Dvě úvahy Umberta Eca nad fenoménem kýče

Umberto EcoFoto:  Università Reggio Calabria, Wikimedia Commons

K zajímavým otázkám moderní kultury patří uvažování o tom, co je kýč, jak vzniká a jak se šíří. K podnětným zamyšlením na toto téma patří i dvě úvahy italského spisovatele, sémiotika, estetika, literárního vědce a esejisty Umberta Eca Stylistika kýče a Kýč a masová kultura.

Umberto Eco (nar. 5. 1. 1932) vystudoval filozofii na turínské univerzitě, spolupracoval s italskou televizí RAI (1955-1959) a poté řídil edici filozofických, sémiotických a sociologických děl v nakladatelství Bompiani. Na počátku svého mnohostranného vědeckého díla se věnoval středověké estetice (Estetický problém u sv. Tomáše, 1956; Rozvoj středověké estetiky, 1959). 

Pozornost evropské kritiky vzbudil roku 1962 knihou Otevřené dílo, v níž se zabýval otázkami interpretace uměleckého díla a podílu čtenáře na výsledném porozumění. Přednášel na turínské, milánské a později i newyorské univerzitě, od r. 1971 vyučoval na univerzitě v Bologni. Eco je autorem řady odborných knih, k nejvýznamnějším patří Pojednání o obecné sémiotice (1976) či Meze interpretace (1990). V r. 1980 vydal román Jméno růže, jímž si získal světovou proslulost jako romanopisec. V r. 1988 následoval román Foucaultovo kyvadlo. 

Významnou oblastí Ecova zájmu je sféra masové kultury, komunikace a sdělovacích prostředků. Tomuto tématu věnoval řadu děl, mj. spis Masový nadčlověk (1978) či knihu Skeptikové a těšitelé (1964), v níž kriticky, leč s porozuměním probírá nejrůznější aspekty a projevy masové kultury. Z této knihy jsme pro posluchače vybrali dva eseje, které pojednávají o kýči v kultuře. 

V textu s názvem Stylistika kýče Eco zjišťuje, že „trvalým charakteristickým rysem kýčovitých textů je snaha dosáhnout efektu v oblasti citů, vlastně nabídnout cit už vyhotovený a komentovaný, připravený k použití, takže objektivní obsah toho, co se děje, není zdaleka tak důležitý, jako základní nálada.“ Výtečně formulované je zjištění, že „Kýč coby lehce stravitelný Ersatz umění se logicky nabízí jako ideální strava pro lenivé publikum, které by rádo přilnulo k ideálům krásy a samo sebe přesvědčilo, že jich užívá, aniž by marnilo energii v nějakých nesnázích.“ 

Jak naznačuje název, v textu s názvem Kýč a masová kultura Eco zkoumá vztah kýče a masové kultury a vrací se při tom až do 16. a 19. století. Rozebírá pojem „lidová četba“ a zaobírá se problémem „dialektického vztahu mezi avantgardou a kýčem“: „Nejde totiž jen o to, že avantgarda vzniká jako reakce na šíření kýče, ale i kýč se obnovuje a daří se mu díky tomu, že neustále těží z objevů avantgardy.“ 

Eseje italského spisovatele a sémiotika z překladu Zdeňka Frýborta připravil Petr Turek. V režii Ivana Chrze účinkují Otakar Brousek st. A Rudolf Pellar. Pořad byl natočen r. 2006.