Recenze: Medeski, Scofield, Martin & Wood v Praze

Recenze Martina Starého je nový občasník vysílaný v rámci čtvrtečního novinkového pořadu Jazz notes na ČRo Vltava. Recenze reflektují nedávno proběhlé významné koncerty.

Neděle, 9. listopadu. Atmosféra, na rozdíl od převládajících podzimních Strun podzimu, značně odlišná: hned při prvním vjemu zemitější, avšak především komunikativnější.

Prostor pražského Lucerna Music Baru je něco mezi klubem a sálem, který umožňuje posluchačům s převahou raných třicátníků a padesátníků stoprocentní kontakt s účinkujícími i přes celkový počet okolo 650 lidí. Na podiu elektrické piano Fender, klasický Petrof a varhany Hammondky, skromná baterie bicích, vedle basové kytary stojí i kontrabas, na kraji se blýská černá kytara se spoustou krabiček. Ochozy zaplněny, začalo se v mezích, tedy 25 minut po deváté.

Kvarteto začalo jiskřivou a syrovou Sham Time Eddieho Harrise, jednou ze čtyř cover verzí ze šedesátých let. Z chaosu akustického honky tonk piana a kytary se vyvinul jednoduchý dialog varhan a kytary, Scofieldova aura se po sále rozprostřela okamžitě a já jsem si nutně vybavil jeho vystoupení o čtrnáct dnů dříve v Hradci Králové, tehdy se Stevem Swallowem a Billem Stewartem. Ať Scofield hraje v jakékoli poloze, jakoby opravdu přicházel z jiné planety. John Medeski vytváří na Hammondkách plochu pro jednotlivá sóla a do všech koutů sálu proniká pocit pohody, která neodbytně prosakuje z klasického formátu jazzového kvarteta ve zcela svébytné podobě: každý si totiž v podstatě hraje, kdy chce a co chce.

Scofieldův North London se rozjel zběsilým tempem, hudba se jaksi samovolně sune vpřed, přičemž žádný muzikant se o další vývoj nestará – prostě se uvidí, kdo bude mít náladu – nakonec je to Medeski, opět u Hammondek, přidává se Scofield a ocitáme se v krajině čistého rocku, po chvilce s trochou jazzrockové příměsi.

První psychedelické sólo překvapivě přinesl až Chris Wood, a to ve skladbě Juicy Lucy, během níž se Scofield pomaličku prokousává ke groovu z období alb první poloviny první dekády tohoto tisíciletí, jako například Up All Night. A já si uvědomuji, že dostává mnohem větší množství prostoru než na předešlých albech Out Louder či A Go Go, stejně jako to, že základem nedělního večera zůstane onen zrychlující se, přesto nikdy se nepřehřívající hardbopový motor, poháněný klávesistou v pravém slova smyslu. Po podzimních vystoupeních Nitaie Hershkovitse, Shai Maestra, Ahmada Jamala, Breda Mehldaua či Larryho Willise dorazilo klávesové rodeo Johna Medeskiho v nejvyšší čas.

Skladba Light My Fire, kterou známe od kapely the Doors, nás přenesla jakoby do elektrického světa Chicka Corey; někomu možná připomněla Herbieho Hancocka. Jde však o novou hudbu – 70. léta se do roku 2014 přetavila vitálním, inteligentním, chvilkami až tanečním hudebním proudem, který nutně nenutí k přemýšlení. Ačkoli v tomto případě bez inovativních experimentů, v minulosti pro MMW tak typických.

Louis the Shoplifter přinesl brazilský funk, sambu a latinské boogaloo – až by se mohlo zdát, že si MSMW koupili nové boty. Přesto: každý sice ví, co to boty jsou, ale v těchto ještě nikdo nechodil! Možná proto si Scofield v následující Sunshine of Your Love, převzaté od Cream, botu nakonec zul... Medeski vytváří z varhan jakýsi monolitní slitek, ze kterého jednotlivé tóny sem tam odlétnou jako blýskavý odštěpek, melodie, vznikající odnikud, ožívá svým vlastním životem a na závěr se zhmotňuje v lyrické Dylanově The Times They Are A-Changin‘.

Osobně jsem nasycen, ne však přesycen – cítím spokojenost, ne závrať. V neděli nám totiž byla doručena nenásilná, freejazzově post-bopová improvizační směs vystavěná na jazzrockovém, soulově podbarveném, základě; změť nepostrádající arytmické a zároveň atonální improvizace v rámci pevně vystavěného vystoupení, které do atmosféry Lucerna Music Baru zapadlo jako poklice na hrnec. Všeprostupující princip „počkejme, co se stane“ byl možná pro některé posluchače ne příliš vítaným překvapením, dle mého názoru však představoval téměř vrchol všeho možného snažení.

Johna Scofielda jsem poprvé živě poslouchal už v roce 1983 s Milesem Davisem, po jehož smrti. O pár let později, jsme spolu diskutovali o tom, co bude dál – ani tehdy John Scofield netápal. Spolu s Medeskim, Martinem a Woodem překračuje elektronický funk přelomu tisíciletí a pokračuje ve své jazzfúzové, jazzfunkové, nujazzové a také post-bopové misi.