hraběte z Hohgenbergu, dále velitel rakousko–uherského loďstva, hrabata a hraběnky, baroni a baronesy, námořní důstojníci, dvorní dámy a důstojníci posádky. Konal se večírek na rozloučenou a zároveň urychlená oslava narozenin: za čtyři dny bude Františku Ferdinandovi 29 let. Ale to už bude na širém moři. Následník vskutku obeplul svět. Jeho cesta kolem zeměkoule, vykonaná z největší části na křižníku Císařovna Alžběta, trvala deset měsíců. Viděl velkou část Afriky, Asie, Austrálie i Ameriky. Mimo jiné Cejlon, Bombaj, Kalkatu, Singapur, Sydney, Borneo. Prokřižoval Japonsko. V Johokamě přesedl na anglický parník, přeplul Pacifik, a v úžasu, inspirován tamní demokracií, ústavou, státním zřízením, procestoval Spojené státy americké. „Bylo to překrásné.“

Leč jeho zdraví cesta neprospěla. Neuzdravil se, naopak. Klempíroval dál. Ani jedna z lékařských kapacit si netroufala jednoznačně vyslovit, co následníkovi je. Cítil se jak na houpačce. Pár měsíců bylo dobře, najednou se na řadu týdnů složil. Pro podezření na tuberkulózu to byly atypické příznaky. Bral si dovolené, zkoušel se léčit, ale ledabyle, ve věcech zdraví byl lehkomyslný. Ke všemu se poprvé v životě vážně zamiloval. Což mohlo jeho diagnózu ještě zkomplikovat, pokud tedy přijmeme za bernou minci myšlenku české spisovatelky Boženy Němcové. „Láska je nemoc, která se nedá vyléčit.“ A s tou chorobou si František Ferdinand ještě žil neméně intenzivně než s ostatními svými tělesnými a duševními neduhy.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související