Za okny se tiše sypal sníh, ovečky, jehňátka i berani dávno spali. Však také dostali večeři, pastýři na nich nešetřili a přilepšili jim i něčím sladkým. Prostě na Štědrý den musí mít pěkně nacpané bříško i ten nejmenší beránek, i ta nejneposednější ovečka.
Ani pastýři se neošidili, a tak byl jejich stůl dnes plný dobrého jídla. Jen těch židlí bylo nějak víc než obvykle.
Ať počítám, jak počítám, jsou tu jen tři pastýři a židlí je sedm. To je šťastné číslo, ale co je to za štěstí, když jsou prázdné. Ačkoliv možné prázdné nezůstanou. Slyšíte? "Vrz, vrz," zavrzala vrátka a "skřípy skříp," zaskřípěly dveře. Muzikanti jsou tu. Svlékli kabáty, poděkovali za pozvání, a pak poprosili: "Přihoďte ještě polínko do kamen, ať nám se nám ty koledy vydaří." Měli mrazem zkřehlé prsty, a to by jim to vůbec neladilo, kdyby to tak nechali. Mráz je sice nadaný malíř a kraječku na okno vystřihne jedna radost, ale s muzikou mu to dohromady nejde.
Zahráli a zazpívali, a protože to bylo od srdce, pěkně se to poslouchalo. Hráli o Ježíškovi, jeho matce Marii, o Josefovi a hvězdě na nebi. Ale hlavně o radostné zprávě pro lidi dobré vůle. A když se při poslední koledě pastýři přidali, nechybělo už k dokonalosti večera nic. Možná už jen zasednout ke stolu a dát si trochu z toho dobrého, co bylo navařeno a napečeno.
Tak si společně sedli a dali se do toho. Příbory cinkaly jak vánoční zvonečky, talíře byly za chvíli prázdné a bříška plná. "Krásné Vánoce," připili si o půlnoci a v duchu si říkali, že tyhle jsou určitě ty nekrásnější, jaké kdy zažili.
Převzato z webu Českého rozhlasu pro děti
