Bylo k večeru, když to za dveřmi zafoukalo. "Táta letí," zaradoval se malý větřík a hnal se ho přivítat. Rozrazil dveře a vletěl tátovi přímo do náruče. Ten byl sice unavený, ale synka objal a než si sedl na lavici, usmál se a povídá: "Budou Vánoce."
Větřík přesně nevěděl, co to znamená, ale zdálo se mu, že to musí být něco dobrého, když to jeho táta říká tak slavnostně. "Co to znamená?" zeptal se tedy. "Znamená to," začal táta s odpovědí, ale pak jakoby si to rozmyslel, pokrčil rameny a dodal: "že budeme mít hodně práce." Protáhl se, navečeřel a pak šli všichni spát.
Jenže větřík nezapomněl, a tak hned, jak táta odletěl do práce, točil se kolem mámy Větruše. Že jí pomůže se vším, co bude potřebovat, ať jen mu prý poví o těch Vánocích. "Proč bude mít táta hodně práce?" zajímalo ho nejvíce. Máma Větruše věšela prádlo, malý větřík ho sušil. "Víš, táta teď bude mít hodně práce, protože úkolem větrů a vánků kromě jiné práce je nést vůně po kraji. A žádné svátky tak nevoní jako Vánoce."
Větřík už nesušil, seděl a poslouchal mámino vyprávění, čím déle poslouchal, tím více si přál to všechno vidět na vlastní oči a na vlastní nos poznat ty vůně všechny všecičky. A protože přemlouvat uměl, to se žádné dítě učit nemusí, uprosil maminku, aby ho vzala k lidem. "Až budeme s tím prádlem hotovi, poletíme," řekla nakonec maminka. Usušili, poskládali, uklidili a potom maminka vzala malého větříka do rukou a letěli se podívat, jak se lidé připravují na Vánoce.
"Podívej tady," řekla mu a nakoukli do oken, za kterými se pilně uklízelo, "cítíš?" Zeptala se maminka a větřík nastražil nos. Vonělo to tam čistotou, trošku citronem a trošku to taky šimralo v nose po leštěnce. Větřík se netrpělivě ošil, ale maminka Větruše se na něj podívala a hlasem, který nesnesl odmlouvání pověděla, "Ale ano, to také k Vánocům patří, není to samo sebou krásné, ale je to také spoustu práce." Větřík přikývl a letěli dál. "Příští zastávka je u kaprů," usmála se maminka.
Tady se větříkovi líbilo o moc víc. "Kapři jsou lepší než uklízení," myslel si a nemohl oči spustit z těch jejich ploutviček, šupin a otevírajících se pusinek. "Ale to tu také moc nevoní," uvědomil si po chvíli, "vlastně ještě hůř." Zatahal mámu za rukáv.
Vydali se dál a zastavili u stromků. Těch bylo, vysoké, nízké i samotné větvičky. A k tomu krabice s ozdobami, ze kterých přecházel zrak. Větruše vybrala jeden z pěkných stromků: "Poleť za mnou, ale buď opatrný, ať nic nepolámeš." Schovali se ve větvích. "Přivoň si," řekla maminka. Větřík si přivoněl a bylo to omamné. "Jak může něco tak pichlavého tak pěkně vonět," divil se. "Poleť ještě kousek," řekla maminka a od smrčků, letěli k jedlím a nakonec očichali i borovičky. Potom chvíli létali sem a tam a hlásili si: "Tenhle voní nejlépe!" "Ten ještě víc!" A mezi stromky pobíhaly děti a volaly na své táty a máma: "Našla jsem nejhezčí stromek." " A tady je další, ten je ještě lepší!"
Potom už byl větřík trochu unavený, tak ho máma zase vzala chvíli na ruku a letěli k jednomu otevřenému oknu. "A teď si přivoň tady," řekla mu. On si přivoněl, bylo to sladké, nadýchané a také trochu horké. "Maminko," vydechl jako u vytržení větřík, "co je tohle za vůni?" Maminka Větruše si sedla pod okno, posadila si ho na kolena a povídá: "Tohle je podle mě ta nejkrásnější vánoční vůně. Takhle voní čerstvě upečené vánoční cukroví." Větřík seděl tiše jako pěna, nabíral tu vůni z plných plic a byl by si ji snad nastrkal i do kapes, kdyby nějaké měl. "Tak tohle jsou Vánoce," přemýšlel zasněně, "to měl tatínek na mysli." A jak byl po celém dni ulítaný, usnul tam, mamince v náručí a spal, i když ho nesla domů do postýlky.
Převzato z webu Českého rozhlasu pro děti
