Synové J. S. Bacha
13:40 - 15:00
Wilhelm Friedemann Bach (1710 - 1784) je ze sourozenecké čtveřice nejstarší. Byl považován za velmi schopného varhaníka a jeho současníci měli o jeho hudebních schopnostech velmi vysoké mínění. Friedemannův život se však ubíral v jakémsi neklidu, kterým je často poznamenána i jeho hudba. Byl velkým obdivovatelem kontrapunktického umění svého otce a těžko se vyrovnával s proměnou hudebního stylu směrem od pozdně barokního ke galantnímu. Svá umělecká působiště nalezl nejprve v Drážďanech a později v Halle, kde také zemřel. Jeho nerozměrné skladatelské dílo leželo ladem téměř po celé 19. století. Až teprve v polovině minulého století můžeme hovořit o jakési hudebním vzkříšení Friedemannova díla, které pak přinese svojí kvalitou nejedno krásné překvapení.
Zcela odlišné byly životní osudy Carla Philippa Emanuela Bacha (1714 - 1788) druhorozeného syna J. S. Bacha. I on se vydal nelehkou cestou hudebního skladatele. Své prvé umělecké působiště nalezl na pruském dvoře krále Friedricha II., který jej přivábil svým vřelým vztahem k hudbě. Avšak není vše zlaté co se třpytí a Friedrich II. nenaplnil všechna Bachova očekávání v než doufal (panovník byl sice zručným flétnistou i komponistou, ale mimo to rád vládl, válčil, podléhal hudební módě. . .). Po třiceti letech služby(!) se Bach rozhodl opustit "nevděčný" Berlín a odešel do Hamburku, kde se stal kantorem hamburského Johannea, řídil hudební provoz v pěti chrámech, organizoval a hrál na veřejných koncertech. C. Ph. E. Bach se těšil již za svého života velké úctě a je pravdou, že hovořil-li tenkráte někdo o Bachovi, pak řeč byla zcela určitě o něm. Jeho hudba se zásadně odlišuje od hudby jeho otce; patří do jiné vývojové hudební etapy, která tvořila a prakticky dodnes tvoří nepřehlédnutelný vývojový mezník, jež odděluje pozdně barokní styl od vrcholně klasického. Není výjimkou, že synové, ač zdědí od otců mnohé, vydají se však jinou vlastní cestou. . .
V 18. století existovala vedle významných kulturních center soustředěných do hlavních metropolí tehdejší Evropy, i jakási lokální, skoro by se dalo říci vedlejší umělecká produkce. Ta se shromažďovala většinou ve velmi skromných podmínkách na příslušném panství aristokrata a žila svým vlastním životem. Podobným "státečkem" uprostřed státu bylo i město Bückeburk v severozápadním Německu, jehož kulturní a hudební duší byl Johann Christoph Friederich Bach (1732 - 1795) třetí syn J. S. Bacha. Hraběcí dvůr v Bückeburku patřil k jedněm z nejkulturnějším dvorům v Německu a Christoph Bach na něm strávil 45 let služby. O tomto třetím Bachovi se již za jeho života moc nehovořilo, neboť působil velmi nenápadně; byl nekonfliktní a zcela ponořen do hudby. Ze sourozeneckého kvarteta bratří Bachů je mu vždy vyhrazeno poslední místo a to většinou především pouze do počtu. O hudbě J. Ch. F. Bacha se pak mluví ještě méně a dnes se prakticky téměř nehraje.
Johann Christian Bach (1735 - 1782) je v porovnání se svými bratry učiněný světoběžník a kosmopolita. Ač nejmladší, tak jako první a jediný z nich opustil záhy Německo a vydal se za hudbou po osvícenské Evropě. Prvé působiště, po krátkém pobytu u svého staršího bratra C. Ph. Bacha v Berlíně, nalezl v Itálii. Ta jej přilákala svojí zpěvnou hudbou, kterou Christian Bach od mládí obdivoval, a které zůstal věrný. Po četných neshodách se svým milánským zaměstnavatelem hrabětem Littou, jehož přáním bylo aby komponoval chrámovou hudbu a nikoliv opery, odešel Bach do Londýna. To se událo na pozvání královského páru v roce 1762 do jehož služeb tímto vstoupil. Tato "změna podnebí" vynesla Johannu Christianu Bachovi nesmrtelnou slávu předního anglického skladatele. Christianovy londýnské hudební úspěchy jsou plně souměřitelné s triumfy jeho barokního krajana a předchůdce Georga Friedricha Händela. J. Ch. Bach vstoupil do hudebního povědomí 18. století jako úspěšný autor oper, symfonií, koncertů a komorních instrumentálních skladeb. (byl jedním z prvních, kteří začali komponovat tzv. koncertantní symfonie). Jeho hudební styl, vycházející ze zpěvného "italského allegra" tvoří důležitý mezník ve vývoji hudebního klasicismu 70. let 18. století. Ne náhodou můžeme vystopovat velkou stylovou spřízněnost mezi díly J. Ch. Bacha a tvorbou z téže doby W. A. Mozarta; Johanna Christiana Bacha tak lze s úspěchem pokládat na poli instrumentální hudby za významného Mozartovského předchůdce.
