1001. schůzka: Kraj, kde bydlí rusalky

Mám zlaté vlásky mám. Svatojánské mušky slétají se k nám. Ruka moje bílá vlásky rozpustila. Měsíček je češe světlem stříbrným.

Mám bílé nožky, mám
Proběhla jsem palouk, palouk celičký
Proběhla jsem bosa umyla je rosa
Měsíček je obul v zlaté střevíčky.

Mám krásné tílko, mám
Na palouku v noci svítí jeho vděk
Kudy běžím, všudy moje bílé údy
Do stříbra a zlata šatí měsíček.

V textu pro první dějství opery Rusalka je předepsáno: „Palouk na kraji lesa. Kolkolem lesy, v nich na břehu jezera bydlí ježibaba ve své chalupě. Měsíc svítí. Na staré vrbě, jež se sklání k jezeru, sedí Rusalka, smutně jsouc zamyšlena.“ Jenomže my nesedíme ani v jednom z hledišť Národních divadel v zemích českých (o ostatních scénách ani nemluvě), nýbrž na jakémsi palouku na pokraji jezírka. Kolkolem jsou sice lesy, ale ježibabu nutno si domyslet. A měsíček nesvítí, protože s právě udělal krásné počasí a v pravé poledne slunce svítí o 106. Stromy se skutečně sklánějí k jezírku, některé mají korunu skoro ponořenou do tmavé, nazelenalé vody, ale tím je výčet podobností ukončen. Jsme na místě, kde se narodila Rusalka. Právě tady ji poprvé uslyšel, zatím uvnitř, ve své hlavě a ve svém srdci Antonín Dvořák. Jsme ve Vysoké u Příbramě.

Vysokou připomínají všichni turističtí průvodci jenom v souvislosti s Antonínem Dvořákem. Jako by sama o sobě nebyla půvabná. Ale ona je. Leží v otevřené krajině, uprostřed luk a polí, které voní obilím (tedy aspoň v létě), má svoje chaloupky, chalupy a domky, a vysoko nad střechami se dotýká lesa. Je to kraj prostý, čistý a milý. Stejně tak prostý, čistý (a občas i milý) byl i Antonín Dvořák.

Jak ale vlastně sem na Vysokou dostal? Ještě než k tom u došlo, ještě než vznikly první tóny Dvořákovy muziky tady na Vysoké, odehrál se tu jistý rozhovor. Jednající osoby: Antonín Dvořák, a hrabě Václav Kounic, který – jak už víme – byl Dvořákův švagr, vzali si za ženy dvě sestry Čermákovy. Čas rozhovoru: někdy koncem předminulého století, dejme tomu v roce 1884 nebo 85. Místo: Vysoká, cesta od zámečku k vesnici. Ještě určení hlasů: Dvořák byl o sedm let starší. Zralejší z našich dvou milých herců je Vladimír Krátký; na Igora Dostálka zbude hrabě.

Tak co, milý švagře, líbí se jim na Vysoké, líbí?
A jak, grófíčku, a jak! Vědí, já jsem z venkova, proto jsem zrovna tady šťastnější než kde jinde.
Tak, tak… no, a chtěli by tu bývat často?
Že se mě ptají! Jakpak ne! Tady je muziky plný vzduch, copak to oni neslyšíte? To by se to komponovalo! Všechno mně tady štymuje… krajina, ptáci i lidi.
A takhle třeba, Antoníne, rozumějí mi… kdyby tu byli na svém?
Jak… na svém? (smíšek) Snad už mě nemá švagr Kounic dost?
Ale kdepak, co jich napadá, s nimi je mně vždycky dobře, Antoníne, ale – to já jen… myslel jsem, že teď už mají peněz dost, jak se vrátili z Anglie, možná, že by chtěli mít kousek Vysoké pro sebe… co?
Já pořád nevím, Václavíčku, kam mířejí? Jaký kousek pro sebe? Co vlastně?
A co by říkali tomuhle?
To je přece jejich špýchar, švagře.
No ano, říká se mu Ovčín, nejspíš proto, že tu kousek vedle skutečně ovčín je.
A co já s tím?
No… muselo by se to upravit, ale… dalo by se tu pěkně bydlet. Tady z pastviny by mohl být slušný parčík, nebo zahrada…
Tohle – a…
A kdyby si sem nechali přivézt klavír… Nic jim nenutím, ale Antoníne – přemýšlejí o tom.
Přemýšlet, grófíčku? A o čem? Oni by mi to, Václave, prodali? Vážně, opravdu?
Mají moje slovo. Se vším všudy, drahé by to nebylo. Lidi na práci, ty by sehnali, staří havíři by si určitě rádi přivydělali…
Tak kolik… kolik za to? Vždyť já, švagříčku… vždyť já odjakživa po něčem takovém toužím! Tohle celé – a toho drozda, slyšej ho? Tu jeho flétničku, drozda mám od dětství nejraději, a on tu, kluk jeden osmolená, bude mít někde hnízdo. Jdou se se mnou podívat. A ještě grófíčku: Platí!

A jsme ve venkovské hospodfě na Vysoké, staré švarcvaldky odbíjejí.

A kakra, kakra, kteroupak to už máme?
Desátou, pane Dvořák.
No, no, tak to už bude čas jít domů. Příští hru už beze mě!
Ani dardu?
No: teda, dardu, to jsou moje oblíbené karty… ale - je pozdě.
Jak myslíte, vašnosti.
A povědí mi, jak se jmenujou?
Jako já? Nějakej Heiliberg.
A jak jsem jich pozoroval, nejsou asi žádné fígle, které by oni neznali, co?
Inu –
(k celé hospodě) Budu teď váš soused.
Co to říkal?
Koupil jsem od pana hraběte Ovčín.
Tak Ovčín.
A potřebuju to tam kapánek přestavět. Pár chlapů jako jste vy potřebuju!
Kolik?
Šest, hned zítra, co na to říkají?
Co bychom říkali. Platí, ne? Přijdeme rádi.

Když pobýval na Vysoké, chodil Dvořák nejčastěji na nedělní mše do kostelíka v Třebsku. O něco dříve se tu ženil rožmitálský kantor Jakub Jan Ryba a jaké se tu vdávala Dvořákova první (a zdá se, že věčná) láska Josefina Čermáková, sestra jeho ženy Anny. Často a rád tu k potěšení místních obyvatel hrával na varhany.

A po návratu z Ameriky se praštil přes kapsu (on, třikrát obracející každý groš), aby dal ze svých na kůru postavit nástroj nový, kvalitnější, za poctivých 800 zlatých. Bohužel z něho zbylo jenom několik píšťal, protože v roce 1952 kostel vyhořel.

Nelze se divit Dvořákovi, že zrovna tady uviděl svou Rusalku. Uviděl, a hlavně uslyšel. Ano, tady je určitě slyšet „hou, hou, hou“, ten veselý popěvek lesních žínek, „stojí měsíc nad vodou.“ A v jezírku na to kývá dobromyslný vodník hlavou, „hlavou kývá hou hou hou, starou hlavou zelenou.“ Ne, vůbec není těžké si to představit. Je to vážně kraj, kde se rodí rusalky. A kde dodnes bydlí.

Příruční slovník naučný říká že „rusalka je démonická bytost v pověstech západních Slovanů, spojují v sobě představu plodivé síly, vodního živlu a vzpomínky na mrtvé. Je to vodní víla, která na jaře procitá a za teplých nocí tančí na hladinách jezer a krásně zpívá. V roce 692 zrušil konstantinopolský církevní sněm slavnosti na její počest. Do té doby se jí obětovaly věnce z květin, házené na hladinu vody.“

U jezírka se skoro setmělo, začíná noc. Tamhle jde Antonín Dvořák. Jako kdysi se nad ním zavírají větve stromů. Hladina se náhle rozvlní melodií, kterou zaslechl jen on; na břeh vystupuje Rusalka, krásná, bílá, s květem ve vlasech, v šatech utkaných z paprsků měsíce a ptá se Mistra, jak se stát člověkem. A on jí svou hudbou odpovídá.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.