OSUDY - Jan Slavík: Válečný deník historika

Národní muzeum v Praze. Právě tady ukrýval Jan Slavík části rukopisu svého válečného deníkuFoto:  Národní muzeum

Poválečný strojopis deníku historika Jana Slavíka (1885-1978) našel editor Jaroslav Bouček v archivu Národního muzea v Praze.
Strojopis obsahuje deníkové záznamy od října 1939 do května 1945. Některá období deníkové záznamy nezachycují, např. extrémně nebezpečnou dobu heydrichiády (květen-září 1942). V době, kdy bylo oznámeno vyhlazení Lidic, vytknul Slavíkovi jeho syn, že svými zápisky ohrožuje celou rodinu, a požadoval zničení deníku. O tom, jak historikovi na těchto komentářích záleželo, svědčí to, že na oklamání rodiny spálil deníky ze svého mládí a z období první světové války...
Osmidílný pořad z cyklu Osudy připravil Petr Turek. Účinkuje Petr Adler.

„Za druhé světové války, když nacisté sráželi hlavu každému, kdo odmítavě kritizoval činy ,Vůdcovy‘, komentoval jsem téměř denně činy a projevy nacistických předáků. Nemaje možnost projevu tiskem nebo slovem, vrhal jsem na papír své diagnózy konce strašné světové řeže. Pokládal jsem za svou povinnost historika vůči sobě samému napsat, jak věc vidím.“ Těmito slovy se Jan Slavík v padesátých letech vrátil ke smyslu svých válečných zápisků. 

Historik Jan Slavík (1885-1978) byl jednou z nejvýraznějších osobností českého dějepisectví v meziválečném období. Od mládí se věnoval problematice ruských dějin a jeho studie založené na srovnání ruské revoluce s průběhem a výsledky předcházejících revolucí trvale obohatily historickou vědu. Podnětný Slavíkův přístup se projevil zejména v knihách Lenin (1934) a Leninova vláda (1935). Zároveň Slavík výrazně vystupoval v otázkách smyslu a pojetí českých dějin jako nejvážnější oponent svého učitele Josefa Pekaře a kritik pozitivistické faktografičnosti Gollovy školy z pozic sociologického výkladu dějin, který podal Max Weber a u nás T. G. Masaryk. 

Jako temperamentní publicista Slavík často zasahoval do politických debat. Ve třicátých letech vystupoval proti nastupujícímu fašismu a hájil čs. politiku před výpady Henleinovy strany, po II. světové válce protestoval proti zavádění nových totalitních metod, což mu vyneslo zatčení v únoru 1948 a dlouhodobé umlčení, které trvalo, s výjimkou období Pražského jara, až do jeho smrti. 

V brožuře Německý postup proti Slovanům a jeho sudetoněmecký agent (Praha 1938) Slavík bezprostředně a ostře odpověděl na Henleinovy karlovarské iredentistické požadavky a ukázal, že názory Henleina a nacistických ideologů nejsou nové, ale navazují na německou „teutonskou psychologii“ 19. století, která razila představu vyvoleného německého národa. Uveřejněná brožura byla později protektorátními úřady zabavena a Slavíkovi hrozilo vyšetřování. 

Slavíkův válečný deník zprvu vyjadřuje autorovo zklamání ze zrádných spojenců Anglie a Francie, což posléze změnil až po pádu Francie příkladný odpor britského impéria. V častých komentářích k oficiálnímu protektorátnímu tisku se jeho kritický duch v odhalování lživého a demagogického diskursu blíží poloze knihy romanisty Victora Klemperera Jazyk Třetí říše, v níž Klemperer přinesl fundovanou duchaplnou kritiku nacismu i kritiku jazyka tehdejší totalitní společnosti. 

Psaní válečných deníkových zápisků znamenalo velké nebezpečí: za pouhý nesouhlas s oficiálními názory hrozil těžký postih. K charakteru záznamů v deníku se váže tato metodická glosa z 11. 5. 1940: „Zásadně nečtu, co jsem dříve do bloku napsal. Snad se tam najdou gramatické, slohové i logické ,perly‘, ale při záznamech nechci být ovlivňován staršími svými diagnózami. Až po skončení války, dožiji-li se toho, [přečtu si], co jsem denně vrhal na papír bezprostředně bez velikého přemýšlení. Co píši, je okamžitá reakce na zprávy a dojmy.“ Jednotlivé rukopisné bloky Slavík hned po dopsání ukrýval za pomoci historiků J. Charváta a E. Janouška v archivu Národního muzea a archivu Ministerstva zemědělství. Dvě pasáže ze začátku války otisklo v létě 1945 Svobodné slovo, ale další pokračování vedoucí představitelé národně socialistické strany zarazili „s ohledem na Západ i Východ“. Poválečný strojopis deníku našel editor Jaroslav Bouček v pozůstalosti novináře Václava Chába, uložené v archivu Národního muzea v Praze. 

Strojopis obsahuje deníkové záznamy od října 1939 do května 1945. Některá období deníkové záznamy nezachycují, např. extrémně nebezpečnou dobu heydrichiády (květen-září 1942). V době, kdy bylo oznámeno vyhlazení Lidic, vytknul Slavíkovi jeho syn, že svými zápisky ohrožuje celou rodinu, a požadoval zničení deníku. O tom, jak historikovi na těchto komentářích záleželo, svědčí to, že na oklamání rodiny spálil deníky ze svého mládí a z období první světové války...
Osmidílný pořad z cyklu Osudy připravil Petr Turek. Účinkuje Petr Adler.