Výstava Ai Wej-weje v NG naráží na hranici umění a reklamy
V moderním světě, který se na začátku 21. století proměnil v „krajinu všeobecného mediálního zprostředkování“, se velmi obtížně rozlišuje mezi reklamou a osobitým činem či gestem.
Děje se tak dokonce i v umění, kde se bojuje o pozornost stejně mohutnými a násilnými prostředky jako v politice nebo v byznysu (ostatně: ne nadarmo se o umění hovoří jako o byznysu svého druhu). Konkurence je obrovská, pole nevyřčeného se zúžilo, přemíra obrazů nás okrádá o vlastní představivost. A tak i umělec, nechce-li zůstat přehlédnut a přeslechnut, musí buď křičet víc než ostatní, nebo vytvořit dílo v marketingové silném kontextu, takže si jej nutně všimne i ten, kdo by jinak neslyšel, protože by se nezajímal. Dílo je třeba mediálně postavit před oči takovým způsobem, aby nešlo uhnout pohledem. Budete se dívat, i kdybyste na krásně nechtěli!
V Praze se tak aktuálně stalo v případě Zákona cesty, nejnovějšího artefaktu světové umělecké celebrity Ai Wej-weje. Obrovský nafukovací člun s mnoha černými anonymními pasažéry na palubě, je temným symbolem uprchlické krize. Stojí v atriu Veletržního paláce jako výčitka a výzva k přemýšlení zároveň. Aiovi se podařilo ve zvětšení měřítka na dimenzi výstavního prostoru upozornit na nepředstavitelnost velikosti lidského problému, jemuž čelíme a před nímž se schováváme. Vystavit nadmíru, která se obrovitostí blíží klenuté nebeské báni, s níž Immanuel Kant spojoval kategorii vznešena, to je nejsilnější umělecké gesto Ai Wej-weje.
Vznešeno přemíry a nesmírnosti však v proudu diskusi nad dílem slavného umělce, díky němuž je teď slavná i Národní galerie, Praha a celá Česká republika, zůstalo v hlubokém temném stínu. Zbyly prvoplánová, povrchní otázka angažovanosti a politizace umění, a také mediální kampaňovitá ozvěna, která zvětšovala Aiovo dílo do rozměru světodějné události. Jako by jen podvědomě kopírovala jeho práci s měřítkem pozornosti.
Je-li smyslem moderního umění činit viditelným něco, co vidět není nebo dokonce co se zdá nezobrazitelné, pak Ai splnil svůj umělecký úkol právě jen v oné nesmírnosti. Bez tohoto ohledu se z jeho instalace v NG stává možná až dětinská ilustrace něčeho, co už všichni někde dávno viděli. Setkání s fyzickou přítomnosti člunu s uprchlíky je jistě důležitá dotyková zkušenost, z hlediska umění jakožto otevírání neviditelna se toho ale mnoho neděje. Ai toliko zkoumá možnosti lidské optiky, což v umění není žádná novinka. Dalo by se tak v krajní kritické pozici dokonce říct, že kdyby se jeho instalace netýkala uprchlíků, nikdo by si jí moc nevšímal, protože je umělecky chudá, ne-li povrchní či rovnou vyprázdněná. Není za ní víc než zručná práce s médii a veřejností, což se možná umění v mnohém blíží, za součást umělecké instituce ale ještě prohlášena nebyla.
V umění se dlouho vede boj mezi dekorativností a jistou esencialitou krásy, jíž je jakékoliv přikrášlování cizí. Dekorace je pro umělce zločin, jakkoliv se pochopitelně v dějinách objevují desítky dekorativistů, kteří se prohlašují za umělce. V mediálním věku, v němž se umění možná i ze strachu o svou holou existenci, ohroženou celkovým nezájmem společnosti o skutečnou tvorbu, uchýlilo k reklamním trikům, bychom zřejmě k dekoru měli zařadit i dalšího parazita či nepřítele umění - totiž ilustraci.
Na dílech jako je to Aiovo, třeba to ve Veletržním paláci, je pěkně vidět, jak ošemetné je pouhé ilustrovaní skutečnosti uměleckými prostředky. Z umění časem nezůstane skoro nic, co by stálo zato, přetrvává jen vzpomínka na mediální bouři, která se odhaluje jako bouře pro bouří. Místo umění pro umění pozornost pro pozornost.
Silné politické gesto, které bylo původně míněno i jako gesto umělecké, se tak právě pro svou ilustrativnost, rezignující na otevírání nového sociálního či jiného pole viditelnosti, mění v obyčejnou a všudypřítomnou virtualitu.
Ale abychom Aiovi a jeho českým piaristům v NG nekřivdili, vraťme se k motivu přemíry či nepředstavitelné velikosti. Tam někde je Ai Wej-wej umělec, o všem ostatním se dá vážně a přesvědčivě pochybovat.
Psáno pro Hospodářské noviny
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
