Obecní starosti nejsou starost o obec. Proč se Miroslav Petříček přimkl k Michalu Horáčkovi?

22. únor 2017

Od skutečného učitele-filozofa se toho většinou moc nenaučíte, tedy co do počtu mouder a přenositelných zkušeností. Vždy se v posledku ukáže, že to hlavní je setkání s určitým stylem či způsobem vidění a kladení otázek. Setkání se světem, s procesem myšlení, který je důležitější než faktické výstupy, s nimiž lze nakládat jako se zbožím směnitelným na trhu myšlenek.

U čerstvého šestašedesátníka Miroslava Petříčka se k tomu ještě přičítá nikoli proklamovaná, nýbrž žitá nutnost „stát uprostřed věcí“, neutíkat se před světem do bezpečného kabinetu myšlení, nýbrž myslet veřejně, tam, kde se polis snaží hledat sama sebe.

To je zřejmě i důvod, proč se profesor Petříček přimkl k Michalu Horáčkovi, kandidátovi na prezidenta. Přesto je namístě i neskrývaný údiv, neboť filozof by ve svých 66 letech mohl vědět, jak marná bývá filozofická snaha kultivovat politickou debatu. Filozof, který dle tradice pečuje o duši, tedy i o duši obce, by měl vědět, že se se svým životním stylem do prostředí politiky nehodí. Že je tu dokonce cizorodým prvkem, neboť většinou směřuje zcela opačným směrem než přirozeně masové tendence politiky.

A tak i profesor Petříček bude radit „nezjednodušovat věci“, vidět „komplexnost dnešního světa“, a odtud tudíž ve všem vycházet, zatímco politická komunikace si žádá shrnutí poznání do pár hesel, která jsou tak jednoduchá, že je pochopí i méně inteligentní volič. Filozof vychází z otevřenosti, což by měl následovat i jeho prezidentský kandidát, přičemž je zjevné, že politické proudy zurčí chutí uzavřít se, být pro sebe, a to zdaleka nejen v malém Česku, nýbrž i v zemích tradičních velkých kultur.

Otevřenost je výzvou ke zjinačení. K přijetí myšlenky, že moje identita není daná, nýbrž že se v každodenních srážkách se světem vždy znovu nachází a může být i vážně otřesena objevem vlastních iluzí. Taková otevřenost je výzvou k přijetí nejistoty, k výkonu jakési metodické skepse, v níž se nezjevují pevné hodnoty, nýbrž náš proměnlivý vztah k idejím. A o tento vztah nakonec i jde.

Tato filozofova inspirace nicméně stojí v protikladu ke každé politické kampani, neboť jejím smyslem není lidi znejistit, nýbrž naopak nabídnout jim jistoty. Nabízet nejistotu jako jedinou jistotu světa je sice filozoficky důsledné a správné, s politickým diskurzem se však takové motto míjí a těžko s ním vyhrajete nějaké volby. Pro filozofa je svět problém a správná, přesná otázka je pro něho důležitější než odpovědi, po politikovi se však žádá, aby přinášel odpovědi i na věci, na které se nikdo ani neptá.

Míjení politika a filozofa v moderní době nemůže být snad ani větší. Je to i proto, že filozof myslí „starost o obec“, trápí se duší obce, zatímco politik hledá řešení „obecních starostí“, což není totéž. V prvním případě je totiž politika životní výkon, součást filozofického života chápaného jako úkol vytvářet existence; ve druhém případě se politika stává každodenním rozhodováním praktických problémů, které nutně nemusí mít žádný širší kontext.

Angažmá filozofa v politickém provozu se jeví jako anachronická výstřednost, kterou si politik usilující o hlasy mas nemůže dovolit. Snad jen jako intelektuální relaxaci či coby vhodné doplnění svého poradenského „dream teamu“. Osobní libůstky a marketingový efekt ale nemají s filozofickým vhledem nic společného.

Filozof má vůči politikovi tu výhodu, že i když stojí trochu mimo, stojí díky své otevřenosti vždy uprostřed věcí, a tedy vždy již nějak „na správném místě“. Politik stojí správně jen tehdy, rezonuje-li jeho chápání obecních starostí s dostatečným množství lidí, kteří ho svou mocí v politice udržují. Filozof ručí odpovědností za sebe, politik odpovídá za ostatní.

Profesor Petříček tedy přece jen učí i svým poradenským vstupem do politiky. Dokládá na sobě, že filozofie může být politice užitečná jedině jako naprosto cizí, radikálně odlišný element, jehož podrývavost vede politika k pečlivějšímu usebrání a vyjasnění situace. Tu a tam lze možná ještě převzít dobrou otázku, jinak se ale „šílencům nejistoty“ v politice lépe vyhnout. Pokud nechcete jít jejich cestou, těžko vás v politice něco naučí…

Psáno pro Hospodářské noviny

autor: Petr Fischer

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka