1059. schůzka: Král knoflíků

V zástupu těch prvních jsme poznali aristokraty s nejrůznějším šlechtictvím, měli jsme tu čest věnovat se knížatům, vévodům, ba i arcivévodům, jakož i králům, a kromě toho taky několika císařům. Setrváme–li u osob s královským titulem, pak to byli ti skutečně korunovaní, mezi nimi jeden král železný a zároveň zlatý, dalšímu pak dějiny přiřkly ozdobný přívlastek „král vlasti“, a měli jsme i líného krále, krále–křižáka, jednookého krále, krále rytířů, krále Holce, krále dvojího lidu a krále Dobře, jakož i krále–cizince. Kromě toho jsme na své pouti neminuli bez povšimnutí krále českých básníků, krále železnic a také krále železničních vagonů, jakož i krále skla a ještě krále sportsmanů (a podobných bláznů).

I úhlavní postavě dnešního příběhu se říkalo král, a objekt, k němuž se tento titul vztahoval, patří k těm nejmenším, nejvšednějším, zároveň však navýsost užitečným. Jest to obyčejný knoflík, a v tom knoflíkovém království panoval muž jménem Jindřich, příjmením Waldes. A právě jeho příběhem se na této schůzce chceme zabývat. Stalo se to v obci jménem Nemyšl, nedaleko města Tábora, 2. července roku 1876, v rodině židovského hostinského a obchodníka s kovovým a galanterním zbožím Karla Waldese. Totiž – narodil se mu syn, který byl pokřtěn coby Jindřich. A ten si jako dítko v krámku hrával s otcovým sortimentem, což byly (mimo jiné) knoflíky. Nebyl jediným dítětem, rodina byla docela početná a nebylo lehké ji uživit. A tak se Waldesovi odstěhovali do Prahy, aby si polepšili. Tam se měl Jindřich vyučit v obchodu s peřím, ale učení nedokončil, protože získal místo úředníka u firmy Eduard Lokesch a syn v Praze, vyrábějící módní a manžetové knoflíky. Od mladých let ho lákal obchod. Už v sedmnácti letech se stal jejím obchodním zástupcem.

Po letech na tuto dobu vzpomínal: „Díky znalostí řečí jsem byl poslán do světa a procestoval jsem velkou část Evropy, včetně Balkánu, také Malou Asii a severní Afriku. V cizině mne mrzelo, jak málo jsme známí.“ V jedenadvaceti letech přetáhl svému zaměstnavateli konstruktéra Hynka Puce, a přemluvil pana Eduarda Merzingera, který měl štěstí v loterii a vyhrál 20 000 rakouských korun, aby svou výhru vložil do firmy, kterou Waldes s Pucem založili, do „Veřejné obchodní společnosti Waldes a spol.“ V pronajaté dílně v Praze na Letné (což byla do té doby manufaktura na svíčky) zaměstnávala firma jednoho dělníka a jednoho učně.

„Waldes si svůj obchodní artikl zamiloval,“ píše autor knihy Tvůrci českého zázraku Miloslav Hlaváč. „Šatní spony, spínadla nebo knoflíky – nic z toho nevnímal jenom jako užitečné předměty každodenní potřeby, ale chápal, že často slouží jako umělecké předměty.“ Hned v následujícím roce po založení firmy rozvinul Waldes s jejím spolumajitelem Pucem nápad jedné zaměstnankyně. Podnik se rozrostl o další sílu. Šlo o to zkonstruovat spínátko, které by neodíralo látku. Díky Pucově strojnímu automatu se nový druh knoflíků rozletěl do světa. Už po třech letech od zahájení výroby patentek stávající prostory nestačily. Proto se v dubnu 1907 stěhovala výroba do nové továrny, postavené ve Vršovicích. Na svou dobu byla pokrokově řešena: vysoké a vzdušné místnosti, šatny pro muže i ženy, lázně, knihovna, tělocvična a okolo továrny parčík s lavičkami a různým tělocvičným nářadím. S modernizací továrny rostlo i tempo výroby, a to hlavně díky stále se zdokonalujícím speciálním strojům a nástrojům, které si podnik sám navrhoval, konstruoval a vyráběl, a které jej po technické stránce stavěly do čela výrobců lehkého kovového zboží.

Popisovat něco tak titěrného (a ve svém principu zároveň geniálního) není pro rozhlasový mikrofon ani pro stránky tohoto časopisu zrovna jednoduché, leč my se o to pokusíme, doufajíce, že naši posluchači, jakož i čtenáři mají bohatou obrazotvornost. Zásluhou automatického stroje, zkonstruovaného Hynkem Pucem v roce 1903, byla ruční montáž stiskacího knoflíku pomocí pinzety nahrazena strojním vkládáním pružiny do pérové části knoflíku. Tato automatická zakládačka vyhovuje (po několika málo úpravách nikoli zásadního rázu) i dnešním, velmi náročným požadavkům výroby, a totéž platí i o řadě postupových nástrojů, jejichž konstrukce nebyla ani vývojem mnoha desetiletí předstižena. Vynález spínátka Waldes patentoval pod jménem největšího drahokamu na světě, indického diamantu Koh–i–noor (vážícím 186 karátů). Stará pověst tvrdí, že drahokam stejného jména byl umístěn v oku staroindického boha. Když ten vzácný kámen poprvé viděli perští dobyvatelé Indie proti slunci, zvolali „Koh–i–noor!“ – česky: „Hora světla!“ Po mnohých dobrodružstvích spojených s vraždami, mučením a vězněním jeho majitelů dostala diamant darem anglická královna Viktorie. Ten byl v královském klenotnictví přebroušen (jeho hmotnost tím klesla na 106 karátů), a je zasazen v koruně britské královny.

Obrázek patentky s vyraženými písmeny K–I–N byl používán jako obchodní značka. S její pomocí firma expandovala na zahraniční trhy – založila sesterské pobočky v Drážďanech, ve Varšavě (což byla základna pro pronikání na ruský trh), dále v Paříži, v New Yorku – všechny ještě před první světovou válkou. Waldes koupil i Lokeschovou firmu, do níž před pár lety vstoupil jako učeň. Jestliže v roce 1903 představoval roční obrat firmy jeden milion rakouských korun, v prvním válečném roce 1914 činil jen v pražské továrně deset milionů. Waldeska tehdy zaměstnávala tři tisíce dělníků.

Jindřich Waldes měl enormní smysl pro reklamu (leckterý dnešní obchodník mu může jen tiše závidět). O důrazu, který kladl na propagaci své produkce, svědčí založení vlastního reklamního oddělení (což byla věc tehdy u nás zhola neznámá), jehož součástí bylo grafické studio. To například volilo vhodné barvy pro cílové země, přičemž sledovalo jejich zvyky a obyčeje. Něčeho podobného byl u nás tehdy schopen už jen Baťa. Neměl však všude úspěch hned napoprvé. Narazil ve Spojených státech. Tam totiž osvědčené evropské reklamní metody selhaly.

Jak uvádí Patrik Šimon, autor knihy o Jindřichu Waldesovi, „američtí obchodníci patentky odmítali s poukazem na fakt, že je nutné nejprve vytvořit poptávku, pak je teprve možné je prodávat. Waldes tedy začal apelovat ve svých reklamách přímo na ty, které jsou ženám nejblíže – na švadleny. Tehdy vznikl světoznámý symbol firmy – dívčí hlavička s patentkou v oku.“ K čemuž se váže zajímavá historka. Jindřicha Waldese inspirovala k podnikovému emblému (na cestě do Spojených států, a to na zaoceánské lodi, nedaleko Kanárských ostrovů právě plující) roku 1911 tehdejší významná herečka Elizabeth Coyensová. Což byla, mezi námi, oduševnělá, vpravdě krásná žena (inu, herečka), která si jednou (v žertu) posadila na oko jako monokl vzorek velkého stiskacího knoflíku Koh–i–noor. Pro Waldese se stal tento rozpustilý kousek okamžitou inspirací, pořídil si několik fotografií Elizabeth s nasazenou patentkou, a nadšeně zvolal: „To je ono! To bude naše K–I–N girl! Optimistické veselí… kvalitní výrobek… a pěkná tvář!“ Později vytvořil Waldesův přítel, malíř František Kupka, dívčí portrét s tím přimhouřeným okem, ozdobeným spínátkem. Tovární značku pak ztvárnil další významný český malíř a grafik (a rovněž Waldesův přítel) Vojtěch Pressig. Emblém slouží dodnes jako podnikové logo. „Podivuhodná byla tvůrčí erudice Jindřicha Waldese,“ opět jsme zalistovali v knize Miloslava Hlaváče. „Vlastnil 465 patentů. Počtu nejrůznějších modernizací, zlepšení nebo námětů na dopracování se nedá vůbec dobrat. Při výrobě knoflíků, spínadel a dalšího drobného zboží nenechal v technologickém procesu nic náhodě. Naprostou senzací pro podnikatele na začátku 20. století bylo, že zřídil ve svém podniku laboratoř na zkoušení kovů. Byly mu předhazovány námitky, že patentky jsou přece haléřovou záležitostí, že na nich tak nezáleží. Na tvářích konkurence rovněž vyvolávalo úsměv, když vešlo ve známost, že pro své drobné výrobky provádí průzkum trhu, který organizoval pomocí svých obchodních zástupců.“

Při tom všem manažerském a obchodním zaujetí nezapomněl Jindřich Waldes ani na soukromý život. Nedlouho po vypuknutí 1. světové války se oženil s Hedvikou Zemánkovou. Měli spolu tři děti – dceru a dva syny. O rodinu se pan Jindřich staral jak náleží, věnoval se i svým koníčkům. Sbíral knoflíky a spínadla, a jaksi bokem vybudoval i bohatou sbírku výtvarného umění. Rád cestoval i se ženou po světě (jenom Spojené státy navštívil za svého života padesátkrát). Ve třicátých letech nalétal ročně 400 hodin. V Paříži pravidelně navštěvoval Františka Kupku. Jejich dlouholeté přátelství se týkalo obou rodin. Hedvika se přátelila s Evženií Kupkovou, jezdili spolu k moři nebo do Londýna – Waldes strávil až polovinu roku v cizině. Malíř Kupka Waldesovi jednou napsal: „Cítím se vedle Tebe jako malý vrabeček. Ty jsi mocný obr, a já si pokládám za čest moci se těšit z Tvého přátelství.“ Za Kupkovy kresby zaplatil Waldes malíři po válce 18 000 francouzských franků. Na jedné straně stál malíř–bývalý legionář, na straně druhé sběratel, který z vlasteneckých pohnutek budoval sbírku, ve které chtěl soustředit veškeré české umělce.

Úspěšnost firmy není vždy založena jenom na vlastním technickém pokroku a vlastních konstrukčních řešeních. Waldes už před první světovou válkou začal praktikovat nové podnikatelské formy, kterým se dnes říká marketing. Znalosti o nich pochytil na svých cestách po severní Americe. A tak Waldeska měla už roku 1910 vlastní telefonní ústřednu, dálnopis, telefotograf k přenášení technických výkresů. Waldes vybavoval kanceláře svého podniku nejrůznějšími stroji, které urychlovaly administrativní práci. Například multigraf dokázal vytisknout až 6000 výtisků ceníků nebo jiných materiálů za hodinu. Firma patřila u nás k prvním, které užívaly Hollerithova systému děrných štítků. Měl vlastní patentní kancelář a na reklamu vydával nezvykle vysoké finanční prostředky, které se mu však bohatě vracely v poptávce po zboží.

Stejně jako v začátcích, tak i v pozdějších úspěšných letech se snažil své zaměstnance neustále vzdělávat. Ku prospěchu svého personálu (a samozřejmě i svému). Pro vedoucí a perspektivní pracovníky organizoval zahraniční stáže. Pro ostatní zaměstnance vypracoval systém rekvalifikačních kursů. Pravidelně vyhlašoval soutěže v psaní na stroji a ve stenografii. Absolventi učňovské školy dostávali po skončení závěrečných zkoušek vkladní knížku se slušnou částkou jako vstupné do života. Staral se o dobré bydlení svých zaměstnanců a o jejich sportovní a kulturní vyžití. Za zlepšovák poskytoval dvoutýdenní zájezd do Paříže. A to i během velké hospodářské krize. Ostatně právě během ní na počátku 30. let patřila Waldesova firma k několika našim podnikům, které nepropustily ani jediného zaměstnance z práce.

„Co musí vedení našeho závodu z předešlého pracovního dne věděti,“ tak nazval svoji knihu, která spatřila světlo světa v roce 1912. „Konstatuji, že účelná americká organizace je základem rozvoje podniku. Každého zaměstnance pokládají Američané za jednoho z tisíců koleček své organizace, která jeho samotného upozorní, když jeho výkonnost neodpovídá předpokladům kalkulace. Pro ně jen je nezajímavá zaměstnancova minulost.“ Waldesova cesta k úspěchu měla i své úskalí. Nejprve to byl přechod na válečnou výrobu během první světové války (musel vyrábět náplně do granátů, zásobníky na náboje a vojenské přilby), nato se pak firma dostala do krize kvůli změně módy a do zpoždění v zavádění nových výrobků, brzdily ji i stávky proti zaváděným úsporným opatřením. Ale už ve 20. letech 20. století se firma zkonsolidovala tak, že jí ani světová hospodářská krize neuškodila. Naopak – ve 30. letech vyráběly Waldesovy závody polovinu veškeré světové produkce kovových spínadel, „těchto nezbytných maličkostí každodenního života,“ jak hlásala reklama. Jindřich Waldes se stal (bez nadsázky) světovým králem knoflíků. Říkalo se mu také „Baťa knoflíků.“ Ostatně Waldes dodával Baťovi na boty stiskací knoflíky, tak zvané tlačky. A svého syna Jiřího poslal k Baťovi na praxi. Sám s oblibou říkal: „Jestli něco nedokáže Baťa vyrobit levněji, pak to jsou výrobky od Waldesa.“

Po roce 1918 začal přetvářet svou firmu v nadnárodní společnost (z podobných důvodů jako Tomáš Baťa). Byla to jediná cesta, jak překonat celní bariéry a dovozní překážky, které mezi sebou vytyčovaly národní státy. Dceřiné společnosti Waldesových podniků v Barceloně, v Paříži a v New Yorku byly nadány relativně samostatným podnikatelským životem při zachování základních vazeb s mateřskou společností v Praze. Waldes ale nebudoval vlastní podnikovou distribuční síť – pro jeho firmu pracovala pavučina několika set obchodních zástupců. Ti nabízeli prodejcům dva a půl tisíce druhů drobného kovového zboží. Už ve 20. letech zvedl Waldes na trh novinku – zip. Jenom v roce 1932 bylo Waldesovými spínadly opatřeno sto milionů párů rukavic. Nabízel i „nejjemnější cigaretové papírky“, a zavedl první výrobu dutinek s ochranou proti nikotinu – reklama tvrdila, že jde o „zdravé kouření.“ Na což máme dnes pravda jiný názor, leč neupírejme géniům nárok na nějaký ten omyl.

Už v roce 1923 otevřel Jindřich Waldes v objektu vršovické továrny vlastní muzeum šatních spínadel (knoflíků), a návštěvníci se sem jen hrnuli. K exponátům patřil i takzvaný karlštejnský poklad, který byl nalezen dělníky při rekonstrukci hradu na konci 19. století a který Waldes zakoupil. „Knoflík, respektive spínání oděvu (napsal Jindřich Waldes ve své knize Moje muzeum) je v pravém slova smyslu meřítkem národní kultury. A dokladem a formou, v nichž se kultura národů jeví. Knoflík byl, jest a bude vždy věrným průvodčím člověka v nejrůznějších formách, přizpůsobených ovšem rozmanitým požadavkům a potřebám životním. Novodobý poznatek, že jen věda a umění společně mohou vydati práci kvalitní a že jen taková práce má naději na trvalé úspěchy, proniká i do průmyslu knoflíkářského.“ Soupis položek ve Waldesově muzeu činil na 77 000. Mezi nimi byly například napodobeniny nálezů z Mykén, starořímské fibule a knoflíky, byzantské nálezy, čínská spínadla, spony z Persie a Indie, malované, perleťové, skleněné nebo vyšívané knoflíky, knoflíky z rohoviny. Nalézaly se tam originální jehlice, háky, spony a šatní přezky a nejrůznější vazadla.

Vlastenecky založený podnikatel neárijského původu sice viděl blížící se nacistické nebezpečí a svou rodinu včas poslal do Ameriky, ale sám zůstal a za okupace byl zapojen do odboje. V září 1939 byl zatčen a do roku 1941 vězněn v koncentračních táborech v Dachau a v Buchenwaldu. Tehdy ho jeho rodina ze Spojených států vyplatila (údajně za 8 milionů korun), ale během plavby do Ameriky zemřel v havanském přístavu za nevyjasněných okolností. Bylo mu 65 let. V roce 2000 obdržel Jindřich Waldes od prezidenta republiky in memoriam vyznamenání Za zásluhy. Jeho rodina věnovala velkou část obrovské umělecké sbírky Národní galerii.