Bach a české země

17:00 - 17:30

Mezi doklady vyspělosti kterékoliv národní kultury se počítá i to, zda a v jaké míře vstoupila do kontaktu i se zahraničními tvůrčími velikány té či oné epochy. V případě české hudby se tak dálo nejvíce v 18. století. Tehdy se v nějaké podobě setkaly s naší zemí a jejím hudebním životem životní dráhy a tvůrčí činnost i takových velikánů, jako byli Bach, Vivaldi, Gluck, Haydn, Mozart a Beethoven. 

Vstupu tvorby J.S.Bacha do českých zemí se ovšem kladly do cesty bariéry konfesijní, existující mezi luterským Saskem a naší zemí. Také jeho silně kontrapunktický kompoziční styl představoval pro českou hudebnost té doby značnou překážku, takže ani jeho Sanktus, zaslané hraběti F.A.Šporkovi, nezanechalo u nás stopy. Na začátku 19. století začali pražští klavírní pedagogové a pak varhanická škola zařazovat Temperovaný klavír mezi povinnou literaturu svého oboru. V redukované podobě se u nás objevily Matoušovy pašije, teprve v 80. letech 19. století provedl orchestr konzervatoře jednu větu z jednoho Braniborského koncertu. Interpretační předpoklady bachovského slohu zůstaly českým hudebníkům, tradičně orientovaným k italské kantabilní melodice, na dlouho vzdáleny. Až doba gramofonových nahrávek umožnila u nás poznání obrovského rozsahu chrámové i světské kantátové tvorby Bachovy. - Podstatně méně je u nás i v zahraničí známo, že Bach nalezl jeden z četných inspiračních zdrojů pro své chrámové skladby také v tradici české bratrské duchovní písně. Vlastnil totiž také jeden bratrský zpěvník, vydaný roku 1538 v německém překladu v Ulmu a čerpal z něj - někdy slova, někdy melodie, někdy obojí - vícekrát tématický materiál pro své varhanní předehry, některé kantáty a dokonce i pro Janovy pašije.