„O lásce nevím nic...“ – pásmo věnované moderním norským spisovatelkám

Rozhlasové pásmo o moderních norských spisovatelkách, které bude uvedeno v rámci cyklu Schůzky s literaturou na stanici Vltava 21. října ve 20.00, připravila Pavla Nejedlá.

„Ženy jsou lepší řidičky, horší cyklistky, lepší simultánní tlumočnice, horší šachistky... Nic obecného pro mě neplatí. Nic obecného by nemělo platit pro nikoho,“ říká Eli, hlavní postava románu Blázen svobodný norské spisovatelky Beate Grimsrudové. Román byl v roce 2011 nominován na Cenu Severské rady za literaturu a v českém překladu vyjde v nejbližších dnech.Nic obecného pro Beate Grimsrudovou skutečně neplatí. Obléká se do výstředních modelů, které připomínají něco mezi péřovou bundou a růžovými princeznovskými šatičkami, a nechává svoji hlavní postavu, aby žila její život, psala její romány, přebírala její literární ceny a zároveň ji dá připoutat na lůžko, svázat do svěrací kazajky a nadopovat silnou dávkou antipsychotik.

Nic obecného by nemělo platit ani pro ostatní norské spisovatelky, které v pořadu dostanou prostor. Pokud mají jejich romány vůbec něco společného, pak je to poměrně komplikovaný postoj k tak elementární věci, jakou je láska. „O lásce nevím nic,“ tvrdí Linn Ullmannová, autorka pěti kritikou ceněných a čtenářsky oblíbených románů, jejíž debut z roku 1998 Než usneš by mohl v příštím roce vyjít i česky. Moderní romány norských spisovatelek přinášejí do současné norské literatury nový typ postavy – ženu, která už není obětí, ale naopak je sama schopna páchat zlo, a to zejména na svých nejbližších. Děje se tak v dílech Hanne Ørstavikové i Helene Uri. Zatímco Ørstaviková ve svých románech Láska a Ve skutečnosti líčí krutost či netečnost ve vztazích matky a dítěte, Uri ve svém do češtiny dosud nepřeloženém románu Medové jazýčky odkrývá temné pozadí mezaliancí ve skupině žen, které sahají až hluboko do rádoby nevinné doby dětství.V pořadu zazní ukázky z vybraných románů.