Kapucínské pastorále. Odkaz kněze, řeholníka a básníka Jiřího Jana Víchy prizmatem bližních

9. listopad 2015

Jiří Jan Vícha (1923 – 1997) byl kněz, řeholník a básník, kterého pobyt v kriminálu v době komunistického režimu inspiroval k tvorbě duchovní poezie. Psaní veršů se pro něj stalo literární očistou - způsobem vyjádření myšlenek, pocitů a úvah, které prozrazují otevřenost Víchova pohledu na svět i sebe sama.

Moje dokumentární pouť po stopách života a tvorby Jiřího Jana Víchy začala v době, kdy se mi dostaly do rukou publikace naplněné jeho poezií. Inspirován hloubkou jeho literární tvorby, jsem se snažil zachytit odkaz člověka navýsost duchovního. Zmapovat osud člověka, kterého poznamenal pobyt v kriminálu, z něhož vyšel po šesti letech – a to i s vlastními básněmi, které později svěřil jednomu ze spolubratrů. Kapucín Pavel Uhřík se ujal úkolu správce díla odpovědně. I díky němu byla poezie pátera Víchy nedlouho po jeho smrti vydána v publikaci Verše psané pro mlčení... Je na místě zmínit, že předmluvu do graficky poutavé knihy naplněné duchovní poezií a černobílými fotografiemi Tomáše Vážana tehdy napsal kardinál Špidlík. Psal se rok 1997. I díky této knize se tak čtenáři mohli seznámit s velkou částí uměleckého díla již nežijícího básníka. Inspiraci k psaní přitom tento kněz nacházel i v dobách, které tvorbě s duchovním přesahem nepřály.

03509853.jpeg

Jiří Jan Vícha se narodil v roce 1923 ve slezském Skřipově. Ve druhé polovině 40. let vstoupil do řádu menších bratří kapucínů a v létě roku 1948 byl řádně vysvěcen. Spolu s dalšími řeholníky byl po násilném vyklizení klášterů internován a sloužil u PTP. Poté se živil jako řadový zaměstnanec na Ostravsku. I během 50. let přitom působil jako evangelizátor tajně vyučující někdejší bohoslovce nebo zájemce o františkánskou spiritualitu. To se Víchovi také stalo osudným. Na začátku následující dekády byl zatčen a odsouzen k odnětí svobody za údajnou velezradu. Během věznění ve Valdicích se setkal s teology Josefem Zvěřinou a Otou Mádrem, a také s básníkem Josefem Kostohryzem. K tvorbě ho inspiroval i básnicky nadaný kněz a pozdější opavský děkan Josef Veselý, který byl souzen ve stejném procesu jako Jiří Jan Vícha. Převážná část Víchových básní vznikla právě ve valdickém kriminále, kde kněz strávil sedm let života. Verše tam vybrušoval podobně jako sklo v místní dílně. V roce 1972 páter Vícha přednesl své básně i v pražské Viole. K dalšímu plánovanému vystoupení na oblíbené pražské kulturní scéně však už nedošlo. Pro tehdejší režim byl umělcem nežádoucím. Víchovy verše tak během období takzvané normalizace vycházely převážně v samizdatu.

03509850.jpeg

Nejdůležitější pastorační léta kněz coby tajný provinciál kapucínského řádu strávil ve Fulneku. Zapadlé městečko mezi Opavou a Novým Jičínem se za normalizace stalo střediskem utajených aktivit českých kapucínů. Několik z nich bydlelo na faře bývalého kláštera augustiniánů, zatímco na stráni přes údolí chátral bývalý kapucínský konvent. Jiří Jan Vícha se stal oblíbeným a aktivním exercitátorem. Duchovní cvičení byla jeho pastorační doménou. Kapucínští řeholníci se po legalizaci církevních řádů do Fulneku navrátili jen krátce a město nakonec v polovině 90. let opustili. Jejich stopy jsou tam přesto patrné. Díky kapucínům byl ještě v předlistopadové éře opraven zdejší chrám, který patří k perlám moravské barokní architektury. Tehdy však málokdo z farníků věděl, že aktivní pan kaplan, schopný sehnat střešní krytinu, je také vytříbeným básníkem, který svými texty později přispěje do katolického kancionálu.

03509849.jpeg

Verše Jiřího Jana Víchy poprvé oficiálně vyšly v roce 1991 a o rok později je vysílal Český rozhlas. Básníka zvali také na setkání poetů, která v 90. letech probíhala na moravském hradě Bítov. Páter Vícha se však plně věnoval především obnově legální činnosti kapucínského řádu. Tehdy vedení české provincie předal do rukou dnešního emeritního biskupa Jiřího Paďoura. V druhé polovině dekády se zdravotní stav Jiřího Jana Víchy prudce zhoršil a druhdy svižný a bystrý kněz ulehl na lůžko. Postižen Alzheimerovou chorobou v roce 1997 zemřel v Choryni u Valašského Meziříčí. Stalo se tak v řeholním domě pro přestárlé duchovní osoby v blízkosti řádových sester Svatého Kříže, které dlouhá léta vedl při exerciciích. Víchova poezie dodnes zůstává skrytým pokladem české duchovní literatury. Ví se o ní v kruzích zasvěcených, méně už mezi širší kulturní veřejností. Životní příběh pátera Víchy svědčí nejen o jeho uměleckém nadání, ale i oddaném pastýřském působení, které se nám z odstupu let jeví jako neokázalá svatost naplněná duchovní službou pravdě a bližním.

Čtěte také: Archiv všech dostupných dokumentů

autor: Petr Slinták
Spustit audio