V kostele v anglickém Stoke Pages se v okně nachází obraz od neznámého malíře ze školy Leonarda da Vinci. Je na něm anděl sedící obkročmo na vyřezávané lavici se dvěma koly. Andělova levá noha je nakročena dopředu, jako by se odrážel. Že by první cyklista? Jízdu na dvoukolém vozidle předváděl počátkem roku 1690 v pařížské aleji před Královským palácem hrabě Méde de Sivrac. Jezdec se prudce rozběhl, skočil do sedla a ujel až 10 m.
12. června 1817 absolvoval Karl Friedrich Drais na svém dřevěném "běhacím stroji" první veřejnou jízdu z Mannheimu do Schweitzingenu. Tento vynález už byl na rozdíl od jeho předchůdců řiditelný a měl stejně velké přední a zadní kolo, okované železnou obručí. Kolo bylo 2,5 m dlouhé a dosahovalo rychlosti až 15 km/h.
V Českých zemích viděli "běhací stroj" v roce 1820 návštěvníci pražské zahradní slavnosti a téhož roku začala po Praze jezdit poštovní "draisina" s připevněnou schránkou na dopisy.
Nový vynález našel uplatnění také v armádě. V polovině 19. století použili britští koloniální vojáci "draisiny" v boji proti maorskému povstání na Novém Zélandu.
Od roku 1861 pracovali otec a syn Ernest a Pierre Michauxovi z Francie na stroji poháněném šlapadly na předním kole. Kvůli dosažení co největší rychlosti přední kolo zvětšili. Svůj dopravní prostředek předváděli na světové výstavě v Paříži v roce 1867 a nazvali ho velociped (velox = rychlý, pedes = nohy). O dva roky později se konaly první bicyklové závody z Paříže do Rouenu na trati 126 km dlouhé; vítěz dosáhl průměrné rychlosti 12 km/h.
Později se přední kolo ještě zvětšilo a zadní zmenšilo, takže hlavně pomáhalo udržet rovnováhu při nasedání a jízdě s kopce. Tyto velocipédy byly již ze železných a ocelových pásků a tyčí; vážily kolem 50 kg. Jízda na takovém "kostitřasu" byla dost nepohodlná a dala by se přirovnat spíše k akrobatickému výkonu.
Následovaly další objevy, které měly jízdu na kole zjednodušit a zpříjemnit. Byl to vynález řetězového náhonu na zadní kolo Francouze Guilmeta z roku 1878. První moderní kolo z ocelových trubek se stejně velkým předním a zadním kolem zkonstruoval Angličan H. Bate a nazval ho Létající Holanďan. Roku 1893 vznikl zadní náboj sloužící současně jako náhon, volnoběh i brzda.
Železné obruče byly přibližně v roce 1830 nahrazeny kaučukovými, ty ale mrazem tvrdly a teplem příliš měkly. Obchodník z Edinburghu Thompson si nechal o 15 let později patentovat jako obruče nafouklá zvířecí střeva, která pak nahradil kůží obalenou kaučukovou hadicí. Roku 1888 si dal irský zvěrolékař John B. Dunlop patentovat pneumatiku.
Jízdní kolo se stalo hojně používaným dopravním prostředkem. O tom svědčí následující údaj z roku 1930 - v Československu tehdy existovalo 50 firem, vyrábějících ročně 100 000 kol.
O využití kol v armádě zde již byla zmínka. V 19. století vznikaly v armádách Británie, Francie, Itálie, Belgie a dalších zemí cyklistické oddíly. Sloužily k průzkumu, přepravě zpráv, lidí, zbraní i munice. Většina zbrojovek na počátku 20. století vyráběla bicykly. A s tím souvisí naše dnešní otázka:
Kolik vojenských cyklistů bylo v 1. světové válce?
Můžete si vybrat ze 3 možností:
Bylo to
a) asi 50 000,
b) asi 100 000,
c) asi 250 000 cyklistů.
Pište sem.
Ze správných odpovědí vylosujeme tři výherce, kteří obdrží malou pozornost Českého rozhlasu. Nezapomeňte napsat svoji adresu. Hodně štěstí.
[
