Vánoce ve Francii voní a dobře chutnají. Přesně to vyplývá z charakteristiky tohoto svátku ve Francii - někde mají sníh, někde panuje příjemné jarní počasí, ale vždy a všude jsou spokojeny děti a hlavně žaludky.
Dvacátého čtvrtého večer dají všechny děti ve Francii za dveře domu mrkvičku pro soba. A druhý den ráno, tedy pětadvacátého, ji už nenajdou, neboť mrkvička přišla sobovi k duhu. Sobí spřežení však nebrázdí zemi nadarmo - vozí Ježíška, který rozdává dárky.
Tvrdý souboj s konkurencí
Ovšem s tím, kdo dárky nosí, to ve Francii není tak úplně jednoznačné. Jeden čas totiž propukla bitva mezi přívrženci Ježíška, kterému tady říkají Petit Jesus, a jeho konkurencí, kterou představuje Pére Noel. Oba tábory se do sebe pustily s urputností francouzských zemědělců a docházelo dokonce k takovým scénám, že se na hranicích pálily figuríny jak Noela, tak i Ježíška. Netřeba zdůrazňovat, že děti sledovaly toto zápolení se zatajeným dechem a mnohé z nich mají z těchto epizod psychické trauma dodnes.
Vánoce se ve Francii liší podle regionů - v každém z nich zachovávají jiné zvyky. Jejich nedílnou součástí jsou však na celém území mše, během nichž tvoří kulisu tradiční chorály - jiné jsou v Alsasku, kde je patrný vliv Německa, jiné v Burgundsku a jiné samozřejmě třeba v Bretani. Právě v této části Francie, která je tolik poznamenána keltskou kulturou, dají ještě dnes lidé na různé mýty a pověry. Prostě Vánoce v Bretani rozhodně patří k těm nejdůstojnějším, i když ne nejveselejším.
To v Paříži je to jiné. Tady se rozsvěcuje obchodní dům Gallerie Laffayete a před radnicí se bruslí. Pařížané pak obvykle mizí z města, většina z nich má totiž tak malé byty, že raději zamíří na venkov a Vánoce slaví u někoho z rodičů. Společným vánočním jmenovatelem nejsou ve Francii dárky, jak by se mohlo zdát, i když ani tady není tato země nijak výjimečná ve srovnání se zeměmi okolními. Ale ve Francii jsou Vánoce bezesporu hlavně svátkem jídla.
Peter Mayle o Vánocích
Peter Mayle ve své knize Rok v Provenci charakterizuje Vánoce v tomto půvabném regionu takto: "O hlavní přísadě provensálských Vánoc nebylo žádných pochyb. Podle výkladních skříní, front a utrácených peněz soudě, měly oblečení, hračky, stereovýbava a tretky význam zcela přechodný. Hlavním zbožím na vánočním trhu bylo jídlo. Ústřice a raci, bažanti a zajíci, paštiky a sýry, šunky a kapouni, dorty a růžové šampaňské - jak jsme na to celé dopoledne koukali, způsobilo nám to vizuální zažívací potíže," píše anglický spisovatel, který se z toho jídla tak pomátl, že o něm později napsal celou knihu.
O Vánocích se obvykle jí to nejlepší. Přesné menu odpovídá krajovým zvyklostem a jídlům typickým pro daný region. Na francouzském vánočním stole určitě najdete foie gras, burgundské šneky, lanýže doplněné tím nejlepším vínem. Pokud jde o dezert, jí se obvykle tzv. buche de Noel, což je tradiční dezert ve tvaru dřevěného polínka se spoustou čokolády a samozřejmě kalorií. Ale to prostě k Vánocům patří.
Možná byste si řekli - pokud tam jedí takové lahůdky a kalorické bomby, tak po Vánocích musí žít v této zemi šedesát milionů pašíků. Není tomu tak, lidé zůstávají štíhlí, vánoce nevánoce. Proč tomu tak je? Je to možná tajemství francouzského způsobu života, či umění žít. A další z tajemství francouzských žen.
[
