František Šmahel: Jan Hus

Poslouchejte na Vltavě od 29. června 2015 vždy v 11:30. Po odvysílání se jednotlivé díly četby objeví také na stránce Hry a literatura. Zůstanou tam vždy po dobu jednoho týdne.

František Šmahel patří k významným evropským medievistům. Téměř padesát let se věnuje dějinám českého a evropského pozdního středověku, s důrazem na českou reformaci, dějiny vzdělání a univerzit či raného humanismu. Jeho kniha Jan Hus. Život a dílo je čtivě napsaný životopis českého reformátora, který v mnohém předstihl svoji dobu.

Mládí Mistra Jana líčí všestranně: „Chléb, latina a šachy. Pokud bychom hledali výrazné znaky Husova dětství a mládí, mohly by to být právě tyto tři. Chleba měl zprvu zoufalý nedostatek, latina se stala náplní jeho školního vzdělání, jazykem, v němž myslel a v němž se domluvil po celém západokřesťanském světě. Konečně šachy zaháněl dlouho chvíli, nalézal v nich potěšení a hrál je s urputnou vášní, za niž se později styděl.“

Do Husova života se zvlášť výrazně zapsaly čtyři roky. V roce 1402 nastoupil na kazatelnu v Betlému (a musel být charismatickou osobností, protože dokázal svými kázáními upoutat pozornost tisíců lidí), datum 1409 bylo spojeno s vrcholem jeho univerzitní kariéry, 6. červenec 1415 je datem jeho statečné smrti. Mezitím se roku 1412 v jeho veřejném životě odehrál závažný zlom, a to když Václav IV. překvapivě připustil obchod s papežskými odpustky.

Hus proti tomuto kroku vystoupil v Karolinu s kvestií „a na písemné přípravě si dal velice záležet, jak je vidět i z prostého faktu, že v moderní edici obnáší 2079 řádků, což si při slovním přednesu vyžádalo bezmála tři hodiny. Kdo by si v té chvíli dokázal představit, že přesně onoho dne 17. června 1412, kdy Hus dával v sázku svou existenci polemikou proti papežským odpustkům, Jan XXIII. uzavřel mír s králem Ladislavem, proti němuž měla směřovat křížová výprava. Vše, co se ten den v Praze i v Římě rozběhlo, mělo fatálně pokračovat až k ohnivému konci,“ píše Šmahel.

Prof. František Šmahel v Centru medievistických studií |foto: Adriana Krobová

Jeho Hus je i mužem pochybností, i on hledá pravé cesty a ideály. Sám se pak opíral o výklady oxfordského profesora Jana Wyclifa. Zároveň „...je však reformátorem, který vše nahlíží kritickým duchem univerzitního mistra. Na rozdíl od mnoha soudobých kritiků církve však umí riskovat a ve jménu pravdy jít hlavou proti zdi, s tušením, že není návratu.“

Někdy před 1. zářím 1414 Jan Hus přijal pozvání ke koncilu. V listu římskému králi své rozhodnutí potvrdil a oznámil mu mimo jiné, že tak jako ničemu neučil v skrytu, přeje si být slyšen ve veřejném zasedání koncilu. Tak jako se Kristus dal umučit, aby všem dal příklad, i on, bude-li třeba, vytrpí za boží zákon smrt. Protože chtěl duchovenstvo i lid uvést k napodobování Krista, upadl v nenávist těch, kteří mu odporují dobrými mravy. Jak poznamenává prof. Šmahel: „Asi jim byl zprvu sympatický, sami tušili, že mnohé by potřebovalo nápravu. Na tu se chtěli náležitě připravit, vyčkat. Hlavně však zaběhnutý chod věcí nechtěli změnit. Kdo by si ostatně pod sebou podřezával větev?“

Život Jana Husa tak lze rozdělit do tří kapitol. V první měl podporu mocných, což mohlo posílit jeho vědomí, že je na správné cestě. V druhé naráží na odpor, který přijímá jako výzvu. Ve třetí se vydává do boje, který ovšem musel prohrát. „Když narazí, rozhodne se dát přednost ideálům vyšším ... nemůže jinak.“

Účinkují: Jaromír Meduna a Zdeňka Sajfertová

Autor: František Šmahel S přispěním: Adriany Krobové připravila: Vladimíra BezdíčkováRežie: Jaroslav Kodeš