1002. schůzka: Numero 1 na ostrovech Spojeného království Velké Británie a Severního Irska

Na Vysoké, jak to jen šlo, začal nový majitel s pomocí místních bourat, přestavovat, vysazovat. Nejvíce se zasloužil starý Hodík, hornický veterán, napříště Dvořákův oddaný domovník a zahradník.

Během několika let vzniklo na Vysoké dvořákovské tusculum, do něhož rodina následujících dvacet let jezdila, kdykoli to bylo jen možné. Rok co rok, na pět teplých měsíců , někdy dokonce i v zimě. Dvořák si tu nechá ze starého materiálu zpola přestavět, zpola vybudovat patrový dům, obklopený ptačím rájem zahrady, příští vilu Rusalku. Černé pianino, aby ho dostalo do pracovny v prvním patře, odkud je za jasných dnů vidět až na Boubín, sem stěhovali dírou, vybouranou v parapetu okna. Antonín Dvořák má ale závažnější starosti, než budovat Ovčín… Nebo ne?

Koncem srpna 1884 se vydal podruhé do Anglie – tentokrát do Worcesteru, na festival, konaný k 800. jubileu místní katedrály. Dirigoval tam Stabat mater, a ta měla, spolu s 6. symfonií, fenomenální úspěch. „Moje podobizny jsou ve všech knihkupectvích a lidé si je kupují na památku. Všude, kde se objevím, chtějí můj podpis..“ Totéž jako u dnešních celebrit… akorát že Dvořák na rozdíl od nich skutečnou celebritou neboli váženou, oslavovanou bytostí vskutku byl.

Po návratu domů hned spěchal na Vysokou. Nechal tam přece Svatební košile, což byla nakonec velice objemná partitura – objednaná byla pro festival v Birminghamu na příští rok. A skladatel, aniž si vydechl, začal rozpracovávat další symfonii, Sedmou d moll – tu zase slíbil Londýnské filharmonii. Přinejmenším objemem toho, co vykonal, se podobal těžce pracujícímu člověku. A tím také byl. Ovšem takovému, co mu jde práce k závisti zlehka od ruky. Jestli ovšem situaci nepřikrašloval (a není důvod se to domnívat). Komponoval v průměru čtyři hodiny denně. (Sám se s tím občas svěřoval přátelům.) O řadu let později tvrdil mladý britský houslista Leo Stern, že mu (prý) Dvořák prozradil, že jeho povinné denní penzum je 40 taktů. I z další strany – totiž od Dvořákova syna Otakara – slyšíme obdiv ke kompoziční lehkosti: „Psal, co jen ruka stačila.“

Svým způsobem Angličané určili, co má Dvořák vlastně skládat. Oni všichni ti manažeři tamních festivalů i dirigenti na něm naléhavě žádali skladby oratorní a kantátové, s nimiž měl autor na ostrovech jedinečné úspěchy, což mu dodalo zdravé sebevědomí, aniž ovšem začal svou malou zemi přezírat naopak, hlásil se k Čechům s hrdostí vždy a všude, ba vracel se domů takřka roztouženě, ale právě v Anglii poznal, že je mu s rostoucí vážností přiznáván formát světového skladatele. A do třetice: Ano, ještě uvidíme, že anglické pobyty a přátelství, jež tam navázal, sehrály důležitou roli v jeho rozhodnutí přijmout angažmá v Americe, v New Yorku. Dvořák v průběhu dvanácti let se vydal na ostrovy Albionu celkem devětkrát. Než se zřetelně zlepšila jeho angličtina, brával si doprovod; napočtvrté (to se vydal do Birminghamu) se už odvážil jet sám, o rok později, po Leedsu vzal s sebou i manželku. Také dcera Otla (neboli Otilie) jednou s rodiči vyjela, ale bez nadšení – tehdy už chodila s mladým Josefem Sukem a ten samozřejmě musel zůstat doma. Kratší i delší Dvořákovy pobyty měly opakovaně totéž poslání, a s výjimkou jediného (totiž v Leedsu) i triumfální průběh. V roli obletovaného skladatele, dirigenta a občas i klavíristy objížděl Dvořák proslulé anglické festivaly, aby na nich řídil premiéry svých kantát a oratorií, jež si festivalové výbory u něj objednávaly. Ohromné renomé si vydobyl také u londýnských filharmoniků, jimž svěřil provedení několika svých symfonií, přičemž sám přitom vynikající orchestr zpravidla i řídil.

Na ostrovech zájem o Dvořáka neustále rostl, zanedlouho zde byl numero 1 mezi světovými skladateli. Z jeho návštěv se stávala turné, na nichž představoval své nové i starší věci zpravidla na několika koncertech, vždy beznadějně vyprodaných a mimořádně úspěšných. Přímo pro Angličany, z jejich inspirace a podle jejich zadání vytvořil několik podstatných děl, vedle 7. a 8. symfonie pro Londýn především skladby vokální a chrámové – kantáty a oratoria. Svatební košili a Requiem pro Birmingham, Svatou Ludmilu pro Leeds.

„Poptávka byla fakticky větší, než na jakou mohl kompozičně stačit,“ píše Petr Hora–Hořejš v 10. díle svých knižních Toulek českou minulostí. „Ne všem zákazníkům dokázal vyhovět, zvláště když vedle rozlehlých sborových skladeb vymáhali i drobnější kousky. Instituce i jednotlivci na něj tlačili tak dalece, že nakonec začal rozprodávat i opusy »ze starého kufru«, o něž dřív nebyl zájem. Například sekretář londýnské Filharmonické společnosti Berger z něho po tahanicích, jež z anglické strany směřovaly pomalu k právníkovi, vyškemral na něm tři rané symfonie. Druhou B dur, Třetí Es dur i Čtvrtou d moll – tedy věci vskutku spící v kufru či v polici a existující zatím jen v rukopise. Hleďme, najednou šly na dračku!“

Za ten tucet let, co pendloval mezi Čechami a Anglií, zažil Dvořák jeden jediný neúspěch. Ani ten však nebyl zjevný, protože posluchači ho přijali více než vlídně. V oratoriu účinkoval 120členný orchestr a 320členný sbor. „Vše jásalo a bouřilo,“ psal Dvořák do Prahy. "Volání Dvořák nemělo konce.“ A v jiném dopise: „Takový orkestr a sbor jako zde ještě nikdy v Anglii neslyšel, bylo vám to kolosální…“ Vrhla se však na něj tamní odborná kritika – ještě že nerozuměl moc anglicky – nicméně mu vše přeložili, a on se tak rozzlobil, že si pak dal otrávený a rozmrzelý na takřka čtyři roky od Anglie „time out.“ Oratoriu Svatá Ludmila, vrcholícímu parafrází na Hospodine, pomiluj ny, vytkli recenzenti, že pro zdejší obecenstvo je to málo srozumitelný a přitažlivý námět, podle zadání festivalu v Leedsu se čekalo obecnější biblické téma, ne příběh v Anglii neznámé pohanky, která konvertovala ke křesťanství. Taky přílišná délka, i s přestávkou 3 a půl hodiny, byla na závadu, což Dvořák uznal, při příštím provedení seškrtal partituru na polovinu.

Nejvíce se ho však dotkly výtky druhu: „Individualita českého autora je méně zjevná než u jiných jeho děl.“ Kritici různě naznačovali, že tentokrát slyší i Händela, Haydna a Mendelssohna. A jiní si nebrali servítky vůbec, napsali rovnou, že příběh o české kněžně a jejím pokřtění byl pro protestantskou Anglii nudný a odtažitý. Měl všeho plné zuby, v Londýně odmítl reprízu rozhodně dirigovat, museli ho k tomu přimět takřka pohrůžkami z oboru smluvního práva. Z Anglie tentokrát odjížděl těžce otráven. Jak již řečeno, čtyři rok do ní nepáchl. Nicméně celková bilance Dvořákovy trochu jednosměrné turistiky (i kdy on jezdil dirigovat i jinam, po celé Evropě) byla absolutně příznivá. Dvořák byl jediný ve Velké Británii opravdu známý a velký Čech té doby. Neboť jinak Angličané věděli o naší zemi přibližně totéž co v časech Shakespeara a jeho Zimní pohádky: Nic… protože si naši zemi umisťovali buď do Uher, nebo ji pokládali za vlast divokých Bohémů čili Cikánů. Dvořák nám v Albionu hodně napravil reputaci. O něco později se mu jen trochu přiblížil houslista František Ondříček.

Britské pobyty pomohly Dvořákovi ještě v jedné otázce, také dosti důležité. Zorientoval se v honorářových otázkách, což bylo opravdu potřebné, ovšem když naznal skutečný stav věcí, Dvořák se zdravě namíchl. Důvod? Zjistil totiž, že ho obchodní partneři (nejen jeho „dvorní“ nakladatel Simrock, ale i zdánlivě velkorysý londýnský Littleton), že ho berou řádně na hůl. Silně mu podkuřovali, velebili, vynášeli do nebes, ale když došlo na honoráře, platili ho jako lacinou pracovní sílu ze zaostalého východu. On to dlouho netušil, protože neměl srovnání, a kromě toho byl taková duše důvěřivá, a částky, které z ciziny dostával, byly na malé české poměry přímo omračující. Poměrně nedávno mu pražská Umělecká beseda za vítězství v hudební soutěži přiřkla pět dukátů, zatímco od Němců a Angličanů se odměny pohybovaly ve stovkách a spíše v tisících zlatých. On asi dokud nevěděl, jak vysoko je na západě nastavena honorářová laťka, byl spokojen, jakož i četní z nás jsou spokojeni. Nevědouce, že jsou bráni na hůl. Když ale Dvořák zjistil pravý stav věcí, ohromen rozdílem mezi výší honorářů doma a v cizině, začal se s nakladateli, vykutálenými obchodníky, o své požitky čím dál neústupněji dohadovat. Při Dvořákově jednoduché přímočarosti, a současně venkovanské tvrdohlavosti, to občas vypadalo, jako by se z něho stával „numismatik.“ Budiž… otázky typu „co za to“ a „kolik za co“ nepochybně hrály v jeho situaci otce početné rodiny důležitou roli. Jako člověk z nejchudších poměrů vždycky uměl dobře počítat. Sám říkával, že je na peníze Žid.

A kromě toho nutno naplno říct, že Dvořák se přes veškerou svou štědrost a velkorysost uměl občas chovat jako skrblík. Lidem pocházejícím z chudého prostředí se to stává dost často. Nerad vydělané peníze dával dál. Všimněme si třeba jednoho jediného příkladu: Z pátého turné po Anglii si přivezl více než slušné peníze: 755 liber (zejména za Svatou Ludmilu). To bylo asi 16 000 marek. Ještě názorněji: 1 libra představovala přes 10 zlatých rakouské měny. Když budeme vycházet jenom z honoráře za oratorium Svatá Ludmila, utržil přes 6500 zlatých. Z nich měl zaplatit libretistu. V době, kdy ještě neznal svou příští odměnu, slíbil Jaroslavu Vrchlickému 300 zlatých. Po návratu básníkovi řekl, že oratorium mohlo mít větší úspěch, kdyby libreto nebylo škodilo. A dal spolupracovníkovi (netřeba pochybovat, že špičkovému) pouhou půlku dohodnuté sumy. Čili něco přes 2% ze svého parádního honoráře. Jestli vyčítal občas Simrockovi, že ho šidí. Sám ho v obchodní zdatnosti ještě překonával.

Co s Dvořákem zažil libretista, básník Jaroslav Vrchlický, to svěřil své korespondenci: „Mám s hudebními skladateli trpké zkušenosti. Znám Dvořáka od Svaté Ludmily. Slíbil 300 zlatých za text, a pak strhl celou polovinu, a co týrání mezi prací… co oprav a změn a ztráty času s ním…“ Člověk se diví, že se dal Vrchlický nakonec obměkčit a napsal předlohu pro operu Armida. Že měl Dvořáka rád, zase skákal, pak pan skladatel poroučel. A to bývá častým jevem. Když má člověk něco rád, dělá to skoro zadarmo. Ale zákonné to není.

Za návštěvy, o níž už padla zmínka, totiž o té páté, dleli manželé Dvořákovi v Birminghamu. Zdejší varhaník a Dvořákův obdivovatel Samuel Stratton jim zorganizoval nezapomenutelný výlet do rodného domku Shakespearova ve Strattfordu. Právě tehdy usedl Dvořák kteréhosi dne ke klavíru a začal teskně preludovat. Melodie všechny přítomné zaujala. Co to bylo? „Ale...to mě jenom tak napadlo…“ K působivé prosté modulaci z moll do Dur a zase zpátky si vzápětí začal pobrukovat slova. Nechtěl zprvu prozradit, o co jde, i když všichni naléhali, nakonec podlehl. „Nová písnička. Na lidový text. (zpívá) Dobrú noc, má milá, dobrú noc.“ Ano, společnost u Strattonů byl u toho, když se – patrně z okamžité inspirace – v daleké Anglii zrodila písnička, kterou dávno považujeme za národní. Prostě zlidověla. Dvořák ji zařadil do cyklu v Národním tónu. Podobným způsobem, na ranní procházce Londýnem, vznikla – jenom tak mimochodem – půvabná ukolébavka Spi, děťátko, spi.

Spi děťátko spi, zavři očka svý,
Pánbůh bude s tebou spáti,
andělíčci kolébati,
spi andílku, spi.

Spi, andílku, spi, zamhuř očka svý,
až se vzbudíš za chviličku,
dá ti mamička kašičku,
spi, miláčku, spi.

Spi, miláčku, spi, zamkni očka svý,
dám ti buben a housličky,
nedám tě za svět celičký,
spi synáčku, spi.

Když se Dvořák vydal do Anglii po šesté, bylo to po předchozí zkušenosti těžké rozhodování. Přesto zamířil do Londýna oddirigovat světovou premiéru své nové, už Osmé symfonie. Její partituru svěřil na poslední chvíli skvělým „listařům“ Filharmonické společnosti. Museli to být opravdu virtuosové, schopní zahrát symfonie „z listu.“ Opis symfonie doručila pošta do Londýna na poslední chvíli, nicméně Angličané opět odvedli dokonalou práci. Obecenstvo bylo uchváceno. Vřele přijala Dvořáka tentokrát i kritika. „Dílo velké svěžesti a půvabu!“ A velký Dvořákův ctitel Mr. Hopkins se vyjádřil přímo poeticky: „Slyšet toto dílo je jako déšť po dlouhém suchu.“ Po takovém úspěchu se Dvořák nechal uprosit, že brzy splní dávný slib, totiž Requiem. A ještě jedna, kurióznější věc: Symfonie G dur (tedy ta Osmá) se tak líbila , že ho uprosili, aby si opis mohli ještě na pár týdnů půjčit. Nakladatel Littleton totiž zákulisně uvažovat, že ji vyfoukne Simrockovi a vydá ji sám. Bohudíky měl Dvořák originální partituru doma. Londýnské paré totiž už nikdy nespatřil. Zmizelo, ztratilo se, až v roce 1964, kdy se nakladatelství Novello stěhovalo, byla partitura Osmé symfonie, obsahující vlastnoruční poznámky autora, náhodně objevena. Snad nějaká sekretářka našla fascikly zažloutlých not a usoudila „Je nejvyšší čas ty krámy vyhodit!“ Kdosi rozumný pak Dvořáka vylovil. Z koše na odpadky.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související