Český lev se nedívá na Film. Nemá čas, pracuje pro průmysl

Zatímco kritici, kteří nejsou vždy nutně blázniví cinefilové posedlí výhradně uměleckými filmy, ale i obyčejní zaujatí diváci, favorizují film Já, Hepnarová, akademici (tedy lidé, kteří kdy profesionálně nějak přišli do kontaktu s filmem) projevují nadšení pro velkofilmy jako Masaryk či Anthropoid. Je to jistě částečně tím, že Masaryk se do výběru kritiků nedostal, protože měl premiéru velmi pozdě ke konci roku, přesto je vidět jasná tendence ke kinematografii velkých bijáků, jak s oblibou říká ředitel festivalu v Karlových Varech Jiří Bartoška. Pro Akademii je bijákem i spíše komorní film Jana Hřebejka Učitelka, který v očích kritiků naopak moc nezaujal.

Z filmu Učitelka|foto: A-Company CZ

Akademie chápe film coby tradiční průmysl, v němž je důležitější podívaná a jisté obrazové velikášství než hledání nové zajímavé výpovědi. Fixuje zaběhnuté a dávno objevené, u něhož se oceňuje dokonalost a hutnost naplnění diváckých, společenských a finančních rámců, které jsou pro jednou dané a existují tu jako „železná klec kinematografie“ minimálně od vzniku velkých filmových studií. Není jistě náhodou, že oba preferované filmy – Athropoid a Masaryk – produkují z velké části zahraniční studia. Akademie ukazuje film ve veřejném prostoru jakožto reprezentaci kapitalistického průmyslu a kapitalistického systému vůbec. Obvykle zmiňované hledisko zábavnosti a relaxační funkce umění tu sice hraje určitou roli, avšak jen okrajovou. Hlavní je ekonomická logika opakované, dopředu zajištěné masové výroby, s níž souvisí i příslušné vymezování vkusu publika, jež se mimo jiné děje i prostřednictvím cen, jakou právě je Český lev.

APD|foto: Falcon filmová distribuce

Kritici do hodnocení filmu a jeho smyslu pro společnost naopak vtahují nevýrobní hlediska, ať už sociologická, společensko-vědní nebo čistě filmově-estetická. Ta jsou z vlastní zkušenosti každoročně hlasujícího nakonec vždy nejdůležitější. Filmovost, o niž jde jistě i akademikům, je ale chápána úplně jinak. Jako by se při předávání Lvů v Rudolfinu dávaly ceny zcela jinému Filmu než na kritickém večeru v Arše. Jednou je to cena zábavní divize průmyslu, podruhé cena za umění dívat se a ukazovat, cena za umění myslet obrazem.

Čtěte také:

Ceny v současném světě hrají podstatnou roli, protože v konkurenčním mediálním prostředím dokážou přitáhnout pozornost i těch, kteří by si jinak nevšimli. Tím se ale zároveň nastavují obecnější hodnotová kritéria. Proto také umělecké branže usilují o to, aby cen bylo dost a dost. Primárně se však nehraje o hodnotu díla, nýbrž o sílu pozornosti, která pak plní kasy a platí nové výrobní rozpočty, dává nové možnosti prodeje. I kritici usilují ve svém hlasování o pozornost pro vybrané filmy (a možná i pro sebe), ale primárně hlavně o to, aby kvalitní filmovost mohli sdílet všichni.

Je s podivem, že se tyto dvě linie filmového souzení v Česku tak radikálně rozcházejí v názoru právě v době, když jsme si už dávno zvykli nerozlišovat mezi vysokým a nízkým, konzumním a nezávislým, protože jsme nejen s postmoderními mysliteli došli k závěru, že hlavní jsou cesty a možnosti interpretace, které dílo nabízí. Něco divného – zdá se – stalo se v českém Filmu…anebo jinak – kritika možná konečně začíná být opravdu potřeba. Mnohem, mnohem, mnohem víc než kdykoliv předtím…