Za dokumentem Ludvíka Vaculíka

Výňatek z manifestu 2000 slov, jehož autorem je Ludvík Vaculík (archivní snímek). |foto: koláž iROZHLAS.cz,Fotobanka Profimedia

Když jsem se mnohem později dozvěděla, že Vilém Faltýnek náhodou našel r. 2007 v rozhlasovém archívu pár pořadů od Ludvíka Vaculíka, o kterých se předtím nic nevědělo, byla jsem velice zvědavá.

Poslech mne překvapil: více než 50 let staré pořady ještě stále dýchají - a jsou v mnohém progresivní i v dnešním kontextu. Obecně se říká, že v této zemi začala dokumentární tradice až po r. 1989. Důvody jsou zřejmé: před 1948 nebyla vyvinutá technika na to, aby reportér mohl jen tak jezdit na natáčení mimo studio. Přenosné magnetofony se začaly objevovat během 50. let, ale tehdy politické klima dokumentu nepřálo.

Ludvík Vaculík: Český snář|foto: Tomáš Vodňanský,Český rozhlas

Tak se stalo, že české dokumenty se začaly točit mnohem později než v západních zemích, teprve po r. 1989 radiodokumentarista Zdeněk Bouček tento žánr vzal za svůj a začal ho na zelené louce budovat u nás. Tak jsme alespoň začátek rádiového dokumentu zvyklí vnímat.

Ludvík Vaculík působil jako redaktor vysílání pro mládež v Československém rozhlase od roku 1959 do roku 1965. V tomto období točil a vytvářel pořady pro Mikrofon mladých a cyklus Včera mi bylo patnáct.

Ludvík Vaculík

Jeden z pořadů, který byl nalezen v archivu, se jmenuje „Markéta touží po řece aneb jak je život těžký.“ I když tenkrát v roce 1963 se tento žánr nazýval „problémový pořad“, má podle mého mnoho společného s dnešním dokumentem. V r. 1965 Josef Branžovský pořad o Markétě popsal jako: „...snad nejčistší dívčí rozhlasový portrét, jaký známe“ (Sborník problémových pořadů Ludvíka Vaculíka).

Dnes to je 53 let, co Ludvík Vaculík točil s Markétou, která byla vyhozená z práce a zřejmě měla větší tužby, než jí společnost dovolovala. Jak se nyní poslouchá, si můžete sami ověřit. Poslech kupodivu může vést i k tématům, která v roce 1963 autor na mysli mít nemohl.