Kdysi se žádná pohádka neobešla bez Ladislava Peška, a tak ani při rozhlasovém vánočním přání v roce 1974 nemohl jeho nezaměnitelný hlas chybět.
Jsou Vánoce roku 1974. Voní jehličí, rybí polévka, smažený kapr a cukroví. Ozdobený vánoční stromeček čeká na chvíli, kdy se rozzáří a obdaruje naše nejbližší a nejmilejší. Je Štědrý večer, svátek z nejkrásnějších. Svátek, který přibližuje člověka k člověku a probouzí v něm alespoň na chvíli zvyky, které leckdy v denním shonu otupí. Jako každoročně i dnes otevírám Babičku Boženy Němcové, jednu ze svých knih nejzamilovanějších. A co krásnějšího bych vám mohl říci než to, co napsala kdysi dávno o svátcích vánočních tato ušlechtilá vzácná předobrá paní:
Na Štědrý den štědře podělen byl kde kdo. I dobytek a drůbež dostaly vánočku. A po večeři vzala babička ode všeho, co k večeři zbylo, po kousku. Hodila polovičku do potoka, polovic zahrabala do sadu pod strom, aby voda čistá a zdravá zůstala a země úrodná byla. A ve světnici slívali olovo a vosk a děti spouštěly svíčičky v ořechových skořápkách na vodu.
Odkládám knížku a dívám se, jak za ztemnělými okny září siluety vánočních stromků. Je klid a mír a záleží jen na nás, vytvoříme-li si tento klid a mír, pohodu a radost i ve svých duších. A to nejen v tyto dny sváteční. Myslím na nás na všechny, kteří máme to štěstí, že můžeme slavit vánoční svátky v míru, u bohatě prostřeného vánočního stolu, kde neobchází přízrak nejistoty a obav ze dnů příštích. Vždyť kolik je ještě na světě hladovějících. Kolik neklidných míst, kde Štědrý večer je smutný a plný obav a strachu.
Do štědrovečerního ticha znějí zvony. Začínají vánoční svátky. Dovolte mi, abych společně s vámi zvedl číši a připil, aby radost a pohoda těchto Vánoc zůstala s námi i do dnů příštích.
