Jiří Vejvoda doma poslouchá rozhlas z celého světa

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

Náročná tlumočnická praxe mu vytříbila mluvený projev, který stál za prvními úspěchy v rozhlase i televizi. Na dnešní pozici místopředsedy Rady Českého rozhlasu tuto instituci vnímá srdcem „rozhlasáka“ a z hlediska letitých osobních zkušeností z nejvyšších manažerských pozic.

Když se Jiří Vejvoda probudí do chladného podzimního ráda, jaké bylo v den vysílání Telefonotéky, potřebuje se trochu zahřát. Často potom sáhne po nahrávkách oblíbeného italského souboru „Il giardino armonico“, v jehož podání se na úvod pořadu rozezněla lahodná italská hudba 17. století.

Pokud se ho ale zeptáte, co nejraději na stanici Vltava poslouchá, překvapivě odpoví: „Četbu. Místo abych četl, doma si naliju skleničku červeného vína a poslouchám.“ Práce na autorské knižní publikaci „Co vysílá rozhlas“ ale Jiřímu Vejvodovi přinesla nebývalý rozhled o tom, na jaké úrovni jsou rozhlasy po celém světě. Nelze se potom divit, že si podle nálady přes internet naladí z Jihoafrické republiky vysílání pravidelné hodinky skvělých gospelů a pro přehled si z New Yorku poslechne zajímavé publicistické pořady.

Z rozhlasových manažerských pozic má Jiří Vejvoda velké zkušenosti. Ve vysílání prozradil: „Slibuji, že už se nevrátím do čela ničeho! Lidé v mém věku, byť křepcí, by měli dělat jenom to, co je baví. Poletovat, konzultovat, být třeba v kontrolním orgánu, ale nešéfovat! Ona je to velmi nevděčná a vyčerpávající činnost.“

Ostatně Jiří Vejvoda do studia na Vinohradech přijel z Olomouce plný čerstvých dojmů z 32. ročníku rozhlasového festivalu Prix Bohemia Radio. Líbilo se mu, že velkou část publika veřejných poslechů tvořili studenti Univerzity Palackého v Olomouci, kteří se aktivně do diskusí zapojovali.

Ocenil otevřenost poroty, která vedle pochvaly soutěžícím také sdělila kritické pohledy. „Je to dobře, protože když se vzduchem nese jenom sebechvála, tak to je cesta ke smrti.“ Jaké kritické názory sdílí s porotou? Převládající povrchnost a novinářský styl. Pořady často působí více na rácio než na emoce. „Přitom rozhlasová práce je svým způsobem i o kumštu. Hrozí, že pořady začnou být mluvenou verzí novin, chybí správná vyváženost a balanc. To se týká proporcí slova a hudby včetně jejího vhodného výběru, ale také vysílání předtáčených – a tudíž nákladnějších a pracnějších pořadů v kontrastu s živě vysílanými, které jsou finančně méně náročné.“

Jiří Vejvoda z pozice místopředsedy Rady Českého rozhlasu vidí problematiku v naprosté realitě. Ačkoliv souhlasí s názorem, že lidé dnes chtějí rychlé a krátké informace a redaktoři často pracují pod tlakem nedostatku času, je to také otázka finanční. „Rozpočet je jen jeden“.

Jiří Vejvoda, ředitel Českého rozhlasu 2 - Praha |foto: Martin Kutil

Rád ale vzpomíná na své začátky a především na kolegu a „rozhlasového učitele“ Otu Nutze. Jejich společná talkshow Káva u Kische byla ve své době přelomový pořad. „ Původně jsme natáčeli v opravdové kavárně, ale lidé kolem většinou začali vysílání sledovat a hosté nám znervózněli. Tak jsem si potom vytvořili imaginativní kavárnu přímo ve studiu. Kávu jsme samozřejmě usrkovali a zvuk ruchu kavárny jsme do vysílání přidávali dodatečně“.

Hovory v Lánech vznikaly počátkem 90. let velmi improvizovaně. Vzhledem k tomu, že program prezidenta Václava Havla byl velmi nabitý, do poslední chvíle se nevědělo, kde se bude natáčet. „Měl jsem vždy připraveno 10 – 20 dotazů. Většinou ale o tématu rozhodl Michael Žantovský, protože jako tehdejší mluvčí velmi dobře cítil atmosféru národa a věděl, o čem by se mělo mluvit. Často se celou noc stříhalo a na mne pak dolehla ta odpovědnost. Uvědomoval jsem si, že pokud bych něco špatně sestříhal, mohlo to mít mezinárodní důsledky.“

Jiří Vejvoda se ale dnes profiluje především v kulturní sféře – nejčastěji jako moderátor, publicista, ale také jako člen významných rad. Například Akademie klasické hudby, která uděluje Cenu Antonína Dvořáka. „Kulturní stanice – jako je rozhlasová Vltava nebo ČT Art, budou vždy v zájmu pouze kulturní elity národa, což čítá několik desítek tisíc. Měřit úspěch těchto stanic poslechovostí je nesmysl.“

Čas vysílání byl nakonec neúprosný, a proto všem „kulturně i nekulturně laděným“ posluchačům Telefonotéky Jiří Vejvoda svou závěrečnou myšlenku pouze vzkázal. Co je z historie stále poučné i dnes? Když se Anglie připravovala na 2. světovou válku, mezi radami, kde vzít peníze na obranu, nejčastěji zněly žádosti na omezení financí na kulturu. Sir Winston Churchill ale tehdy odpověděl: „Ale když přijdeme o kulturu, za co budeme bojovat?“

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.