Recenze: Limbo oslavilo 10 let

Recenze Martina Starého je nový občasník vysílaný v rámci čtvrtečního novinkového pořadu Jazz notes na ČRo Vltava. Recenze reflektují nedávno proběhlé významné koncerty.

Koncert začíná 15 minut po osmé. Klub je slušně zaplněn asi šedesáti příznivci, hudebníci dolaďují nástroje i myšlenky, saxofonové plátky se máčí ve sklenici, atmosféra rodinného podniku je téměř hmatatelná.

Úvodní blok patří zakládajícímu triu, tedy saxofonistovi a basklarinetistovi Pavlu Hrubému, perkusistovi, bubeníkovi a hráči na kalimbo Miloši Dvořáčkovi a kontrabasistovi Tarasovi Vološčukovi, ke kterým se po první skladbě, stejně jako po prvním roce existence kapely, přidal trumpetista Franta Kučera a na pódiu je původní kvarteto akustického Limba.

Zhruba třičtvrtěhodinka patří skladbám obsaženým na první samizdatové nahrávce Limbo i na prvním oficiálně vydaném cédéčku Kalimbo z roku 2007. Slyšíme kusy jako Muž s Diavou, Tango pro Gila, rozverný a svižný Nahý rabín (který sopránkou maně připomíná třeba Dave Liebmana), nebo Pan Tau, jenž by mohl být nakažlivý radostnou atmosférou na pódiu, kdyby se tato mezi posluchače nedostávala jaksi těžkopádně. Počátkem večera jsem měl chvilkami neodbytný dojem, že se Limbo svým způsobem zacyklilo nebo prostě, že začátek slavnosti byl zbytečně uspěchaný.

Během dvacetiminutové pauzy, nutné pro přestavbu, se počet posluchačů ustálil na zhruba osmdesáti, a tak tomu až k půlnoci zůstalo. Limbo se nám odvděčilo následným zhruba čtyřicetiminutovým elektro-akustickým projektem, což znamená sextet ve složení Michal Nejtek – piano a klávesy, Jiří Šimek – kytara, Tomáš Liška – basa, Martin Kopřiva – bicí a Tomáš Reindl – perkuse a samozřejmě Pavel Hrubý. Skladby z alba Out of Body z roku 2009 posouvají Limbo až k Davisovské fúzi; škoda, že právě v této sestavě hraje Limbo bez trubky. Výbušně pojaté souboje kytary Jirky Šimka a perkusí Tomáše Reindla zahušťují atmosféru hned při první skladbě Stalker. Následující Dowland s Hrubého sopránkou neodbytně evokuje melancholickou atmosféru třeba Jana Garbareka a alba I Took Up the Runes. Dostáváme se však zároveň až k blues a k freejazzu, v kterýchžto pasážích Limbo dokazuje své nesporné improvizační schopnosti. Přicházejí první potlesky na otevřené scéně a po závěrečné skladbě tohoto setu, Lovering (Mazlení), sám Pavel Hrubý z pódia zauvažoval, jestli by Limbo nemělo obnovení elektroakustického projektu opět pořádně zvážit.

Třetí částí programu se stala premiéra filmu Limbo: jednak nesmírná taškařice, avšak především velmi zajímavě podané svědectví o uměleckém hledání Limba s proklamovaným odklonem od jakéhokoli notového zápisu, přes pátrání po bubeníkovi po Dvořáčkově odchodu, až po konkretizování obav z vyhoření či upřímně autentické projevy nejistoty dalšího tvůrčího růstu.

Je pravda, že něco z těchto úvah mohlo zaznít v úvodu večera, nicméně nová podoba akustického kvarteta, která nastoupila s mladým slovenským bubeníkem Dušanem Černákem, dala na podobné úvahy zapomenout. Hudební materiál staršího datování Limbo transformovalo do skvělého drivu a přímočarého hardbopu, jako například ve Frygidních mužích. Dumka Tarase Vološčuka přinesla hektické bicí v nádherném kotrapunktu se sametovým basklarinetem a křehce rozšlehanou trubkou. Jediná převzatá skladba, Suspended Variations Tomasze Stanka, vybudovala na hutném kompaktním základu ono očekávané lyrické napětí.

Další a další posluchači přicházejí a odcházejí. Závěrečný set odhaluje tvorbu kapely z období posledního alba Koncert. Trička a cédéčka včetně limitované edice s originálními grafickými listy mizí z prodejního pultíku. Celkově zaznělo na patnáct skladeb, vystřídali se tři bubeníci a dva basisté, zkrátka, sestava kolem leadera Pavla Hrubého byla neustále v pohybu.

Slovy Franty Kučery, novodobá akustická varianta Limba promlouvá „jasným názorem“, nicméně otázkou zůstává, nakolik Pavel Hrubý nadále všechno zvládne sám. A jestli by nestálo za to zvážit nějaký radikálnější řez, ať již v sestavě, repertoáru, či přístupu. Řez, který by Limbo naplno otevřel a umožnil vsáknutí nové energie. Hudebníci Limba pracují s příběhem a s náladou. Jakmile jsme však jednou u příběhu, musíme se zabývat i sdělením, které ale někdy není zcela jasné, tedy kromě faktu, že se jedná o profesionálně skvěle zvládnutý jazz s přesnou a jistou souhrou, ať již jakkoli žánrově zabarvenou. Posluchači dostávají nadstandard, který však není žádným mysteriózním zážitkem. Možná, že se do jeho zprostředkování Limbu nechce. To je velká škoda, neboť toho bez jakékoli pochybnosti Limbo schopno jest.