Přemysl Rut: Konec dobrý, všechno špatně
Přemysl Rut
Zatím poslední hra Přemysla Ruta nese název Konec dobrý, všechno špatně. Také v ní se posluchači setkají s Rutovým vytříbeným jazykem a především příběhem postaveném na řadě paradoxů dotažené do absurdního konce. Hlavním hrdinou a vypravěčem je úspěšný obchodník, který se ze zisku z prodeje svých ohlupujících krasohledů rozhodne podporovat filosofický výzkum svého spolužáka z mládí. Jak věci dopadnou by nebylo vhodné prozrazovat dopředu. Konec dobrý, všechno špatně, je pátou společnou inscenací Přemysla Ruta a režisérky Hany Kofránkové. Ta ke spolupráci přizvala do studia herce Viktora Preisse, Tatjanu Medveckou, Jiřího Lábuse, Jana Konečného a Pavla Pípala. Inscenaci vysílá Český rozhlas 3 – Vltava ve čtvrtek 29. července ve 20 hodin.
Konec dobrý, všechno špatně, jak se nejnovější rozhlasová hra Přemyla Rute jmenuje, je pátou společnou inscenací Přemysla Ruta a režisérky Hany Kofránkové. Ta ke spolupráci přizvala do studia herce Viktora Preisse, Tatjanu Medveckou, Jiřího Lábuse, Jana Konečného a Pavla Pípala. To vše dohromady slibuje výjimečný posluchačský zážitek.
Dramatik, režisér, klavírista, pedagog a kabaretiér Přemysl Rut se narodil 10. března 1954 v Kutné Hoře, vystudoval činoherní režii. První angažmá získal v roce1980 ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, kde také vedl kabaretní Malou scénu. Od studentských let spolupracoval s Ivanem Vyskočilem a dalšími osobnostmi českého autorského divadla Postupně byl partnerem s Pavla Boška, Jana Vodňanského, Břetislava Rychlíka a Jana Buriana.
Po zákazu hradišťského kabaretu se vrátil do Prahy, kde učil na hudebně-dramatickém oddělení konzervatoře (1984-90), s přáteli provozoval Malé české divadlo (1986-90) a s Karlem Krausem, Václavem Havlem aj. spoluredigoval samizdatovou revui O divadle (1987-90). Po převratu byl redaktorem Literárních novin, od roku 1993 má svobodné povolání. V České televizi realizoval cykly Kulturní magacín (s B. Rychlíkem, 1994), Rodinný kalendář (1995) a Letopísně (1998).
Na svém kontě má Přemysl Rut několik divadelních her: Dnes naposled (def. název Poslední, HaDivadlo ,1985), Žádná tragédie (1989), Sen (první verze, 1992) Olga a ďábel (Národní divadlo Kolovrat, 2001).
Často spolupracuje s Českým rozhlasem. A zřejmě rád, protože na otázku režisérky Hany Kofránkové jaké je jeho největší autorské rozhlasové potěšení odpověděl takto: Pocit, že nejsem autorem jednotlivých pořadů, natož výrobcem jednotlivých zakázek náhodou objednaných zrovna u mne, ale že jsem spoluautorem určitého pojetí rozhlasu, určité koncepce či dramaturgie, k níž přispívám svým skromným dílem, ale kterou mohu akceptovat jako celek, jejíž nároky sdílím. Už ani nevím, kdy jsem to potěšení naposledy zažil. Ale zažil jsem je; to si nenamlouvám.“ Odpověd na druhou režisérčinu otázku - jak si řekne určitý námět (téma, látka). že chce být zrovna rozhlasový, odpověď zněla: Záleží asi na tom, na kterého autora se takový námět (téma, látka) obrátí. Pro mne má území rozhlasu (jakožto poetiky) podobu trojúhelníka, jehož stranami jsou vyprávění (řeč), drama (situace, čin) a hudba (zpěv). Pokud se mi zdá, že nápad, který jsem dostal, může v takto vymezeném a takto ovlivňovaném území dorůst k organickému tvaru, beru jej jako rozhlasový. Bez ohledu na to, ke které z oněch tří stran má blíž: však víte, že jsme spolu natáčeli eseje či povídky se zpěvy, hudbu a písně do her a jindy zase hry s postavou vypravěče, To je asi nejhlubší příčina mé lásky k rozhlasu: jakoby odkazoval k dávno ztracené prvotní jednotě děje, slova a zpěvu. Každopádně kromě autorských cyklů - Pianissimo (1993-94), Setkání u kulatého stolku (s E. Krumbachovou, J. Justem, J. Klusákem, M. Lázňovským, I. Vyskočilem, 1993), Pohádka a její sestry (1995-96), Povídka zevnitř (1996-97), Kázáníčko, kázání (s N. Rutovou, 1998), Přestávka (s J. Burianem, 1998), Stoletý zpěvník (1998-99), Přesýpací hodina (s J. Klusákovou, J. Burianem, 2000) – napsal řadu rozhlasových her: Takový beznadějný případ (natočeno 1990), Polygoné (1991), Dohra (1996), Existence Dušana Rouse (1997), Viktor a drak (1997), Prix Bohemia 1998), Etiopská legenda (1997), Peklíčko (1997), Drak nebo Pavel (1997), Babinský a Palacký neboli Báseň a Pravda (2000), Dvojrole (2001) Druhé mládí Kašpara Junga (2005) a Profesor a slepice (2007). V Českém rozhlase se také podílel na mnoha pořadech literárních, hudebních i dramatických jako vypravěč, herec, zpěvák a klavírista. Rozhlasu věnoval cyklus sloupků psaných v letech 1999-2000 pro Týdeník Rozhlas.
Také jeho poslední hře se posluchači setkají s Rutovým vytříbeným jazykem a především příběhem postaveném na řadě paradoxů dotažené do absurdního konce. Mnohé napoví motto v záhlaví této hry: „Vydání Sebraných spisů se uskutečňuje s podporou TV NOVA, Praha. (poznámka v tiráži spisů Jana Patočky, svazek 1, 1996)“ Hlavním hrdinou a vypravěčem našeho příběhu je tedy úspěšný obchodník, který se ze zisku z prodeje svých ohlupujících krasohledů rozhodne podporovat filosofický výzkum svého spolužáka z mládí. Jak věci dopadnou by nebylo vhodné prozrazovat dopředu.
