Dával přednost kuklám před motýly...
Pokus o portrét spisovatele Jiřího Muchy ke stému výročí jeho narození.
Poslouchejte na Vltavě 6. března 2015 ve 20:00.
„Můj drahý Jiříku, je mně tě líto, že nejsi mezi námi. Jaro se pomalu otevírá a s ním i naděje, že se zase uvidíme. Já pořád ještě marodím, ale pomocí sluníčka doufám, že i to přemůžu. Ode mne mnoho pozdravů všem našim známým. Ze srdce Tě pozdravuje – a jsem stále duchem s TebouLíbá Tě ze srdce, Alfons Tatíček“Připsáno po straně: „Chraň se nachlazení!“Dopis Alfonse Muchy do Paříže Jiřímu Muchovi z roku 1939
Jiří Mucha se narodil v rodině malíře a grafika Alfonse Muchy, což zásadně ovlivnilo jeho život. V dětství a mládí žil střídavě doma a v zahraničí: na Zbirohu, kde jeho otec dokončoval monumentální Slovanskou epopej, v New York, v Nice. Už během studií (medicína, dějiny umění, orientalistika), která nedokončil, začal publikovat novinové články například v Lidových novinách.
Během druhé světové války se žení ve Francii se skladatelkou Vítězslavou Kaprálovou, rok po její smrti (1940) si bere skotskou skladatelku Geraldinu Thomsenovou. Působí jako válečný zpravodaj BBC na afrických, asijských a evropských frontách, po válce vydává knihu válečných reportáží Oheň proti ohni – v kontextu české žurnalistiky i literatury zcela ojedinělý počin.
Do Československa se vrátil v roce 1945. Na začátku padesátých let byl odsouzen za špionáž pro Američany. Ve vězení pracoval v uhelných a uranových dolech. Teprve v roce 1968 vyšlo Studené slunce, Muchův deník z vězení.
Po svém propuštění z vězení v roce 1955 se živí jako filmový scénárista, překladatel a spisovatel. Stará se o odkaz Alfonse Muchy, připravuje výstavy jeho výtvarných děl, monografii. Vydává román Pravděpodobná tvář, podle kterého píše s Janem Němcem filmový scénář. Film podle Pravděpodobné tváře nebyl natočen. Knihu uzavírá pasáž: „Kráčel dál dlouhou noční ulicí a pátral mezi vzpomínkami, zda by ve své někdejší podobě mohl objevit pravděpodobnou tvář dneška (… ) Jaké jsem měl naděje, které hrdiny? (…) Vzpomněl si na klauna, kterého kdysi viděl v cirku. Vyšel z manéže, chystal se pronést ohnivý projev, ale šlápl si na kabát a upadl. Vstal, znovu rozpřáhl ruce, ale zakopl o kbelík. Upadl přes natažený provaz, nastavenou nohu, přes vlastní klobouk. A lidé se smáli. Pravděpodobná tvář dnešního člověka anebo život klauna.“ V Němcových Démantech noci vystupuje i jako herec.
Cestuje po světě. Vydává knihy inspirované pobyty v cizině: Bílý a černý New York, Lloydova hlava, ve kterých vzpomíná i na svá setkání s Andy Warholem.
V knize Podivné lásky „rekonstruuje“ svůj příběh s Vítězslavou Kaprálovou. Ve svých literárních opusech stále (si) potvrzuje svou reportérskou průpravu a permanentní autobiografické zaujetí. Sám se stává předobrazem literárních postav. Jeho život, především jeho světoobčanství, vztahy s ženami, pověstné večírky v domě na Hradčanském náměstí a podezření, že se angažoval jako špión pro komunistický režim, nejspíše ovšem v duchu Greenova špióna z Našeho člověka v Havaně, inspirovalo vedle Josefa Nesvadby třeba i americké spisovatele Philipa Rotha nebo Arthura Millera.
Rozhlasový portrét Jiřího Muchy tvoří čtyři linie: především muchovské komentáře a úvahy literárního historika Jana Lukeše, pasáže z knihy Studené slunce, Muchovy vzpomínky na život s Alfonsem Muchou, hudba Vítězslavy Kaprálové a také Muchova rozhlasová stopa: úryvky z četby z knihy básníka Ivana Jelínka Jablko se kouše o přátelství s Jiřím Muchou a z dokumentu Zdeňka Boučka natočeného s Geraldinou Muchovou.
„Konám a myslím spoustu věcí, které bych asi nenapsal. K čemu? Ten, kdo vystavuje na veřejnost všechny své skryté povahové kazy, není ani tak upřímný, jako domýšlivý. Věří, že si může dovolit ukazovat se ve špatném světle.“ Podle Jana Lukeše je možná tento aforismus ze Studeného slunce šifrou celého Muchova života a díla.
Připravil: Jiří Kamen ve spolupráci s filmovým a literárním historikem Janem Lukešem
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
