Jaroslava Kutheilová: Noc si troufá na bezbranné

Obálka knihy Jaroslavy Kutheilové Přicházím sama k soběFoto: Nakladatelství Kniha Zlín

Nedávno vydaná knížka Přicházím sama k sobě zpřístupnila vůbec poprvé v celku básně jihočeské autorky Jaroslavy Kutheilové, básnířky stíhané nepřízní osudu v podobě jejího celoživotního trápení, nemoci, která ji trvale připoutala k jedinému místu – Domovu sociální péče v jihočeské vesnici Libníč, kde žije ve svém ústraní. A jak uvádí „objevitel“ jejího díla - spisovatel Věroslav Mertl - Kutheilová „své básně, psané mezi krátkými úlevami od depresí a euforií, bez jediného škrtu či dodatečných úprav a cizelování, doslova vydechovala.“

Jako měla Emily Dickinsonová, americká básnířka, tvořící rovněž celý život v ústraní, v literárním světě svého T. W Higginsona, získala jihočeská solitérka Jaroslava Kutheilová, narozená 24. 7. 1952, potřebnou oporu u Věroslava Mertla. Ten v doslovu k výboru z jejích veršů Přicházím sama k sobě, vydaných loňského roku nakladatelstvím Kniha Zlín, na svou chráněnkyni – nucenou nést obdobný umělecký osud, zatížený nemocí, jako před ní Hölderlin, van Gogh nebo Ivan Blatný – prozrazuje: „své básně, psané mezi krátkými úlevami od depresí a euforií, (…) bez jediného škrtu či dodatečných úprav a cizelování, doslova vydechovala.“ A dodává, že k jejím obdivovatelům nepatřil nikdo menší než Ivan Slavík či Vladimír Justl, jenž ji uvedl do pražské poetické vinárny Viola. 

Dosavadní časopisecké ukázky v revue Prostor, Proglasu či Prostoru Zlín však vždy představily Jaroslavu Kutheilovou, jen v její jediné, byť nejryzejší lyrické poloze, zejména přírodní, „tkané“ víceméně volným veršem. Odvážný, mnohem otevřenější přístup editora svazku Pavla Petra nám ale umožňuje nahlédnout i do básnířčiny drásavé milostné korespondence, přiznávající si, že na milého „nedotluče se jednou ani víkem rakve“; vstoupit do jejích „krhavých“ snů i všeobjímajících laických modliteb za ty, jež jí házeli „klacky pod nohy“, opláceje jim „udělala jsem z nich kříž / a ověnčila pomněnkami“; nechat na sebe působit jak prazvláštní logiku, takřka surrealistickou, v níž „neúplnost vydělena / číslem mých bot / mi přikazuje schovávat / všechny jízdenky“, tak polohy naprosto bezelstné, odkazující k tradici poezie naivistů. 

Je-li dle Hermanna Brocha podstatou lyriky přivádět k „procitnutí duše“, při čtení Jaroslavy Kutheilové můžeme zakoušet, že nás probouzí z těch nejneliterárnějších vrstev. 

Pořad připravil a komentářem doprovodil Zdeněk Volf, v režii Jaroslava Kodeše účinkují Ilona Svobodová a Bohuslav Kalva.