Tomislav Volek a Milada Jonášová: Mozart je unikátní!

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

Prvním z nich byl muzikolog Tomislav Volek. Člověk, který je v našich očích typickým představitelem toho, čemu se říká „stará škola“: hluboké znalosti, myšlení v širokých souvislostech, jasná a nekompromisní hierarchie hodnot – a k tomu ještě naprostá nesmlouvavost, kritičnost, ostnatost, sršatost. Druhým hostem byla muzikoložka Milada Jonášová, žačka Tomislava Volka, která kráčí v jeho šlépějích.

Pro oba je Mozart životním tématem. A jeho osobnost i tvorba jsou pro ně světem, ve kterém pobývají rádi a s nadšením ho nejen dále prozkoumávají, ale také jej zpřístupňují dalším lidem. (Vedou také Mozartovu obec ČR). Mozart je pro ně unikátní. I proto, že je u něj „vždy něco navíc“. Poslouchá-li člověk jeho opery, doporučují oba mozartologové zaměřit se na ansámbly – scény, kdy zpívá najednou více postav.

Oproti většině skladatelů, kteří odvozují zpěv postav z jednoho melodického nápadu, Mozart „má pro každou postavu vlastní melodii, která ji zároveň charakterizuje“. Jeden z největších skladatelů je ovšem zároveň obětí – jak upozornili Tomislav Volek a Milada Jonášová – přístupu, který se dá shrnout do věty: „Mozart? To znám.“ Snadnost, dostupnost bez námahy, samozřejmost, to jsou možná největší nebezpečí v přístupu k Mozartovi.

Hudebně ovšem naše vysílání neotevřel Mozart, ale Smetanův sbor Věno. „Chci poukázat na trvalou hodnotu Smetanových děl a současně na to, že český národ má v současnosti mnohem horší vztah ke své historii než jiné evropské národy,“ vysvětlil Tomislav Volek i s odvoláním na bohemistu Alexandra Sticha a jeho názor, že „česká kulturní společnost dneška trpí svou dehistorizovaností“.

Foersterův sbor „Velké širé rodné lány“ zase připomněl, že „historie českých pěveckých sborových těles patří k tomu nejkrásnějšímu v české kultuře, ovšem komunistický režim způsobil jeden z nejodpornějších kulturních zločinů,“ připomněl doc. Volek. „Po svém únorovém puči komunisté neustále hledali a pronásledoval tzv. třídního nepřítele, a došli k názoru, že by se mohl organizovat ve spolcích – a tak je v roce 1951 tzv. spolkovým zákonem zrušili. Tím provždy zlikvidovali jeden ze staletých opěrných bodů české hudební kultury – pěvecké spolky. Bylo jich v zemi několik set, protože neexistovalo město, které by nemělo svůj pěvecký spolek. Dnes z toho zůstal asi kilometr archiválií ve Státním archivu, kam musely být archivy těchto spolků odevzdány. A k dokreslení všeho se dnes ani nenajdou hudební historici, kteří by tento materiál šli odborně vytěžit. Tím byla česká hudebnost zasažena v jednom z nejcitlivějších míst.“

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.