Courtney Pine: Úroveň mistra 3/3

„V roce 1985 jsem nahrál autorské album pro Island Records… Narodil se nám syn… naučil jsem se řídit. To všechno se stalo během toho úžasného roku pětaosmdesát. Byl to pro mě více než dobrý rok. Všechno se obrátilo k lepšímu. Tehdy jsem osobně mohl uvítat v Londýně svého jazzového hrdinu, saxofonistu Sonnyho Rollinse. Choval se ohromně přátelsky, povzbuzoval mě.

Když jsem vstupoval do světa jazzu, tak jsem o Sonny Rollinsovi zbla nic netušil. Přišel jsem do obchodu s gramofonovými deskami, prohlížel ta slavná jména a nikdy jsem se nechytal. Vybral jsem nejhezčí obal, co tam měli, byla to deska Sonnyho Rollinse „Way Out West“. Ten obal mě fascinoval. Sonny tam vepředu stál v kovbojském a s tenorsaxofonem v ruce. Byl frajerský, tak jsem desku zakoupil, přinesl domů a byla to Trefa. Moc rád kupuju desky nebo disky. Je to činnost, kterou se správný jazzový muzikant učí celé roky. Záznam je jako učebnice. Můžete si poslechnout třeba sólo od Charlieho Parkera. Jak brousí blues, jak drtí balady, jak vypálí fastové skladby. Můžete se z toho učit. Kupuju desky, častěji disky hlavně proto, aby mě inspirovaly při breacích, při krátkých sólech. Je to stálá součást mojí přípravy, kdy některé části využívám k vlastním kompozicím. Jazzové časopisy mě zpočátku nijak nelichotily. Psali o mě, že nehraju vlastním hlasem. Prý mě chybí originalita; hraju a la John Coltrane.

To ale pro mě byla pochvala! Vždyť mě přirovnávali ke geniálnímu Coltraneovi! To už jsem takhle dobrej? Byla to pro mě úžasná pochvala. Takže musím být na dobré cestě. Je samozřejmé, že člověk nemůže hrát jako někdo jiný. Coltrane se taky snažil hrát jako Charlie Parker, a vůbec se mu to nevedlo. Jimmy Heath se o to snažil taky, a taky vyhořel. Protože to je neproveditelné. Nemůžete hrát jako někdo jiný. V hloubi duše jsem poznal, že nikdy nebudu jako John Coltrane. Coltrane mě ale na relativní úrovni vytáhl. Díky němu jsem se dostal vysoko, až jsem viděl dál. Pro každého muzikanta je těžké vymanit se z něčího stínu. Ve stínu, ale nejdříve musíte pobýt a pak zkoušíte vykročit vlastním směrem.

Courtney Pine |foto: courtneypine.co.uk

Traduje se, že mladí lidé neholdují jazzu. Je pravda, že jazz v televizi skoro nezaregistrujete; jen pozdě v noci, někdy v jednu nebo ve dvě ráno. Rád spolupracuji s lidmi, co hrají hip hop. Sám ale hraji jazzově. Baví mě jazz současné ulice. Za nejpodstatnější považuji komunikaci s posluchači, prostě tvůrčí hudební proces; přitom spontánní. Jde to od Stvořitele, přímo shůry dolů a předáváte poselství dále. Předal mně to Art Blakey; jsem prostředník mezi nebem a zemí. Jazz se takhle po letech dostává k lidem."