Nové CD Vertiga? Oskar Török konečně zazpíval!

Už samotný název mnohé o albu naznačuje. Nononononininini vypadá zajímavě i vizuálně jenom jako napsaný text, který vzdáleně upomíná na obal předchozí desky Taj, hrající si s grafickou podobou textu snad nejoriginálněji na světě. Současný obal se vrací zpět k fotografii, nad kterou určitě zaplesá srdce mnoha fotografů, hlavně těch, kteří mají rádi dlouhý čas expozice. A dlouhý čas je i v hudbě, která si podobně jako v názvu dopřává repetitivnosti.

Nadcházející koncerty skupiny Vertigo:
čt 3.11. – Praha – Jazz Dock (křest CD)
ne 6.11. – Litvínov – ZUŠ Litvínov
st 9.11. – Karlovy Vary – Paderewsky

Minimalistický opakující se způsob tvorby jakoby vycházel z elektronické taneční hudby a skokových klidných gradací, což je třeba případ úvodní skladby Kuljeskeleva s nádherně zvonivou sopránkou Marcela Bárty, anebo i závěrečné zpívané skladby Nononononininini.

Tento princip známe už z desky Taj (2014), a teď ho můžeme považovat za jednu z výraznějších linií směřování Vertiga stejně jako novou zvukomalebnost známou už od přelomové nahrávky Metamorphosis (2011), do které výrazně promlouvá se svými hudebními strukturami a přístroji Vojtěch Procházka, ale vlastně všichni členové kapely. Rytmika bubeníka Daniela Šoltise a basisty Rastislava Uhríka žene kapelu obdivuhodně svěžím způsobem kupředu, kde ani jediný tón ostinata nepřichází vniveč. Repetivnost je ale jenom dílčí součást skladeb autora Marcela Bárty – nejde o čistý minimalismus, jak ho známe třeba od Philipa Glasse nebo v jiné podobě z tanečních mejdanů. Navíc se neobjevuje vždy.

Největším překvapením desky je ale zpívající Oskar Török. Ve dvou baladách (Je nutné a Hej) má na starosti hlavní vokální party, které v novém Vertigu doposud obstarávala výhradně zpěvačka a cellistka Dorota Barová a i teď na albu báječně zpívá. Oskarovo broukání pro radost právě vychází na světlo světa a je to snad nejdůležitější objev roku na česko-slovenské a možná i polské jazzové scéně. Skoro se chce říct: Proč až tak pozdě? V obou skladbách Török autorsky zhudebnil texty slovenského básníka 1. poloviny 20. století, Ivana Kraska. Už jenom díky tomuto zpěvu stojí album Nononononininini za poslech. Kdo by tušil, že trumpetista Vertiga je až takový zpěvák...

SONY DSC |foto: Petr Vidomus

Jaké je tedy Vertigo teď? Opět melancholické až meditativní, blízké estetice vydavatelství ECM, a na tomto pozadí se odehrávají překvapivě vtipné hrádky s atmosférami. Například u skladby Old Lover asi nemá smysl rozebírat hudební struktury, navzdory tomu, že celá skladba je opravdu zajímavá díky kombinaci stylů. Podobně jako třeba u skladby Křik se tu dá najít něco humánnějšího, něco jako anatomie lidské duše. Jde o čirou „dojmologii, ale zkuste si u kompozice Old Lover představit vitálního vdovce okolo sedmdesátky, kterému to nedá a dál se aktivně zajímá o ženy.

Skladba Křik by zase mohla být velmi zpomalenou zvukovou i psychologickou studií výkřiku. A například Falso vidente možná znázorňuje archetyp falešného proroka nabízejícího šťastnou alternativu i pro bytosti z pekla! Všechny tyto skladby složil Marcel Bárta. Jediný příspěvek Vojtěcha Procházky, skladba Rosa morta přináší něco z třetího proudu 60. let 20. století.

Čtěte také: Listopadový výběr jazzových koncertů v ČR

Kapela Vertigo ukazuje, že metamorfóza z přelomu desetiletí jí víc než prospěla. Díky ní teď neustále objevuje nové věci s lehkostí a není asi důležité, jestli je to lehkost opravdová nebo zdánlivá. Sleduje soudobé trendy, které svým typickým hlubokým způsobem přetváří a zdá se, že se stylově otevírá čím dál většímu okruhu posluchačů. Nononononininini je docela vzrušující deska.