Niels-Hennig Ørsted Pedersen o Oscaru Petersonovi

1. díl, 2. díl, 3. díl

"Jsem pochopitelně dítě dánské výchovy, tedy skandinávského výchovného modelu. Možná se u nás lidé cítí bezpečněji, než jinde. To je samozřejmě dobře. Ale přílišné zajištění může taky znamenat, že si lidi neuvědomí, jakou mají osobní zodpovědnost. Americká i kanadská společnost, a jejich představitelem je Oscar, má už tvrdší charakter, zaměřuje se víc na každého jednotlivce, a ten musí nést odpovědnost za sebe a za svůj život. Obě tyto kultury jsou dobré i špatné. Od určité doby jsem prožíval směsici obou kultur, a chtěl jsem zastávat to nejlepší hledisko. Naučil jsem se hodně z Oscarových požadavků na sebekázeň.

Mám-li to vyjádřit jasně, dokázal být neuvěřitelně náročný. Očekávání, jaká do nás vkládal, byla obrovská. Jednou, když jsem namítnul: ‚nemůžeš přeci čekat, že tohle odehraju bez zkoušky‘, to vyjádřil drsně přímo: ‚Platím ti tolik a tolik, a očekávám, že to a to odvedeš.‘ Ještě názornějším příkladem může posloužit další příhoda. Stalo se to během mého prvního turné s Oscarem v roce 1971. Moje žena se účastnila první části turné v Americe, ale když jsme jezdili po Evropě, odjela domů. Bylo to krátce po sňatku a moc se mně po ní stýskalo. Měli jsme v Lodýně jeden volný den a řekl jsem si, že to stojí za letenku. Solveig přijela poprvé do Londýna. Šli jsme v Ronnie Scott´s Clubu a bylo nám krásně. K půlnoci přišel jeden z chlapíků od Oscara a povídá, že kvůli špatné předpovědi počasí, odjíždíme hned a ne až zítra ráno. Řekl jsem: ‚Poslyš, moje žena právě přijela, nemůžu hned odjet!‘ Ale musel jsem. Jeli jsme nazpátek do hotelu, odkud nás odvezlo auto na malé letiště u kanálu La Manche. Mohli létat přes Kanál i navzdory velké mlze. Pak jsme pokračovali vlakem do Amsterdamu. Moje žena byla se mnou, ale měla to být naše společná noc, místo toho jsme letěli letadlem a jeli autobusem, lodí a vlakem do Amsterodamu… A tam jsme se rozdělili, ona letěla do Kodaně a já letěl do Hamburku. Té noci jsme se do postele vůbec nedostali. Před koncertem v Hamburku jsem už měl všeho po krk. Když přišel Oscar, vyhrkl jsem: ‚Vůbec se necítím, že bych měl dneska večer hrát.!‘ Strašně mi vynadal. Připomněl, že kvůli lidem, kteří si dnes večer zaplatili a to přesně stejnou částku, jako předtím posluchači v Londýně, že ze sebe musím vydat to nejlepší. Ti lidi netušili, čím jsme prošli. Jediná věc, o jakou jim šlo, bylo, aby naše hudba byla velký zážitek. Uznávám, že jsem byl tehdy pořádně naštvaný, ale Oscar měl pravdu. Přísná disciplína, jakou Oscar Peterson vyžadoval, nekončila u cestování a u toho, jak se chovat mimo scénu. Byl samozřejmě zaměřený na to, co se dělo na pódiu. Po opravdu náročném období, kdy jsem se přizpůsobil, jsem z toho začal mít ten pravý užitek. Když hrajete s lidmi, o jakých víte, že ať se stane cokoliv, vydají ze sebe všechno nejlepší, máte ze hry ohromné potěšení.

V roce 1986, když jsem předtím strávil s Oscarem patnáct roků, jsem se rozhodnul, že se musím postavit na vlastní nohy a jít dál svým životem. Člověk někdy musí změnit směr, přestože předtím, jsem měl finanční jistotu. Uvědomil jsem si, že mě zbývá ze života už jenom tolik a tolik a pokud chcete něco jiného, nemáte na vybranou. Začal jsem spolupracovat s dánským rozhlasovým Big Bandem, vždyť v jeho vedení byl Thad Jones, rozehrával jsem dánské balady, spolupracoval s evropskými sólisty“.

V roce 2005, po delší nemoci se srdcem, Niels-Hennig Ørsted Pedersen zemřel. Bylo mu osmapadesát let. Jeho hudební odkaz, včetně diskografie, je obdivuhodný a impozantní.