V Domově sociální péče ve Skalici u Litoměřic žije téměř stovka mentálně postižených obyvatel, mnozí již od raného dětství. Prožili zde často i desítky let a zažili zde jak mnohaletou tvrdou ústavní "výchovu" bez možnosti opuštění areálu, tak i proměny posledních let, kdy jsou jim brány okolního světa postupně otevírány. Vyhlížejí jimi ven a touží nebýt na světě zbyteční. Pamatujete si na Foresta Gumpa? Neustále měl na paměti, co říkala jeho máma, a část jeho úspěchu spočívala právě v podpoře a povzbuzení, které od ní dostával. Umíme ale i my podpořit a povzbudit "odlišné" lidi?
Lidé s mentálním postižením jsou rovnoprávnými občany naší vlasti. Mají stejná práva a údajně i možnost žít nezávislým způsobem života. Je to však realita, nebo jen mýtus? Mají mentálně postižení v naší společnosti skutečně stejné životní příležitosti? I přes značné pokroky v této oblasti zůstává i nadále v České republice většina lidí s postižením bez možnosti zvolit si svůj domov, většina je stále ve velkých ústavech a zbavena svéprávnosti. Chtějí tam být? Nebo touží po tom, aby nebyli vyčleňováni ze společnosti a aby mohli žít v běžném prostředí uprostřed ostatních lidí? Jaké jsou jejich sny? Nebojí se okolního světa? A naše společnost? Nebojí se pro změnu ona jich? Dokáže je přijmout takové, jací jsou? Na tyto a další otázky se snaží najít odpověď hodinový rozhlasový dokument Miroslava Valeše, natočený ve spolupráci s Gabrielou Albrechtovou a nazvaný Z ústavu do domova. Vysíláme ho na Českém rozhlase 3 - Vltava v rámci pravidelného Radiodokumentu ve středu 10. února ve 21.45 hod.
[
