Vzpomínky na bebop

V době, kdy ještě neexistovala koncertní improvizace a vše se hrálo z not, byli pianisté nuceni hodně cvičit, aby zvládli náročné skladby Scotta Joplina a jeho současníků. Ve srovnání s často komickými pokusy samouků, krotících své otlučené trumpety a pozouny, hráli na své klávesy jako profesoři. Časem se situace měnila a když se po roce 1940 zrodil moderní jazz, jehož ideálem byly melodicky i rytmicky rozervané linie, hrané v prvé řadě na trubku a saxofon, stáli pianisté před úkolem připodobnit svůj styl svým kolegům-dechařům. Technické zvládnutí nástroje sice zůstávalo samozřejmým předpokladem, avšak artikulace byla najednou na hony vzdálena klasickému přednesu. Ani bebop nevládl věčně, ostré hrany se otupily a do módy přišel líbivější projev.

První generace bopperů však nezapomínala a počátkem listopadu 1977, s odstupem nějakých 35 let, se podařilo uskutečnit jeden z nejzáslužnějších projektů o zachycení první kapitoly moderního jazzového klavíru v jeho nejčistší podobě. Celkem osm významných představitelů se během čtyř dní vystřídalo u stejného nástroje v tomtéž nahrávacím studiu firmy Columbia v New Yorku, aby sólově nebo v triu s kontrabasem a bicími vzpomínali na své oblíbené autory a spoluhráče. Všichni tehdy ve 40. letech spolupracovali s Charliem Parkerem, Dizzym Gillespiem nebo Milesem Davisem, byli si blízcí i věkem (narozeni v rozmezí let 1918-1930) a všechny pro myšlenku uchování bebopového způsobu hry získal jejich vrstevník, francouzský jazzman a v té době především gramofonový producent Henri Renaud. A protože dvojalbum I Remember Bebop se dodnes nedočkalo reedice na CD a přitom má obrovskou dokumentární hodnotu, bude jeho obsah (vždy po dvojicích hráčů) tvořit náplň čtyř JAZZOVÝCH PODVEČERŮ na stanici Vltava. V prvním dílu se blýsknou Al Haig a Sadik Hakim, pak přijdou ke slovu další: Duke Jordan, John Lewis, Walter Bishop Jr., Barry Harris, Tommy Flanagan a Jimmy Rowles.