Masivní stresové zátěže, kterým jsou vystaveny velké společenské skupiny, ovlivňují psychiku členů těchto skupin výrazněji než individuální, byť i extrémně náročné zátěžové situace. Vědomí kolektivního ohrožení, kolektivního strádání může ovšem vyvolávat rozdílné psychické projevy.
V závislosti na charakteru zátěže, na konkrétních společensko-historických podmínkách, na struktuře skupiny a její morálce, na bezprostřední situaci vzniká psychická odezva v podstatě dvou základních typů.
V prvém případě může vědomí kolektivního utrpení v určité míře působit jako mobilizující činitel. Zvyšuje pocity solidarity a soudržnosti uvnitř skupiny, mírní palčivost tíživých prožitků, aktivuje duševní síly členů skupiny a tím omezuje vznik chorobných reakcí a destruktivních emočních projevů.
V druhém případě dochází k naprostému opaku. Právě poznání toho, že je kalamitní situací neúprosně a bez výběru decimována obrovská masa lidí, umocňuje negativní účinek zátěže na psychiku jedince do takového stupně, že nastává selhání adaptačních mechanizmů. To se projevuje mnohdy lavinovitým výskytem chorobných psychických stavů různého typu a intenzity.
Psychiku postihující vlivy hromadných kalamit, jaké představují např. záplavy, sopečné erupce, zemětřesení, požáry výškových budov, dopravní katastrofy, začaly být systematičtěji sledovány až po druhé světové válce. Do současné doby bylo shromážděno dostatečné množství poznatků o účinku masově destruujících sil na jednotlivého člověka i celé skupiny lidí, aby bylo možné charakterizovat tyto účinky a dávat i některá praktická doporučení k omezení jejich vlivu.
Průběh katastrofy má své etapy. V každé z nich lze registrovat určité relativně specifické chování lidí. Obecně uznávané rozdělení časového sledu průběhu katastrof představuje schéma Powela a Raynera. Zahrnuje tyto etapy:
1. Období varování /objevují se prvé, prozatím ještě neurčité a nepřesné informace o možné katastrofě/, 2. Období hrozby /lidé již dostávají neklamné zprávy o blížící se katastrofě nebo pozorují jasné příznaky toho, že se blíží/, 3. Období úderu /přichází katastrofa přinášející smrt, zranění, devastaci/, 4. Období orientace /postižení si vytvářejí obraz toho, co sstalo/, 5. Období zachraňování /je poskytována první pomoc postiženým, jsou vyprošťováni, je zajištěno suché oblečení, případné ošetření, umístění v bezpečném prostředí a pod./, 6. Období nápravy /jsou podnikány další, již více organizované a uvážené akce pomáhající postiženým, na scénu se dostávají záchranné skupiny přicházející i z nepostižených oblastí/, 7. Období zotavení /postižený se cítí více součástí sociálního celku, jednotlivé osoby získávají dřívější stabilitu nebo se trvale adaptují na změněné podmínky, ale na druhé straně se u části postižených vyvíjejí příznaky psychické poruchy/. Některé etapy se ovšem mohou prolínat.
Časový průběh je různý. Prvé etapy mohou trvat hodiny, ale také řadu dní v závislosti na konkrétní situaci. Závěrečná etapa je pochopitelně dlouhodobá, zahrnuje týdny, měsíce, ale i roky.
Nebudu se podrobně zabývat jednotlivými etapami, shrnu jen to nejpodstatnější z dynamiky katastrof se zřetelem k chování lidí a možným opatřením k tlumení nežádoucích reakcí.
V době, kdy jsou lidé informováni o blížící se katastrofě, některé osoby bez ohledu na tyto informace neústupně zastávají přesvědčení, že je katastrofa nemůže ohrozit.Tak např. při povodňových situacích přes stále naléhavější zprávy,že se blíží povodňová vlna, tito lidé zůstávají ve svých obydlích a musí být později zachraňováni. U jiných, zvláště u emočně labilních a chronicky úzkostných osob mohou naopak vznikat projevy silné úzkosti, které narušují rozhodování, podmiňují bezradné, zmatené chování, neúčelnou horečnou aktivitu. Zvláště nežádoucí reakcí je v této době panika. Bývá pozorována hlavně v souvislosti s nepřiměřeným oceněním situace a kolováním falešných zpráv.
V období úderu, kdy dochází k ničivému zásahu katastrofy, počíná si menší část postižených velmi chladnokrevně a racionálně.Nejvíce postižených však zpravidla projevuje bezradnost a ztrnulost. Většinou nevelký počet osob se pod vlivem silné úzkosti chová zmateně a objevují se bouřlivé projevy, které byly podle dřívějšího diagnostického třídění označovány jako hysterické. Panika se vyvíjí nejčastěji tehdy, když lidé pociťují maximální ohrožení a domnívají se, že dochází k zablokování cest, jimiž lze uniknout.
Po odeznění katastrofického úderu prožívá většina osob nejprve pocity úlevy a vděčnosti, že přežila a současně se snaží pochopit, co se stalo. Po jistém počátečním rozpadu celku na jednotlivce vytváří se značná vzájemná solidarita, je snaha pomáhat těm, kteří potřebují okamžitou pomoc. Největší zájem se soustřeďuje k zjištění osudu těch nejbližších, především členů vlastní rodiny. Někdy se setkáváme se sebeobviňování, které je označováno jako "symptom viny přeživších".Postupně se u některých osob objevuje apatie, ztrnulost, neschopnost účelně jednat a zdolávat druhotné účinky katastrofy, neschopnost pomáhat druhým. Jsou to projevy v psychiatrické terminologii označované jako emoční stlum a afektivní stupor. Vyskytuje se však i neúčelná aktivita, prožitky zoufalství evokované konkrétní krutou osobní situací.
Většinu těchto projevů lze hodnotit jako příznaky akutní stresové poruchy. Poměrně rychle odeznívají - během několika hodin, nejvýše několika dní. Podstatnou úlohu při tom hraje psychická podpora blízkých lidí. Dostatečně účinné jsou jednoduché formy psychoterapie. V těžších případech lze krátkodobě podávat některé léky /zklidňující, případně mírnící poruchy spánku/. Četnost výskytu této poruchy je vysoce variabilní. Přítomnost záchranných skupin napomáhá uklidnění postižených, ale i za těchto podmínek se mohou u některých osob aktivovat příznaky akutní stresové poruchy v souvislosti s hlubším poznáním osobních ztrát nebo pokračováním traumatizující situace /zřícení nebo hrozící zřícení vlastního domu, náhlé úmrtí blízké osoby, předpověď další povodňové vlny apod./
Tak jak se prodlužuje časový odstup od katastrofické situace, získává narušený celek novou stabilitu, dochází k adaptaci na nové podmínky, u většiny osob se obnovuje relativní psychická rovnováha. Ale vývoj situace nemusí být jednoznačně pozitivní. U některých postižených se objevují agresivní tendence, které se obyčejně obracejí proti místním úřadům nebo osobám z různých institucí viněným z neschopnosti, z nejrůznějších opomenutí. V teritoriu, v němž došlo u mnoha osob ke ztrátě přístřeší, majetku a případně i i zaměstnání, není pochopitelně možná rychlá náprava situace. Při jejím postupném řešení může v daném kolektivu docházet k rozrušení dřívější sociální koheze, mizí solidarita, obnažují se charaktery lidí. Nastupují úzce osobní zájmy, kupříkladu snaha získat z přicházející pomoci maximum pro sebe. Objevuje se závist, nevraživost, pocity hořkosti, ukřivděnosti. Není-li dostatečně plynulý přísun nezbytné finanční, hmotné i pracovní pomoci, ti nejvíce postižení prožívají pocity bezmocnosti, zklamání, cítí se zapomenutými. Objevují se nebo prohlubují stavy beznaděje, smutku. Někteří jedinci začínají hledat východisko v alkoholu. To ještě nejsou příznaky choroby nýbrž zcela pochopitelná emoční odezva na vývoj situace, která ovšem může přispět k dalšímu již chorobnému vývoji.
Několik týdnů po katastrofě se u některých osob, zvláště přecitlivělých a s neurotickými dispozicemi, mohou objevovat příznaky posttraumatické stresové poruchy. Toto onemocnění představuje opožděnou nebo protahovanou odpověď na stresovou situaci různého trvání, ale neobvykle děsivého katastrofického rázu, která by pravděpodobně u každého vyvolala hluboké rozrušení. Uvádí se, že mezi rozhodující faktory podmiňující vznik uvedené poruchy patří, že postižený bezprostředně prožil události, při nichž došlo k usmrcení, hrozila smrt nebo těžké zranění jemu nebo druhým a jeho reakce zahrnovala intenzivní strach, beznaděj, hrůzu.
Mezi příznaky posttraumatické stresové poruchy patří nutkavé vybavování si traumatických zážitků ve vzpomínkách nebo snech, prožívání úzkosti při setkání s podněty připomínajícími prožité trauma a současně snaha vyhýbat se takovým podnětům, úlekové reakce, podrážděnost, návaly hněvu, emoční otupení, neschopnost příjemných emočních prožitků, ztráta zájmu o zaměstnání a rodinu, nezájem o kontakt s druhými, poruchy spánku, deprese. Prvé příznaky se objevují za několik týdnů až několik měsíců po prožité stresové situaci.
Porucha má většinou dobrou prognózu. K zvládnutí jejího akutního typu, který se objevuje během prvých tří měsíců po katastrofě, stačí mnohdy, jestliže se postižený, pokud je to možné, vzdálí z místa katastrofy a má psychickou podporu ve svém okolí. Důležité je nepřipustit, aby se vžil do role nemocného. Psychofarmaka se mají používat jen velmi obezřetně, významná je pomoc psychoterapeuta. U chronického typu, manifestujícího se v období mezi třetím a koncem šestého měsíce, je třeba postupovat podle konkrétního obrazu poruchy a stavu postiženého. Zpravidla se opět přednostně zařazují psychoterapeutické postupy, ale většinou se současně aplikují i psychofarmaka, která jsou nezbytná při delším víceměsíčním trvání nemoci. Výskyt posttraumatické stresové poruchy nelze u jednotlivých katastrof předpovědět. Podle dosavadních zjištění kolísá i u kalamit téhož typu v závislosti od specifických podmínek v širokém rozsahu. Největší je u extrémně hrůzných katastrof, jaké představují např.velká zemětřesení, sopečné erupce a záplavy s mnoha sty až tisíci obětí.Dokonce i zde se někdy objeví jen u několika procent těch, kteří katastrofu prožily, jindy u více než jejich poloviny.
Současné záplavy a stejně tak i záplavy na Moravě v r. 1997 přes svoji nebývalou intenzitu a rozsah na štěstí nemají tak děsivý charakter. Spekulovat o tom, kolik osob postižených záplavami, v příštích měsících onemocní duševní chorobou, nemá význam. Např. předpovědi některých psychiatrů o desetitisících psychicky nemocných po záplavách v r. 1997 se nepotvrdily. Takovéto informace šířené prostředky masové komunikace, jsou zcela nevhodné a mohou mít zcela kontraproduktivní účinek
Nežádoucím a chorobným reakcím v katastrofických situacích lze do určité míry předcházet. Např. všude tam, kde se objevuje úzkost, nejistota, ztrnulost, bezradnost může dobrá vůdčí osobnost s autoritou významně usměrnit chování lidí. Oficiálně určení vůdci bez patřičné autority jsou v situaci kalamity ignorováni. Mimořádnou úlohu pak plní ti, kteří dokáží postiženým naslouchat a poskytnout psychickou podporu. Vzhledem ke svému profesionálnímu zaměření by měli takto zasahovat psychologové, zdravotničtí pracovníci, kněží, učitelé. Může to však být kdokoli se schopností empatie, kdo umí traumatizované uklidnit a motivovat k aktivní účasti při odstraňování následků katastrofy. Nezastupitelná specifická a zvláště zodpovědná role tu patří prostředkům masové komunikace.
Nejde však jen o slova. Lidé, které zahlcuje smutek, zoufalství a obavy z budoucnosti pro těžko nahraditelné nebo vůbec nenahraditelné ztráty, jaké je potkaly, potřebují především širokou lidskou solidaritu, rychlou a současně dlouhodobou všestrannou konkrétní viditelnou pomoc, která jim ukáže reálné perspektivy jejich další, byť prozatím nelehké existence. Přímá pracovní pomoc při likvidaci škod, které katastrofa způsobila má i mimořádný psychologický význam. Vědomí toho, že nejsou sami, je posiluje a současně v této situaci mobilizuje jejich vlastní aktivitu, která představuje významný faktor zmirňující tíživé prožitky jejich stresové situace Naprosto rozhodující pro zvládnutí důsledků katastrofy je přirozeně dostatečná ekonomická pomoc.
Vše, co lidé postižení katastrofou cítí jako pomoc, která může skutečně přispět k vyřešení jejich kalamitní situace, představuje také optimální způsob prevence psychických poruch, které by se potenciálně vlivem protrahované neřešené stresové situace mohly objevit.
