Niels-Henning Ørsted Pedersen - O ostatních muzikantech

1. díl, 2. díl, 3. díl

„Na jedné straně výbušná energie Rollinse a potom lyrik Bill Evans. Přitom oba mě donutili zatajit dech a pak, každý po svém, mně nasadili křídla. Inspirace, jakou jsem od nich načerpal, byla ohromná. Tenorsaxofonista Dexter Gordon znamenal pro nás všechny v šedesátých letech neskutečně moc, protože v Kodani, na rozdíl od jiných sólistů, dlouhá léta bydlel. Měl také značný smysl pro humor, naučil se dánsky a byl mocnou inspirací pro dánský a evropský jazz. Panovalo mezi námi až telepatické porozumění, přestože ve skutečnosti jsem s ním někdy vůbec nesouhlasil. Například si přál, abych balady hrál opatrně, s tradičně usedlým doprovodem. To bylo pro mě až nesnesitelné, protože balady vnímám jako opravdová dramata. Hrál jsem předtím s Billem Evansem a balady prožíval jako nespoutané lyrické záležitosti, jaké by se měly hrát naplno. Ptal jsem se Dextera, proč bych měl hrát takovým přespříliš konzervativním způsobem. ‚Aby na ně lidi mohli tancovat!‘ To vypovídá o tom, odkud pocházel. Hrával v klubech, kde se i na be-bop tancovalo, lépe řečeno křepčilo. Tehdy jsem to už vnímal jinak, ale byl z lidí, kterých jsem si ohromně vážil osobně i muzikantsky.“

„Obvykle říkáme, že hudebník zachází s materiálem nejlíp, pokud si udržuje určitý odstup. Získává přehled a nadhled. V devíti případech z deseti je to pravda. Ale tenorsaxofonista Ben Webster byl výjimka. Byl přímo uprostřed toho, co hrál, každou buňkou těla. Měl také ohromný smysl pro humor. Ale zaprvé dokázal fantasticky rozvíjet melodii. Zpěvák pracuje s textem, melodií, harmonií a rytmem. Webster to všechno mistrně ovládal, ale beze slov. Při jeho baladách se lidem koulely z očí slzy, sám si otíral oči kapesníkem. Nejtěžší bylo hrát sólo po Benovi. Měl jsem pocit prázdnoty, když Ben dohrál opojně nádhernou melodickou improvizaci a my museli nějak pokračovat. Velký klavírista Kenny Drew zahrál půl refrénu, a pak jsem musel nastoupit sám. Pokud jsem se pak v baladách zlepšil, pak je to hlavně díky Benovi. A samozřejmě díky Oscaru Petersonovi.“