Jan Slípka, cechmistr Cechu houslařů pražských

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

„V průběhu 80. let minulého století, docházelo do houslařského atelieru Národního divadla Anenském náměstí č. 2 v Praze v Anenském klášteře několik mladých houslařů ke konzultacím a na přátelské posezení u černého piva od Malvazu, či džbánku vína z Blatničky. S nimi přicházeli další kolegové houslaři na kus řeči, zeptat se na materiál, pryskyřice, nářadí, houslařské postupy ohledně oprav a receptury laků. Všem byly dveře otevřeny. Koncem 80. let již bylo v malé dílně těsno, jelikož okruh návštěvníků se rozrůstal. Tak se jaksi samovolně tyto plodné diskuze a debaty přemístily do větších prostor nějaké oblíbené restaurace.

Po změně režimu přišel nápad založit cech. V Praze sice houslařský cech nikdy nebyl, ale dle starých pramenů existoval cech muzikářů. Převzali jsme od nich alespoň první artikuli. Byly sepsány stanovy a v roce 1990 jsme se již scházeli jako Cech. V roce 1991 jsme byli Ministerstvem vnitra ČR zaregistrováni, jako Cech houslařů pražských. Cech má své razítko a pečeť a členové Cechu jsou oprávněni mít učně.“

Jan Slípka se zaujetím a vtipem vypráví o houslařích, kytarářích, smyčcařích, loutnařích, prostě všech profesích, které jeho kolegové z Cechu houslařů pražských ovládají, v nichž jsou mistry. Je to společenství lidí, kteří milují svoji profesi a ve svých stanovách se mj. zavazují, že budou „zachovávat svornost a lásku mezi lidmi obecně a mezi houslaři zvláště, chránit nejlepší tradice řemesla houslařského a podporovat jeho další rozvoj“.

Tradice cechů řemeslníků sahá až do 13. století, cechy hájily zájmy svých členů, dohlížely na kvalitu řemesla, nedovolovaly provozovat řemeslo bez řádných zkoušek, tedy nejrůznějším neumětelům. Členové přitom museli vést bezúhonný, příkladný rodinný a pracovní život, mistři mohli mít tovaryše a učedníky, kterým museli jít příkladem. Cechy však byly už za Karla IV. terčem nelibosti, zejména pak v 18. a 19. století docházelo k jejich rušení, neboť prý bránily vytváření konkurenčního prostředí a technologickému rozvoji.

Jako bychom to slyšely dnes – hromadná a co nejlevnější výroba „Made in China“ je pro „kšeft“ skvělá, pro kvalitu hry a ruční a kvalitní práci však tím největším nebezpečím. Mistr Slípka, který se vyučil v Lubech a dlouho pracoval v tehdejší Cremoně, však přesto „tovární“ výrobu zcela nezatracuje. „Stroje mohou udělat tu hrubou práci,“ říká a ukazuje na webovou kameru rozdělaný korpus houslí, který má na první pohled nádherné zpracování – a je vytvořen strojem. Pak ovšem už přichází zručné ruce houslaře, aby polotovar dovedli k vynikající kvalitě.

V průběhu pořadu zaznívají hudební ukázky, které dokumentují práci několika členů cechu: se smyčci Jany S. Páclové třeba hrají čerství členové Chicago Symphony Orchestra bratři Matouš a Šimon Michalové, mimochodem vítězové Concertina Praga 2009, na krásně znělé violoncello Miroslava Komára hrál svoji skladbu Vladan Kočí, porovnali jsme zvuk tří drnkacích strunných nástrojů, barokní loutny, teorby a barokní kytary z dílny Jiřího Čepeláka.

Telefonotéka s Janem Slípkou by mohla trvat donekonečna, protože povídání o tvorbě nástrojů i o životě houslaře je nesmírně zajímavé. To ostatně dokumentují četné telefonické i mailové dotazy, na které v průběhu pořadu mistr Slípka odpověděl.

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.