Závrať zvaná Sherlock

Empatický kritik by rád vyšel vstříc první polovině názorů, protože pevně cítí, že feťáctví a politická akčnost jsou jen vnější charakteristiky, které sice prvoplánově berou pozornost, ale s hlavním záměrem tvůrců nemají nic společného. Ztěžuje mu to však psychedelická rychlost série, skrze níž se divák dostává do zvláštní závrati zvané Sherlock, z níž může jen velmi nesnadno vystoupit, aby provedl základní analýzu, která ho alespoň na chvíli postaví zpátky na zem, do pevnějšího časoprostoru, aby se nadechl, přijal a mohl se dívat a účastnit, prožívat dál.

Potlesk pro nového Sherlocka je spíše výsledkem hypnotického uhranutí nadzemským tempem obrazových sekvencí než výrazem vědomého, analytického či intuitivního vhledu do smyslu celé věci. A pak také – je opojné souhlasit a jásat a být tak součástí trendy proudu.

Vrstvení děje, kroucení (twistering) prostoru a času probíhá ve čtvrté sérii velmi překotně a chrlivě – což není úplně na škodu, každopádně to není samoúčel, svět virtuálních psychických toků se opravdu blíží rychlosti světla – ale tělesná schránka diváka bohužel přirozeně nezvládá tolik co zdánlivý nadčlověk Sherlock, takže má opravdu občas obyčejnou potřebu pauzy na nový hlubší nádech. Podobně se ostatně občas děje i našemu hrdinovi, který – vzdor železné, supermanské pevnosti tělesné konstituce – naráží na limity těla. Ale takových míst k nadechnutí je až žalostně málo, a tak se může docela dobře stát, že nadšený potlesk pro nového Sherlocka je spíše výsledkem hypnotického uhranutí nadzemským tempem obrazových sekvencí než výrazem vědomého, analytického či intuitivního vhledu do smyslu celé věci. A pak také – je opojné souhlasit a jásat a být tak součástí trendy proudu.

To, že celý seriál o Sherlockovi je pokusem vdechnout virtuální literární figuře, která je součástí světové kultury, konečně pevnější tělesnost, je jistě problematická teze, ale není od věci si na ní trvat. Ostatně od první televizní sezóny této série sledujeme pokus vdechnout chladné detektivově dedukci citový rozměr, tedy sensibilitu, která je bez těla nemyslitelná, která je vlastností těla, dokonce JEST tělem. V jistém smyslu je to doplněk k postavě Sherlockově, který ale přináší její scelení či prohloubení, každý jak chce. Snad i proto se musí hlavní postava nekonečně tříštit ve virtuálním světě informací a představ a přivádět tak sebe i diváky k závrati, v níž se nakonec skrývá tajemství světa i – jak praví slavný Goethův citát – krása. Krásné tajemství?

V Doyleově románu hraje roli Sherlockova doplňku detektivův přítel Watson. Jeho citlivost k věcem lidským vyvažuje Sherlockovu odtažitost, která ale nemusí být podstatou vyjevovanou na povrch, nýbrž jen vnější maskou, personou. Sherlock z dílny BBC není ničím jiným než rozkládáním detektivovy persony a odhalováním jeho ledví.

Totéž ovšem platí o Watsonovi, který si naopak hledá svou snesitelnou veřejnou tvář i vnitřní rozumovou jistotu, kterou mu částečně brala Sherlockova deduktivní a pozorovatelská virtuozita. Vzhledem k tomu, že Watson hraje u Doyla roli jakéhosi Sherlockova alter ega a Sherlock se zase jeví jako snová či vizionářská Watsonova představa geniálního detektiva, kterým se při psaní vzpomínek postupně stává, lze britský seriál rovněž vnímat jako práci k definitivnímu sjednocení obou postav v jedno veliké Self lidského Detektiva.

Rámec je dán, kam až se při naplňování tohoto schématu v sérii dojde, je nekonečně otevřené. Proč? Protože terén, na němž se skrze Sherlocka a Watsona pohybujeme, není individuální psychika jednoho či dvou (dvojjediného) individua, nýbrž půdorys kolektivní psyché světa. Sherlocka a jeho vnitřní dvojče (ale platí to i naopak) lze tedy postavit kamkoli, aby se hra rozběhla. Hranice Doylových románů jako původního časoprostoru sherlockovské televizní variace byla přece už dávno překročena. Otevřela se tak cesta k nekonečnému hledání, k seriálu, který může kdykoliv skončit, ale také kdykoliv pokračovat. Sherlock věčný, tak jako závrať vnitřního života. I když Poslední případ se blíží (nedělní večer ČT2) a může být opravdu poslední.

Pro duševní zdraví nás všech by bylo dobré, kdyby tomu tak skutečně bylo. I když pochybnost o konci se vtírá vždy, a tentokrát je opodstatněná. „Poslední“ díl Sherlocka se totiž v originále jmenuje The Final Problem – poslední, závěrečný, definitivní, ale také rozhodující problém (co je u Sherlocka centrální otázkou?) – a jeho řešení se může ještě mnoho let táhnout. Důvod je jediný – slastná a opojná je závrať zvaná Sherlock...