Jazzissimo: Intelektuální romantismus Paula Desmonda 3/5

11. červen 2015

Desmond se bránil nepohodě tohoto světa zvláštním humorem, sebeironizujícím odstupem. Kritik Dan Morgenstern o něm napsal, že je snad nejvtipnějším jazzmanem a zároveň jedním z mála intelektuálů jazzu. Jazzman – intelektuál? Není to nadávka?

1. část, 2. část, 3. část, 4. část, 5. část

Vždyť se soudí, že jazzový muzikant je přece bytost především citová, senzitivní a jeho intelektualita mu může být leda na obtíž; tak dalece se kryje obsah pojmu jazz s výrazem bezprostředních emocí. Lze s tím souhlasit i nesouhlasit.

Desmond o sobě v časopisu Down Beat řekl, že je romantik. V souvislostech současného umění, programově antiromantického, to znamená být oběma nohama mimo. Přesto je to pravda. Desmond dokonce pokládá romantismus za vlastnost každého umění: hrát jazz je mu samo o sobě tak trochu romantickým počínáním.

Desmond, jako každý rozený romantik, tvoří z osobních životních zážitků a pocitů, ze snů, nenaplněné touhy a z přecitlivělých smyslů; věří instinktu a intuici, ale i svému rozumu.

Zůstat věrný své inspiraci za všech okolností, rozvíjet svou hudbu s donquijotskou důsledností, nekoketovat s módními směry a přitom být současný a reagovat na podněty času a místa, to předpokládá nejen pevný charakter, ale i dobře fundovaný a spolehlivě fungující rozum. Tak lze vysvětlit, proč se Desmondovi podařilo vyhnout se dědičným nemocem romantiků: teatrálnímu patosu, sentimentalitě a samoúčelnému kultu emoce.

Romantická duše Paula Desmonda:
autor: Petr Zvoníček
Spustit audio