Charlie Parker byl prorokem nové hudby, spočívající přitom na základech hudby staré

Charlie Parker a bebop

Chceme-li shrnout naprosto zásadní a stylotvorný význam Charlie Parkera jako altsaxofonisty, nemůžeme jej nezasadit do kontextu bebopu, který představoval naprostou revoluci v dosavadním vývoji jazzu, který se začal vzdalovat svému původnímu charakteru a začal se postupně přibližovat komerci. Jedním z leitmoitivů vzniku nového stylu, s nímž byl Charlie Parker nerozlučně (a vzhledem k jeho krátkému životu i výlučně) spjat, bylo tedy popření trendu populární hudby, která se vždy řídila jen vkusem průměrného (tedy nijak náročného) posluchače.

V dokudramatu „Beaten Charlie“ zazněly verše Allena Ginsberga, Jacka Kerouacka, Jana 74, Václava Hraběte, Metoděje Constantina a Karla Fořta. Účinkují: Jana Hradílková, Julie Kyselková, Vratislav Brabenec, Karel Fořt, Aleš Opekar, Metoděj Constantin, Jiří Starý a Jaroslav Švec. Historií života Charlieho Parkera i jazzu minulého století Vás provedl autor pořadu Michael Kyselka.

Tím vlastně byly dány atributy zcela nového stylu založeného na rychlosti, nepravidelnosti až nervnosti a tedy i značných nároků na technickou vyspělost. Z hlediska melodického a harmonického šlo o značné zkomplikování dosavadního projevu a odklonem od všeobecné líbivosti, jíž se populární hudba vyznačovala. To se projevilo hlavně při improvizaci v níž se uplatnilo akcentování nezpěvných intervalů jako je zmenšená kvinta či celotónové běhy, ale i příklon k exotice, kterou nabízí třeba harmonická moll se svojí zvětšenou sekundou. Improvizace se odvíjely na obvyklých akordických schématech, která umožňovala i plynulý přechod k jiné melodii s prakticky týmž schématem (uvedl bych v pořadu zmíněný příklad Cherokee - základní téma v Hes) přecházející ve skladbu Koko. Avšak tyto harmonie byly významně zahušťovány a často i přehodnocovány (užitím akordů příbuzných či náhradních).

Toto vše je neodlučitelně (i výlučně) spojeno s Charliem Parkerem, který se stal zosobněním stylu s nezaměnitelným (a po mém soudu velmi příjemným) zvukem jeho altky. Přestože bebop, spojený v počátcích s dalšími jmény jako Dizzy Gillespie, Bud Powell, Thelonious Monk, Percy Heath, Kenny Clarke a velmi brzy i Miles Davis, se nestal nikdy posluchačsky oblíbeným a srozumitelným stylem, stal se naprostým a neodmyslitelným základem pro všechny progresívní jazzové styly (tj. s výjimkou retro stylů jako tradiční jazz, či swing). Dokonce (i když nijak prvoplánově) jsou prvky bebopu přítomny (na pohled skryty) i v tak odlišných, až po bebopu následujících, stylech jako cool či west-coast. I to svědčí o faktu, že bebop (a tedy i inspirace Charlie Parkerem jako jeho symbolem nerozlučným i výlučným) se stal naprostým a neopomenutelným základem pro hráče, kteří preferovali styly od bebopu se distancující.

Toto platí i v současné době, kdy počet hráčů přímo či nepřímo (prostřednictvím pozdějších stylů z bebopu vzešlých) se bebopem a potažmo Charlie Parkerem (nejen altsaxofonisté) nadále inspirují. Dokonce se dá říci, že se bebopu dostalo skutečné satisfakce až s určitým zpožděním. To se projevuje tím, že i dnešní tzv. moderní mainstream zahrnuje stylové prvky někdejší avantgardy (zejména 60. let), která byla bebopem inspirována. Dá se tedy říci i to, že bebop (a tedy i vliv jeho protagonistů v čele s Birdem) je přítomen v hlavním proudu současného jazzu (straight ahead-jazz). Odkaz jeho protagonistů je tedy živý i po bezmála 75 letech, kdy se (v roce 1941) odehrálo první historií zachycené jam session "at Minton´s Playhouse", které tuto jazzovou revoluci (zde v pozitivním smyslu) rozjelo.