„České dechové hudby jsou ve světě svým měkkým zvukem nezaměnitelné,“ říká Jaroslav Šíp, šéfdirigent Ústřední hudby Armády ČR

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

Vojenské hudby v minulosti byly centrem kultury, nedělní promenádní koncerty byly jen jednou z mnoha společenských funkcí, kterou právě armádní hudby plnily i v těch nejmenších městečkách. Zdá se však, že prestiž české hudby – ve srovnání nejen se Západem, ale např. i s asijskými zeměmi – stále víc upadá.

Z 25 armádních a pěti „vnitráckých“ (dnes policejních) hudeb v roce 1989 zbyly dnes všehovšudy čtyři. Vojenská konzervatoř, jíž prošly tisíce nejen vojenských hudebníků, byla definitivně zrušena v roce 2008. Ústřední hudba AČR se však snaží i nadále držet vysokou laťku českých symfonických dechových hudeb.

Jaroslav Šíp si velmi váží svých předchůdců, krásně hovoří zejména o Karlu Bělohoubkovi, výborném dirigentu a aranžérovi, který mu dal šanci nejen v řízení orchestru, ale především jej nutil do psaní.

V pořadu zazněla ukázka z Šípovy skladby Stvoření světa v sedmi obrazech, ale také jeho skvělé aranže Dvořákova Slovanského tance č. 2 (na studiovém snímku řídí Ústřední hudbu AČR dlouholetý šéf SOČR Vladimír Válek!), Gershwinova Američana v Paříži nebo závěrečné věty Varhanní symfonie Camille Saint Saënse, v níž se zvuk symfonického dechového orchestru velkolepě spojil s majestátným plénem varhan ve Dvořákově síni Rudolfina.

Aranže dokazují, že podceňování úprav klasických skladeb a také nových kompozic (v ukázce zazněla část Lukášovy skladby Sinfonia brevis) není na místě. Šíp zdůrazňuje, že by bylo třeba při vnímání vojenských dechových hudeb oddělit politické konotace z minulosti od jejich uměleckých kvalit v dnešní podobě.

Poněkud záludná otázka pro posluchače na složení dechového ansámblu, který zahrál virtuózní Smetanovu Skočnou z Prodané nevěsty, byla vyřešena téměř bezchybně jednou posluchačkou – ostatně dotazy do pořadu volaly tentokrát výhradně ženy, ačkoliv ženy doposud (na rozdíl od symfonických orchestrů) ve vojenských hudbách u nás nehrají. Jaroslav Šíp vysvětlil, že zájem hudebníků, včetně žen, o působení v armádních orchestrech je velký, nicméně jsou to místa vojáků z povolání.

Telefonotéka byla zakončena citátem obávaného vídeňského hudebního kritika 19. století Eduarda Hanslicka o jedinečné hudebnosti Čechů působících v rakousko-uherských vojenských hudbách. Doufejme, kontinuita tradice české dechové hudby nebude v budoucnu přerušena.

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.