[398x281]
V dnešním dílu se budeme věnovat historii mezinárodní orbitální stanice ISS v období po tragické havárii raketoplánu Columbia STS-107. Raketoplán Columbia odstartoval dne 16. ledna 2003 na výpravu s označením STS-107, kdy jeho cílem nebyla stanice ISS, ale samostatný výzkumný let po oběžné dráze kolem Země. Start proběhl bez zjevných problémů, až na to, že už během prvních okamžiků po odpoutání raketoplánu od rampy se z externí nádrže obsahující zásoby tekutého kyslíku a vodíku oddělil kus izolační vrstvy.
Prudce narazil do náběžné hrany levého křídla raketoplánu. Sledovací kamery problém sice zaznamenaly, ale odborníci ho po analýze vyhodnotili jako nedůležitý.
Odpadlý kus izolace měl sice přibližné rozměry kancelářského kufříku, ale protože izolaci tvoří pěnový polyuretan s příměsí drceného korku, a je tedy velice lehký, nikoho nenapadlo, že by mohlo dojít k poškození náběžné hrany křídla. Let raketoplánu po oběžné dráze kolem Země proběhl bez problémů. Pak byl zahájen přistávací manévr. Raketoplán musí, jak známo, zbrzdit svoji orbitální rychlost (kolem 7 km/s) o zemskou atmosféru, kdy při vstupu do jejích hustých vrstev vzniká obrovské množství tepla. Před tím je raketoplán chráněn tepelným štítem. Jedna z nejvíce namáhaných částí trupu - náběžná hrana křídla - byla však poškozená, a nikdo o tom nevěděl. Zpočátku probíhal sestup bez problémů, ale s přibývající hustotou atmosféry se objevily první problémy a po chvíli se raketoplán přibližně ve výšce 60 kilometrů nad Zemí rozpadl. Všichni členové posádky zahynuli.
[637x420]
Po této tragické události byly všechny další lety raketoplánů okamžitě pozastaveny. Bylo nutné zjistit přesnou příčinu havárie. Pozastavení letů způsobilo značné problémy se zajištěním provozu Mezinárodní kosmické stanice ISS, která je závislá na pravidelném přivážení potravin, vody, zásob vzduchu, náhradních dílů a dalšího nezbytného vybavení. V největší míře zajišťovaly transport těchto zásob právě raketoplány pomocí italských modulů MPLM. Stanici sice také zásobují ruské lodě Progress, ale jejich nosnost je značně omezená a nelze v nich přepravovat rozměrnější náklady.
Zvažovalo se několik možností:
1. Zastavení výstavby stanice ISS a ukončení provozu raketoplánů: Stanice byla ale tak rozestavěná, že v její tehdejší podobě by ji nebylo možné alespoň přijatelně využívat a provozovat. Vedoucí pracovníci NASA proto možnost tak radikálního řešení odmítli. Pokud by v této době došlo k další havárii raketoplánu, lze s takovou možností počítat. Velikost stanice, počet laboratorních modulů a její zásobování jsou totiž dostatečné, takže případná smrt další posádky a ztráta dalšího orbiteru by už rozhodně nestály za snahu pokoušet se obnovovat lety a kompletně dobudovávat stanici ISS. Navíc při dnešních technických opatřeních je pravděpodobnost další havárie velice nízká.
2. Dohoda o rozšíření spolupráce a finanční podpora Rusku potřebná pro zvýšení počtu vyrobených a vypuštěných nákladních progressů za jeden rok tak, aby bylo možné plně zásobovat stanici ISS: Také tuto variantu nebylo možné uskutečnit, protože ruský závod vyrábějící lodě typu Progress by ani s vysokou americkou finanční podporou nedokázal zvýšit produkci v potřebném množství. Nehledě na to, že k vypuštění jednoho progressu je logicky nutná také vždy jedna nová nosná raketa Sojuz, a na tak výrazné zvýšení výroby složité kosmické techniky nebylo Rusko okamžitě připraveno.
3. Stálá posádka zakonzervuje stanici, vrátí se na Zemi na palubě kosmické lodi Sojuz a zanechá stanici v zakonzervovaném stavu až do obnovení letů raketoplánů: Bylo to řešení možné, ale nepříliš vhodné především z důvodu dlouhodobějších rozpracovaných experimentů, které by se musely za několik let znovu opakovat. Stanice ISS by se navíc stala bezvýznamnou, a bez posádky, která ji běžně každý den udržuje a opravuje, by se mohlo poškodit množství různých zařízení (v konečném důsledku by se pak znovuuvedení stanice do provozu značně prodražilo).
4. Zlatá střední cesta: Spočívala v udržení aktivní činnosti orbitální stanice, byť v nouzovém stavu. Byl zredukován počet kosmonautů pracujících na stanici jako její stálá posádka ze tří na dva a Rusko v rámci svých možností zvýšilo produkci zásobních lodí typu Progress. Za těchto podmínek bylo možné stanici ISS udržet v provozu až do doby, než budou obnoveny lety amerických raketoplánů.
Trvalo přibližně dva roky, než odborníci z NASA vyšetřili příčinu havárie letu STS-107, než byla vytvořena bezpečnostní opatření proti odpadávání izolační pěny z nádrže ET a než proběhly všechny nezbytné náročné pozemní testy. Pak teprve odstartoval raketoplán Discovery k letu STS-114. Podle původního programu platného před havárií raketoplánu Columbia, to měla být ryze zásobovací mise. Nyní k ní bylo přidáno několik dodatečných úkolů - ověření funkčnosti provedených úprav, z nich pak především prověrka nově vyprojektované prodlužovací tyče OBSS (Orbital Boom Senzor System), která po připojení k manipulátoru raketoplánu umožňuje dostat kameru s vysokým rozlišením a laserovou aparaturu ke kterémukoli místu tepelného ochranného štítu. Tím lze odhalit sebemenší poškození. Na zakončení OBSS se může přichytit také kosmonaut, který provede nutnou inspekci a podle potřeby opravu poškozeného místa. Uskutečnil se i nácvik takové opravy. V nákladovém prostoru raketoplánu byl rovněž nový stabilizační gyroskop CMG (Control Moment Gyroscope), který bylo nutno na stanici ISS vyměnit.
[627x479]
Všechny úkoly letu STS-114 byly úspěšně splněny. Znovu se však objevil problém s izolační pěnou. Během startu odpadl poměrně velký kus, dokonce větší, než byl ten, který způsobil poškození a poté i havárii raketoplánu Columbia. Odhalily to záběry z nově instalované kamery na centrální nádrži ET. Úlomek naštěstí nezasáhl žádnou část raketoplánu, ale... Už toto zjištění stačilo, aby generální ředitel NASA rozhodl o dalším pozastavení letů raketoplánů a o novém zjištění všech příčin.
Trvalo další rok, než byly zkušební lety raketoplánu obnoveny. Na stanici ISS proto nadále pobývaly jen dvoučlenné posádky a zásobování zajišťovaly nákladní lodě Progress. Nakonec odstartoval raketoplán Discovery k letu STS-121. Podle původního harmonogramu to měla být rovněž běžná zásobovací mise a tento charakter jí v podstatě zůstal zachován, byť šlo oficiálně o druhý zkušební start po havárii raketoplánu Columbia STS-107.
Discovery odstartoval na druhý pokus (první byl odvolán kvůli špatnému počasí) dne 4. července 2006 a všechny startovní operace tentokrát proběhly bez chyby. Výjimku netvořily ani manévry na oběžné dráze a následné přistání. Výsledek tohoto letu dal americkým raketoplánům druhou šanci k dostavbě Mezinárodní kosmické stanice ISS. Bez větších problémů probíhá dodnes a nám nezbývá než doufat, že dojde až ke zdárnému konci, a že provoz raketoplánů bude v poklidu ukončen.
V příštím dílu se zaměříme na modul Harmony.
