Ivan Alexejevič Bunin: V temné aleji

Svou literární činnost začal Bunin jako symbolistický básník a jako překladatel. (Za své překlady z Longfellowa a Byrona a za básnickou sbírku Padání listí byl roku 1901 vyznamenán Puškinovou cenou.) Buninovy verše na pozadí dojmů z ruské krajiny zachycují obecný soumrak doby na přelomu století. Do přírodních obrazů a obrazů osamocených míst i hřbitovního prostředí jsou promítány pocity loučení, míjení, stesku i vzpomínek na uprchlou, prožitou lásku s podtextem neopakovatelnosti, nenávratna, míjení a zániku.

Od vydání své první povídky Taňka roku 1893 se však Bunin věnoval stále více prozaické tvorbě. Roku 1899 se připojil k realistickým autorům kolem Gorkého nakladatelství Znanie a pokračoval ve psaní povídek zejména z vesnického prostředí. Jedna z nich, Antonovská jablka (1900) mu vynesla přídomek „pěvec šlechtických hnízd“.

Ve svých dílech Bunin nostalgicky a s melancholickým steskem zachytil nenávratně ztracený život patriarchální Rusi včetně postupného rozkladu její svébytné staré kultury v důsledku změn v okolním světě. Klasickou vypravěčskou techniku, navazující na tradice Turgeněva, Gončarova a Lva Nikolajeviče Tolstého Bunin obohatil o modernistické a raně existencialistické motivy. Nezaměřoval se na dějovou stránku svých prací, nýbrž se snažil předávat čtenáři pocity a dojmy, a stal se tak opravdovým mistrem impresionistického detailu. V roce 1933 mu byla udělena jako prvnímu ruskému spisovateli Nobelova cena za literaturu „za přísně umělecké ztvárnění, v němž uplatnil klasickou ruskou tradici prozaické tvorby“ (citace z odůvodnění Švédské akademie).

Povídku Ivana Bunina pro rozhlas dramatizovala Libuše Blažejová z překladu Ivana Slavíka, v roce 1970 ji s herci Klárou Jernekovou, Janem Třískou, Marií Tomášovou, Věrou Kubánkovou, Otomarem Krejčou a dalšími nastudoval režisér Karel Weinlich.

Po odvysílání najdete hru k poslechu po dobu jednoho týdne na stránce Hry a literatura ve streamu.